Kdyby někdo hledal nástupce Diabla II, ještě než vývojáři z Blizzardu vydali třetí díl, byl by jím bez pochyby Titan Quest. Žádná jiná hra mi nepřipomněla ty hromady hodin, strávených u herní legendy, a to jsem si myslel, že blíže než Divine Divinity nic být nemůže.

Ačkoli preferuji nekromancii a kouzlení všeobecně, nezvolil jsem si z osmi mistrovství ani ducha ani žádné jiné, odkázané převážně na kouzla. Jako první se mi velmi zalíbilo vražednictví a ukázalo se, že spolu s přírodou, kterou jsem si zvolil v osmém levelu, se jedná o skvělou kombinaci, jež mi náramně vyhovovala.

Ze všech tří destinací, které jsem během hraní prošel, se mi nejvíce zamlouvala hned ta první - Řecko, a to nejspíše kvůli řecké mytologii a překrásné krajině. Egypt byl sice také pěkný a pohled na pyramidy, sfingu či mé oblíbené ještěrany potěší, ale právě v Gíze u pyramid byly lokace značně nepřehledné a rozvleklé, což mi zkazilo výsledný dojem. Stejným problémem trpěl také orient a Čínská zeď, jako jedno z mála míst, na které jsem se zde těšil, zklamala také, protože se po ní dalo jít jen kousek a to jsem si chtěl vychutnat její délku.

V každém větším městě je vypravěč, který vykládá známé báje a i díky tomuto aspektu jsem se ponořil do hraní, jak jen to bylo možné. Potěšily také vedlejší úkoly, kterých bylo více než hlavních a vyplňovaly prázdná místa. Z nepřátel padá to, co mají viditelně u sebe plus lahvičky a peníze, oproti tomu ze zvířat padají jen části jejich těl, tzv. amulety. Celkově z nepřátel padá hodně věcí, což vede i ke spoustě peněz. Na konci jsem tak neměl tisíce ani statisíce, ale miliony.

Bossové na konci prvních dvou aktů mě hodně zklamali, protože se jmenovali stejně, a když mi v dalším městě po zabití jednoho Telkina všichni říkali, že je třeba zabít dalšího, moc mě to do pokračování nepovzbudilo. Naštěstí byl na konci hry bos úplně jiný a originální (Tyfón), po jehož zabití proběhl zajímavý rozhovor (promluvil ke mně Zeus).