Bílý vlk. Řezník z Blavikenu. Mutant. Proměněnec (pro některé zasranej). Vědmák (schovejte ženské). Zaklínač. A vsadil bych se, že Geralt za svůj dlouhý život slyšel ještě mnoho podobných výrazů, ale tyhle mu musely utkvít v paměti jako takové, u kterých si říkal: ,,Jep, to jsem celej já." A nedivme se, že je k tomu takový lhostejný, svět Severních království je krutý, nemilosrdný a mnohdy natolik realistický, že i G.R.R. Martinovo Západozemí by mohlo ledaco závidět.

Ať si kdo chce co chce říká, Poláci prostě jsou největší Slovanští frajeři. Mají úctyhodnou historii i kulturu, točí parádní filmy a v neposlední řadě dělají i suprové hry. Mimo jiné mají i hromady skvělých spisovatelů, do kterých určitě patří i pan A. Sapkowski, nejlepší Slovanský fantasy spisovatel současnosti. Někteří z nás mohli prožívat dobrodružství bělovlasého zaklínače už skrze řádky sedmi knih, které nás zasvěcovaly do každodenního života vyvrhelského povolání, které navíc upadá v nemilost prostého lidu. Nyní máme konečně příležitost si Geraltovo strasti prožít na vlastní kůži. A že je to pořádná jízda!

Intro, které dopodrobna podle knížky přivede k životu Geraltův souboj se strigou, je tak zatraceně hustý a masakroidní, že když jsem to viděl poprvé, seděl jsem na židli celou dobu s otevřenou pusou. Dodnes to považuji za jednu z nejlepších herních intro ukázek, jaké jsem kdy viděl. A hned na to přijde samotná hra, která mi tu hubu ještě stále nezavřela. V komentářích, které jsem doposud napsal jsem většinou zvyklý, že hudbu zmiňuji až ke konci. V tomhle případě ji ale musím vyzdvihnout hned. No... je prostě fantastická. Absolutně PŘESNĚ se hodí do světa a atmosféry, které onen zaklínačský universe má. Jednu dobu to jsou skotské dudy, hrající především v klidných lokacích, pak zase drsná elektrická kytara, která vám zase osladí boj s nějakým tím bossem, a někdy to je zase obojí najednou. A samozřejmě nechybí ani chórové momentky... a ty já tak miluju! Zaklínač má jeden z nejlepších soundtracků ze všech her, co jsem kdy hrál. A je škoda, že následný sequel už se v podobných tónech nenesl.

To, co je parádní je také onen fakt, že hra je ustanovená jak pro knížky-znalé hráče, tak i pro knížky-neznalé. Tvůrci to totiž vyřešili nejlepším tahem - smazali Geraltovi paměť. Tudíž tím vyrovnají tu rovnováhu, až na vás Zoltan zakříčí: ,,Hej Geralte, to jsem přece já!" Znalci knížek budou spokojeni, že se ve hře objevují i postavy s knížek, a neznalci knížek budou taktéž spokojení, protože Geraltova amnesie je zachraňuje od toho, aby si řekli něco na způsob: ,,O čem to sakra mluví?" A hlavně, kdyby ve hře chyběl Marigold, to bych si připadal na světě tak hrozně opouštěně, že bych se snad nechal samotnou Bestií sežrat! Samotný příběh hry je dobrý. Je velice dobrý, na standartní RPG opravdu úctyhodný, osobně s ním mám ale jeden problém -je příliš nezaklínačovský. Neboli respektive příliš epický. V průběhu hry jsem jím velice hezky proplouval, ale ke konci, kdy už jsem věděl o všech motivech hlavních záporáků, mi to opravdu přišlo až moc velkolepé. Takový Sapkowskiho zaklínač není, je ve svém vyprávění příliš skromnější a Geralt jím proplouvá, jako beruška v napuštěné vaně. Ale i tak měl herní příběh úžasnou strukturu, a byl taktéž skvěle odvyprávěný.

Mnoho lidí si prý stěžovalo na soubojový systém, ale já jsem si ho velice užíval. Hlavně protože Geralt při něm mnohdy prováděl tak neuvěřitelné kousky, že i pohled na Legolase, kterak se vyšvihl ve Dvou věžích na jedoucího koně, zalezl krapet do stínu. Až mě z toho pálily oči, jak se tam tím svým mečem oháněl!

Hra navíc velice přesně přenesla knižní podobu světa do podoby herní. Jak jsem již psal, nacházíme se v krutém a realistickém světě, kde není vše tak úžasně černobílé, jak by si mnozí přáli. A díky tomu zde vyvstává jeden z největších plusů hry, tedy činění určitých rozhodnutí, která jsou mnohdy opravdu velice obtížná. Mnohdy to ani není volba mezi dobrem a zlem, spíše, pokud bych měl jít po vzoru dračáku, volba mezi zákonným neutrálem a chaotickým neutrálem, čímž především mám na mysli spor mezi rytíři řádu planoucí růže a Scoiatelskými elfy. Dialogy jsou skvělý. Přesně zapadají do Sapkowskiho stylu, což byla samozřejmě priorita, jinak by to stálo za prd! A znalci knížek si určitě všimnou, že byly využity i některé pasáže z knížek, čímž se jim na tváři vykouzlí onen znalecký vychytralý úsměv. Sexu je tu dost. Však taky Geralt je nadrženec jak dobytek. Ale vy mu to s chutí schvalujete, taky budete cítit radostné za dosti učinění, až se vám s prakticky nahou Paní jezera podaří vyspat, a vy si přidáte její kartičku do své sběratelské edice. (Mimochodem nejlepší je nahá Shani s pírkem na posteli, *muck*)

Dost mě štvaly často se opakující modely postav, mohli si s tím teda dát větší práci, protože když potkáváte furt ty samé trpaslíky, hledáte u druidů staršího druida podle jména(protože podle vzhledu by to fakt chvilku trvalo) nebo se leknete, že postava, kterou jste před chvilkou zabili se najednou prochází na ulici, začne to být už docela k vzteku. Pak mi lezly na nervy časté přechody do jiných oblastí, které mnohdy nebyly nějak zvlášť krátké. Uf, už bych ty obrázky při načítání dokázal i sám nakreslit!

I tak je ale Zaklínač výborné RPGčko, které se úplně v pohodě může hrdě postavit mezi známější tituly od BioWare či Bethesdy a některé i zastínit. Geralt je furt ten samej sympatickej nihilista, Marigold uznávaný chlípník a Triss si ještě stále neostříhala své krásné vlasy. A opravdu se nemůžu dočkat, až se v herním podání dočkám také Yennefer a Ciri, protože co by byl ten svět bez nich, he?