Dlouho jsem nehrál žádnou hororovou hru (naposledy snad F.E.A.R.), a tak mi byl Outlast hned sympatický svou atmosférou a především nápadem bezmocného investigativního novináře, který se může spoléhat jen na své rychlé končetiny a digitální kameru. Hra je napálena hned zostra a po nezbytném úvodu a provedení ovládacích prvků se již ocitáme v komplexu Mount Massive Asylum. Musím říct, že začátek je výborný a první hodinu-dvě jsem byl opravdu vyděšený na každém kroku. Dle hororových konvencí se zde setkáváme s mnoha ruchy a nepříjemnými zvuky, lekačkami a svíjejícím pocitem strachu a úzkosti z toho, že jsme odkázáni pouze a jen na sebe, přičemž tušíme, že někde nablízku je číhající nebezpečí v neurčené formě. Doteď spokojenost.

Rozčarování přichází tehdy, kdy hra již setrvačně jede ono svoje zajeté "musíš pohnout těmito páčkami, aby ses dostal dál...kolem nich se motá 1-2 zrůdy, které je třeba obejít". Poprvé ve sklepení to bylo výborné, podruhé dobré, potřetí nudné a počtvrté, popáté...otravné. Stejný postup se v takto dobře rozjeté hře musí zkrátka po čase zajídat, a tak je najednou pryč opatrný postup a schovávání - netrpělivý hráč (ano, řadím se k nim) zkrátka oběhne potřebné a kdysi děsivé zrůdy pokaždé nechá za sebou, potažmo se schová v nejbližším úkrytu. Tento nedomyšlený herní mechanismus bohužel ukrajuje od tak výborně načrtnuté hororové atmosféry.

Fajn je na druhou stranu postup mezi těmito záchytnými body - procházíte různými místy, čekáte, jestli se na vás místní vozíčkář se sešitým ksichtem vrhne nebo bude dále slintat na své otevřené koleno, a co je nejdůležitější - nacházíte nové informace ohledně místa a pomalu rozkrýváte příběh. Ze survival hororu se náhle stává spíše detektivka a vpřed vás nežene strach a útěk, ale spíše čirá zvědavost, jak tohle všechno začalo (i když osobně závěr s Billym a jeho duchem zklamal, onen posun od subjektivního konvenčního hororového mustru [investigativní novinář se snaží zjistit pravdu a pokud možno neumřít] na obecnou globálnější úroveň [genetické pokusy za druhé světové války] mám v oblibě již díky Chatě v lesích).

Hra se dobře hraje a poměrně rychle odsýpá. Přesto bych uvítal více interaktivnější prostředí (možnost se bránit některými věcmi, více možností úkrytu atp.), rozmanitější pacienty (některé postavy jsem potkal několikrát za hru), lepší koordinaci postupu hráče se záměrem autorů (některé lekačky zkrátka nefungují, protože se zrovna díváte jinam - tohle měl mnohem lépe ošetřený již zmíněný F.E.A.R.) a hlavně variabilnější a různorodější úkoly. Skvělé byly dvě vytržené sekvence ze zaběhlého stereotypu - (byť chvilková) ztráta kamery a především setkání s doktorem Tragerem, které řadím jako jasný vrchol hry.