Kde AC1 skončil, tam druhý díl směle pokračuje a rozšiřuje své obzory do Itálie v 15. století. Vše je větší, nabitější, propracovanější… Když se takřka během celé hry učím nové a nové způsoby likvidace nepřátel, dostávám nové typy zbraní a poznávám nová místa, je to něco úžasného. Jak AC 1 vyplácal všechnu munici na počátku hry, AC 2 ji střílí hezky postupně a to je přesně klíčem k tomu, aby se hráč nezačal nudit.
Atmosféra renesanční Itálie je vůbec zdařilá a projet se na gondole skrze Benátské kanály je působivý herní zážitek. Jen škoda, že velikost některých měst (Florencie a Benátky) je opět přehnaně velká. Co ještě podpoří zdařilou atmosféru hry je Italština – ano, hra nabízí i Italský dabing, což považuji za výtečný tah.
Po stránce příběhu a postav mám trochu rozpačité dojmy. Po elegantním Altairovi, který byl vždy nad věcí, přišel lehkovážný floutek Ezio. Naštěstí se brzy ukázalo, že i když Ezio tu a tam utrousí hlášku, není to takový trouba, jakým se zprvu zdál být. Klasický motiv pomsty byl rovněž lákavý, a i když jsem se s Eziem nedokázal dost dobře sžít, fandil jsem mu a to stačí. Chudší to je, co se týče charakterů důležitých protivníků. Je jich sice opět slušná řádka, ale většina působí jen a pouze jako ‚ti špatní.‘ Ty památné sekvence, kdy Altair promlouval se svou obětí, která si dokázala obhájit své činy, daly zavděk krátkým štěkům a Eziovým typickým: ‚Requiescat in pace.‘ Ale přestože barvy postav se rozdělily na černé a bílé, příběh je poutavý, pěkně plyne vpřed a díky rozličnosti misí, nestihne do konce hry (cca 25-30 h) omrzet.
Ale AC II není jen o Eziovi…
Ironií je, že přestože se Desmondův příběh z hlediska délky hraní ještě více smrsknul, dějově poskočil vpřed mnohem více než v díle prvním. A ta perlička v podobě Altaira v Acre, byla vážně povedená. On je vůbec důležitou postavou a jeho odkaz na hráče mrká velmi často. Dokonce tak často, že se dá odehrání AC 1 považovat skoro za povinnost.
AC 2 konečně zahrnuje finanční systém, který prvnímu dílu docela chyběl. Máme tu obchody a zboží, které nezahrnuje jen to potřebné (zbraně, zbroje, léčení…) ale i obrazy, barvy na oblečení atd. Vypadá to nedůležitě, je to nedůležité, ale potěší to. Skoupit všechny obrazy a pak si v galerii prohlédnout neznámější díla té doby… jo, má to něco do sebe. Skvělá je i přítomnost vily, která se dá nazvat Eziův domov, nebo také skladiště na předměty všeho druhu. Vilu je navíc možné vylepšovat a její podoba i vybavenost částečně odráží postup ve hře.
Za věc velmi otravnou považuji přehnaně velký počet sběratelských aktivit. 70 rozhleden, 100 pírek a 330 truhel s penězi – čili pět stovek předmětů, které se ve hře mohou sesbírat a které odvádějí pozornost od příběhu a misí. Sběratelské akce mají své bonusy, tudíž je lákavé i vhodné je sbírat během celé hry, ale proč jich musí být tolik?! Koho ještě baví lézt na sedmdesátou věž?! Největší potíže jsem měl s pírky, která se ani nezobrazují na mapě. Jejich sbírání mě naštvalo už na počátku hry… Ještě před první misí jsem si prohlédnul čtvrť a celou ji prozkoumal, abych byl vzápětí informován o tom, že se ve světě objevilo 100 pírek. A tak jsem jako pitomec musel celou čtvrť prolézt znovu…
Soubojový systém doznal změn, které hru výrazně ulehčují. Většina soubojů v AC 1 byla tak akorát obtížná, přičemž ke konci začalo dost přituhovat, ale dalo se to zvládnout bez desítek loadingů. Jenže AC 2 je primitivní od začátku do konce. Možná za to může skutečnost, že jsem se maximálně snažil jít s dobou, tedy kupoval jsem lepší zbraně i zbroje, jakmile byly k mání. Spíše je však na vině to, že Ezio dokáže vykrýt prakticky cokoli, může se během boje léčit a nepřátelé se chovají jako idioti. Zatímco Ezio bojuje s jedním soupeřem, další obvykle jen přihlížejí. V AC 1 musel hráč stále sledovat počínání soupeřů a krýt se proti jejich útokům. Boje tam působily hodně dynamicky a reflexy hráče hrály velkou roli. Tady je to zívačka…
Na AC 2 se mi líbí řada zdánlivých maličkostí, které by ve hře vlastně vůbec nemusely být, ale díky nim vše působí propracovaněji a poutavěji. Mluvím například o obsáhlé databázi postav a památek, zpracování DNA respektive synchronizace vzpomínek (prostě přehled úkolů) a pěkné jsou i krátké filmečky o pozadí Eziových cílů. Sice detaily, ale pěkné detaily.
Rozporuplné pocity mám z menších logických hříček, které odemykají video s hrdým názvem Pravda. Alternativní historie a těžení z teorií, které se považují za konspirační je celé sérii vlastní a je to jedna z věcí, které na ni mám rád. Autoři ve své alternativní historii přednesli řadu záhad a dali na ně svoji odpověď, která ne vždy působí jako totální blábol. Nakolik se tvůrci v jednotlivých případech vzdalují, či blíží pravdě je otázkou, kterou jen tak někdo nezodpoví. Ovšem tyhle logické hříčky působí jako příliš velká fantasmagorie. Jsou sice zajímavé, ale obvykle hrozně praštěné a primitivní. Rozhodně jsem neměl pocit, jako že jsem si odhalení ‚Pravdy‘ něčím zasloužil, nakonec úkoly typu: ‚najdi na obrázku skrytý předmět‘ anebo ‚klikni na deset žárovek,‘ by se hodily do hry pro děti. Vlastně jediný velký problém jsem měl při hledání společného znaku obrazů v 19. hádance. Ale dobře, nebudu hnidopich, nakonec tohle je primárně akční hra, nikoli logická a hledání ‚Pravdy‘ bylo přinejmenším velmi zajímavě zpracované.
Co říci závěrem? Návštěvu renesanční Itálie prostřednictvím AC jsem si výborně užil, a i když bych dokázal vyjmenovat pro mě daleko poutavější destinace (carské Rusko, či feudální Japonsko), bylo hraní AC 2 skvělým zážitkem.
No, tak ještě nekončím…
AC 2 totiž nabízí i dvě DLC. Sekvence 12 a 13 jsou na některých platformách odebrány a prodávány za peníze. Původně jsem to chtěl napsat do rubriky k těm DLC, ale oni na DH jaksi... nejsou. Tedy ještě pár slov k ‚samostatným‘ příhodám jistého Asasína.
Forli v ohrožení
Zasadit celou sekvenci do mé nejoblíbenější mapy jsem rozhodně uvítal, zvláště, když rozzuřená K. Sforza tak válí :) Ale sekvence samotná moc dlouhá není (slabých 6 misí) a mise také nejsou nic extra – obvykle jen pobít hordy nepřátel. Právě tady jsem si všiml, jak vlastně fungují spojenci – jsou neskutečně penalizovaní, co se týče poškození, které udělí. Vlastně skoro pochybuji, že běžnými útoky dovedou někoho zabít. Když už, tak jde o nějaký ten kritický zásah, tudíž spojenci slouží jen na odlákání pozornosti. Celkem škoda.
Sekvence nabízí i možnost kdykoli se proletět v Leonardově stroji, ale i když je to pěkné, chybí tomu nějaká výzva, nějaký úkol.
Hodnocení: 80%
Ohňostroj marnosti
O něco delší než minulá sekvence (12 misí) a navíc v nové čtvrti Florencie. Bohužel tu opět nechybí nové rozhledny. Vážně je nutné takhle pitomě natahovat herní dobu? Vždyť délka té hry je i tak více než dostačující. Nicméně mise jsou zajímavé a Savonarola je solidní záporák. Připomínal mi toho praštěného fanatika z AC 1 a vlastně celá ta linka okolo něj tak trochu kopíruje tu misi v jedničce. Hlavní náplň sekvence je především zabíjení jednotlivých cílů a to mnohdy s podmínkou - zůstat neodhalen. Díky tomu může být sekvence vcelku náročná, ale zase představuje výzvu.
Hodnocení: 85%
Atmosféra renesanční Itálie je vůbec zdařilá a projet se na gondole skrze Benátské kanály je působivý herní zážitek. Jen škoda, že velikost některých měst (Florencie a Benátky) je opět přehnaně velká. Co ještě podpoří zdařilou atmosféru hry je Italština – ano, hra nabízí i Italský dabing, což považuji za výtečný tah.
Po stránce příběhu a postav mám trochu rozpačité dojmy. Po elegantním Altairovi, který byl vždy nad věcí, přišel lehkovážný floutek Ezio. Naštěstí se brzy ukázalo, že i když Ezio tu a tam utrousí hlášku, není to takový trouba, jakým se zprvu zdál být. Klasický motiv pomsty byl rovněž lákavý, a i když jsem se s Eziem nedokázal dost dobře sžít, fandil jsem mu a to stačí. Chudší to je, co se týče charakterů důležitých protivníků. Je jich sice opět slušná řádka, ale většina působí jen a pouze jako ‚ti špatní.‘ Ty památné sekvence, kdy Altair promlouval se svou obětí, která si dokázala obhájit své činy, daly zavděk krátkým štěkům a Eziovým typickým: ‚Requiescat in pace.‘ Ale přestože barvy postav se rozdělily na černé a bílé, příběh je poutavý, pěkně plyne vpřed a díky rozličnosti misí, nestihne do konce hry (cca 25-30 h) omrzet.
Ale AC II není jen o Eziovi…
Ironií je, že přestože se Desmondův příběh z hlediska délky hraní ještě více smrsknul, dějově poskočil vpřed mnohem více než v díle prvním. A ta perlička v podobě Altaira v Acre, byla vážně povedená. On je vůbec důležitou postavou a jeho odkaz na hráče mrká velmi často. Dokonce tak často, že se dá odehrání AC 1 považovat skoro za povinnost.
AC 2 konečně zahrnuje finanční systém, který prvnímu dílu docela chyběl. Máme tu obchody a zboží, které nezahrnuje jen to potřebné (zbraně, zbroje, léčení…) ale i obrazy, barvy na oblečení atd. Vypadá to nedůležitě, je to nedůležité, ale potěší to. Skoupit všechny obrazy a pak si v galerii prohlédnout neznámější díla té doby… jo, má to něco do sebe. Skvělá je i přítomnost vily, která se dá nazvat Eziův domov, nebo také skladiště na předměty všeho druhu. Vilu je navíc možné vylepšovat a její podoba i vybavenost částečně odráží postup ve hře.
Za věc velmi otravnou považuji přehnaně velký počet sběratelských aktivit. 70 rozhleden, 100 pírek a 330 truhel s penězi – čili pět stovek předmětů, které se ve hře mohou sesbírat a které odvádějí pozornost od příběhu a misí. Sběratelské akce mají své bonusy, tudíž je lákavé i vhodné je sbírat během celé hry, ale proč jich musí být tolik?! Koho ještě baví lézt na sedmdesátou věž?! Největší potíže jsem měl s pírky, která se ani nezobrazují na mapě. Jejich sbírání mě naštvalo už na počátku hry… Ještě před první misí jsem si prohlédnul čtvrť a celou ji prozkoumal, abych byl vzápětí informován o tom, že se ve světě objevilo 100 pírek. A tak jsem jako pitomec musel celou čtvrť prolézt znovu…
Soubojový systém doznal změn, které hru výrazně ulehčují. Většina soubojů v AC 1 byla tak akorát obtížná, přičemž ke konci začalo dost přituhovat, ale dalo se to zvládnout bez desítek loadingů. Jenže AC 2 je primitivní od začátku do konce. Možná za to může skutečnost, že jsem se maximálně snažil jít s dobou, tedy kupoval jsem lepší zbraně i zbroje, jakmile byly k mání. Spíše je však na vině to, že Ezio dokáže vykrýt prakticky cokoli, může se během boje léčit a nepřátelé se chovají jako idioti. Zatímco Ezio bojuje s jedním soupeřem, další obvykle jen přihlížejí. V AC 1 musel hráč stále sledovat počínání soupeřů a krýt se proti jejich útokům. Boje tam působily hodně dynamicky a reflexy hráče hrály velkou roli. Tady je to zívačka…
Na AC 2 se mi líbí řada zdánlivých maličkostí, které by ve hře vlastně vůbec nemusely být, ale díky nim vše působí propracovaněji a poutavěji. Mluvím například o obsáhlé databázi postav a památek, zpracování DNA respektive synchronizace vzpomínek (prostě přehled úkolů) a pěkné jsou i krátké filmečky o pozadí Eziových cílů. Sice detaily, ale pěkné detaily.
Rozporuplné pocity mám z menších logických hříček, které odemykají video s hrdým názvem Pravda. Alternativní historie a těžení z teorií, které se považují za konspirační je celé sérii vlastní a je to jedna z věcí, které na ni mám rád. Autoři ve své alternativní historii přednesli řadu záhad a dali na ně svoji odpověď, která ne vždy působí jako totální blábol. Nakolik se tvůrci v jednotlivých případech vzdalují, či blíží pravdě je otázkou, kterou jen tak někdo nezodpoví. Ovšem tyhle logické hříčky působí jako příliš velká fantasmagorie. Jsou sice zajímavé, ale obvykle hrozně praštěné a primitivní. Rozhodně jsem neměl pocit, jako že jsem si odhalení ‚Pravdy‘ něčím zasloužil, nakonec úkoly typu: ‚najdi na obrázku skrytý předmět‘ anebo ‚klikni na deset žárovek,‘ by se hodily do hry pro děti. Vlastně jediný velký problém jsem měl při hledání společného znaku obrazů v 19. hádance. Ale dobře, nebudu hnidopich, nakonec tohle je primárně akční hra, nikoli logická a hledání ‚Pravdy‘ bylo přinejmenším velmi zajímavě zpracované.
Co říci závěrem? Návštěvu renesanční Itálie prostřednictvím AC jsem si výborně užil, a i když bych dokázal vyjmenovat pro mě daleko poutavější destinace (carské Rusko, či feudální Japonsko), bylo hraní AC 2 skvělým zážitkem.
No, tak ještě nekončím…
AC 2 totiž nabízí i dvě DLC. Sekvence 12 a 13 jsou na některých platformách odebrány a prodávány za peníze. Původně jsem to chtěl napsat do rubriky k těm DLC, ale oni na DH jaksi... nejsou. Tedy ještě pár slov k ‚samostatným‘ příhodám jistého Asasína.
Forli v ohrožení
Zasadit celou sekvenci do mé nejoblíbenější mapy jsem rozhodně uvítal, zvláště, když rozzuřená K. Sforza tak válí :) Ale sekvence samotná moc dlouhá není (slabých 6 misí) a mise také nejsou nic extra – obvykle jen pobít hordy nepřátel. Právě tady jsem si všiml, jak vlastně fungují spojenci – jsou neskutečně penalizovaní, co se týče poškození, které udělí. Vlastně skoro pochybuji, že běžnými útoky dovedou někoho zabít. Když už, tak jde o nějaký ten kritický zásah, tudíž spojenci slouží jen na odlákání pozornosti. Celkem škoda.
Sekvence nabízí i možnost kdykoli se proletět v Leonardově stroji, ale i když je to pěkné, chybí tomu nějaká výzva, nějaký úkol.
Hodnocení: 80%
Ohňostroj marnosti
O něco delší než minulá sekvence (12 misí) a navíc v nové čtvrti Florencie. Bohužel tu opět nechybí nové rozhledny. Vážně je nutné takhle pitomě natahovat herní dobu? Vždyť délka té hry je i tak více než dostačující. Nicméně mise jsou zajímavé a Savonarola je solidní záporák. Připomínal mi toho praštěného fanatika z AC 1 a vlastně celá ta linka okolo něj tak trochu kopíruje tu misi v jedničce. Hlavní náplň sekvence je především zabíjení jednotlivých cílů a to mnohdy s podmínkou - zůstat neodhalen. Díky tomu může být sekvence vcelku náročná, ale zase představuje výzvu.
Hodnocení: 85%
Pro: Vše dobré z AC 1 + finanční systém, hádanky 'Pravdy', nové zbraně a pohyby, zpracování Itálie, Italský dabing,... asi by se ještě něco našlo :)
Proti: Zjednodušení soubojů, slabší charaktery nepřátel, moc sběratelských aktivit