Celá série je pro mě splněným snem, který se mísí s řadou drobných i větších zklamáních. Jsem velký fanda sci-fi, tím spíše space opery, a od Mass Effectu jsem si sliboval nemožné. Dějově i myšlenkově je to vykradený mix sci-fi seriálů, zejména tedy Babylonu V, ale také částečně Star Treků, Star Wars a Battlestar Galacticy, již ne tolik StarGate či Farscape.
Po prvním díle jsem byl v obrovském očekávání. Především co se týče možností vývoje. Naivně jsem čekal, že má rozhodnutí budou mít naprosto radikální vliv na vývoj celé hry. Obrovské rozčarování přišlo v tomto ohledu už v dílu druhém. Ale i ten první mě měl varovat. Odhadem 50% ze všech slavných rozhodnutích má vliv na příštích pět sekund. Víc ne. 1% z rozhodnutí má velký vliv, než je vynuluje závěr. 2% mají vliv na to, jestli někdo bude žít, či ne. A 47% nemá vliv vůbec žádný. Reakce je na všechny (klidně i čtyři) možnosti úplně stejná. Na samotný závěr má vliv pouze číslíčko, které si budujete v rámci třetího dílu. A to ještě tak stupidně, že člověk, co tu hru aspoň trochu zodpovědně projde, tak číslem ovlivní akorát to, jestli uvidí na dvě vteřiny ještě jednu postavu. Protože aby to mělo větší (negativní) vliv, musí mít to číslo hodně malé a tu hru snad ani nehrál. Konkrétně já měl na konci asi 5600 bodů a už při 2800 máte k dispozici všechny možnosti konce.
Co jsem si vůbec po prvním a druhém dílu navině sliboval? Myslel jsem, že si budu moci vybrat stranu konfliktu. Při druhé hře za záporaka bych toužil po tom, abych postupně ovládl Galaxii, zůstat/připojit se k Cerberu, ke smrťákům, možnost být indoktrinovaný, zabíjet koho chci. Ne, jsem lineráně veden s pouhou iluzí nějaké možnosti něco ovlivnit s tím, že asi třikrát během hry skutečně rozhodnu něco, co není naprostá malichernost v podobě jedné odlišné věty. Chápu, že vytvoření takto rozvětvené dějové linie by žádalo neskutečné prostředky a čas, ale výsledek je jen znouzectnost, kdy se hra snaží být něčím, čím není. To už to více věřím lineárním FPS, které prostě sleduji jako film. Mass Effect vypadal, že by mohl být něčím víc, ale není. A jeho závěr, byť oceňuji, že je netradiční a přijde mi jako vtipný kopanec, to jen potvrzuje. A to zmiňuji až teď, že leckterá rozhodnutí v průběhu série jsou posléze sprostě unifikována (Anderson coby radní, smrt Rachni) a pak akorát dovysvětlena pár větami v kodexu, nebo ani to ne.
Co se týče samotného děje třetího dílu (ale platí to i na předchozí dva), tak hlavní zápletka je prostá, ale díky povedenému způsobu vyprávění jde do překvapivé hloubky a zajímavosti. Škoda jen, že dílčí příběhy jsou často zajímavější, než to hlavní. A ještě větší škoda je, že to nejzajímavější z hlavní zápletky se odvypráví v předražených DLC. Zejména v Leviathanu a From Ashes. Miluji tyto tajuplné cesty do minulosti a vůbec bych se nebránil představě, že se bude čtvrtý Mass Effect odehrávat za dob Protheanů či ještě dřív, neboť si nedovedu moc představit, jak by děj smysluplně pokračoval kontinuálně. Ale co, tvůrci už s příběhem a jeho logikou udělali už možná větší virgule v průběhu trilogie.
Co je zpracováno naprosto dokonale z hlediska příběhu je práce s postavami. K mnohým cítím až děsivé virtuální pouto.
K samotné hratelnosti, hudbě i zvukům, nadabování a všem těmhle technikáliím také nemám sebemenší výhradu. Hraní mě neskonale bavilo a nemohl jsem se od toho odpoutat. To nejhlavnější na celé trilogii je ale děj a způsob vyprávění, a ten je na jednu stranu naprosto ohromující, ve zlomových momentech však dokáže neskutečně zklamat.
Po prvním díle jsem byl v obrovském očekávání. Především co se týče možností vývoje. Naivně jsem čekal, že má rozhodnutí budou mít naprosto radikální vliv na vývoj celé hry. Obrovské rozčarování přišlo v tomto ohledu už v dílu druhém. Ale i ten první mě měl varovat. Odhadem 50% ze všech slavných rozhodnutích má vliv na příštích pět sekund. Víc ne. 1% z rozhodnutí má velký vliv, než je vynuluje závěr. 2% mají vliv na to, jestli někdo bude žít, či ne. A 47% nemá vliv vůbec žádný. Reakce je na všechny (klidně i čtyři) možnosti úplně stejná. Na samotný závěr má vliv pouze číslíčko, které si budujete v rámci třetího dílu. A to ještě tak stupidně, že člověk, co tu hru aspoň trochu zodpovědně projde, tak číslem ovlivní akorát to, jestli uvidí na dvě vteřiny ještě jednu postavu. Protože aby to mělo větší (negativní) vliv, musí mít to číslo hodně malé a tu hru snad ani nehrál. Konkrétně já měl na konci asi 5600 bodů a už při 2800 máte k dispozici všechny možnosti konce.
Co jsem si vůbec po prvním a druhém dílu navině sliboval? Myslel jsem, že si budu moci vybrat stranu konfliktu. Při druhé hře za záporaka bych toužil po tom, abych postupně ovládl Galaxii, zůstat/připojit se k Cerberu, ke smrťákům, možnost být indoktrinovaný, zabíjet koho chci. Ne, jsem lineráně veden s pouhou iluzí nějaké možnosti něco ovlivnit s tím, že asi třikrát během hry skutečně rozhodnu něco, co není naprostá malichernost v podobě jedné odlišné věty. Chápu, že vytvoření takto rozvětvené dějové linie by žádalo neskutečné prostředky a čas, ale výsledek je jen znouzectnost, kdy se hra snaží být něčím, čím není. To už to více věřím lineárním FPS, které prostě sleduji jako film. Mass Effect vypadal, že by mohl být něčím víc, ale není. A jeho závěr, byť oceňuji, že je netradiční a přijde mi jako vtipný kopanec, to jen potvrzuje. A to zmiňuji až teď, že leckterá rozhodnutí v průběhu série jsou posléze sprostě unifikována (Anderson coby radní, smrt Rachni) a pak akorát dovysvětlena pár větami v kodexu, nebo ani to ne.
Co se týče samotného děje třetího dílu (ale platí to i na předchozí dva), tak hlavní zápletka je prostá, ale díky povedenému způsobu vyprávění jde do překvapivé hloubky a zajímavosti. Škoda jen, že dílčí příběhy jsou často zajímavější, než to hlavní. A ještě větší škoda je, že to nejzajímavější z hlavní zápletky se odvypráví v předražených DLC. Zejména v Leviathanu a From Ashes. Miluji tyto tajuplné cesty do minulosti a vůbec bych se nebránil představě, že se bude čtvrtý Mass Effect odehrávat za dob Protheanů či ještě dřív, neboť si nedovedu moc představit, jak by děj smysluplně pokračoval kontinuálně. Ale co, tvůrci už s příběhem a jeho logikou udělali už možná větší virgule v průběhu trilogie.
Co je zpracováno naprosto dokonale z hlediska příběhu je práce s postavami. K mnohým cítím až děsivé virtuální pouto.
K samotné hratelnosti, hudbě i zvukům, nadabování a všem těmhle technikáliím také nemám sebemenší výhradu. Hraní mě neskonale bavilo a nemohl jsem se od toho odpoutat. To nejhlavnější na celé trilogii je ale děj a způsob vyprávění, a ten je na jednu stranu naprosto ohromující, ve zlomových momentech však dokáže neskutečně zklamat.
Gunman Chronicles