Vypadá to jako Dear Esther, ale není to Dear Esther. Zmizení Ethana Cartera mě zaujalo především svou svébytnou atmosférou, kterou se mi hra vryla do paměti natolik, že až se budu zase jednou procházet skutečným podzimním lesem, jistě mě napadne, že je to tu jako v Ethanovi - jen grafika je o trošku horší.

Naštěstí ve hře ale nejde jen o chození a kochání se, naopak se ponořujete do celkem kvalitně a zpočátku až mrazivě působící záhady (samotný začátek, kdy na vás nevysvětlitelně vyskakují pasti, mě do hry zcela vtáhl a zaručil, že jsem se i přes trochu polevující napětí nevynořila, dokud jsem ji nedokončila.) Vyšetřování oné záhady - jste totiž takový lehce nadpřirozený detektiv - probíhá krásně intuitivně, takže chodíte, nacházíte, doplňujete a chronologicky sařazujete, aniž by hrozilo, že se někde zaseknete nebo že vás to přestane bavit.

Bohužel mě hra však celkově nenadchla tak, jak by se z dosavadního komentáře zdálo, jelikož mi dojem trochu pokazil konec, který mě rozhodně žádný pocitem zadostiučinění nebo aha-momentu prozření nenaplnil. Ono prostě už tak nějak všeobecně platí, že zvraty typu "byl to celé sen" nebo "jsem celou dobu mrtvá," případně "jsem svůj vlastní nejlepší kamarád" jsou fajn, ale musí do všeho zapadat a takříkajíc vás odrovnat svou genialitou. Konečné odhalení na konci Ethana mi dech nevyrazilo, naopak mi kvůli němu hra trochu zhořkla. Je to sice super, že si to tento na psychologa zralý desetiletý chlapec všechno vymyslel, o tom žádná, a to, že já jako tajuplný detektiv Prospero jsem jen imaginární postava jeho mysli ... ALE na co nám pak bylo veškeré to pachtění s vyšetřováním? Sestavování příběhů o tom, jak tatínek zabil maminku a strýček tetičku? No nebylo divu, že to vypadalo tak podivně a nepochopitelně, když si to ten kluk celé vymyslel ... Můj finální dojem ze hry byl takový, že krajinka sice pěkná, ale veškerá několikahodinová snaha na nic, protože se to nejdůležitější už dávno stalo a já vlastně nic odhalit nemůžu.