Z před FFVII éry Poslední Fantazie za zahrání stojí hlavně dva díly této legendární série. Prvním je, bez nejmenších pochyb, FFVI a druhým právě ten s číslovkou čtyři. Nabízí slušný příběh plný dobře napsaných postav a možná až příliš obyčejným bojovým systémem. Ale hezky postupně.

Story rozhodně není tahákem hry. Klasický děj o zlu a hledání krystalů sice není špatný a obsahuje nejeden zajímavý prvek (umírání postav a několik silnějších chvilek), jenže nedokáže strhnout a celkově tak působí zapomenutelným dojmem. Pravým opakem jsou pak jednotlivé postavy v čele s Cecilem, jehož vnitřní dilema a přerod z temného rytíře v paladina je vyveden opravdu výtečně. Ostatní mu jdou směle v patách a většinu z nich si nelze neoblíbit. Zvláštní zmínku si zaslouží i nadabované cutscény, které dodávají na dramatičnosti a jen škoda, že jich nebylo více.

ATB v podání FFIV je klasický (rozuměj zastaralý). Svoboda výběru známá z předchozího dílu je pryč. Vývoj členů skupiny probíhá zcela lineárně a jedinou možností hráče, jak ho ovlivnit je pomocí tzv. augmentů, tedy zvláštních schopností, kterých ale každý může mít vybaveno jen velmi omezené množství. Navíc nejsou přenosné a i jejich nalezení je velmi vzácné.

Z technické stránky se asi nikdo nerozplyne. Je ovšem plně funkční a jistý styl se v grafice také najde. Hudba=Nobuo Uematsu. Rozumně nastavená obtížnost, po hardcore trojce, potěší a každý z bossů vyžaduje specifickou strategii, již musí hráč objevit a realizovat. Jednotlivé dungeony, vyjma posledního, nejsou rozvleklé a celá hra tak pěkně odsýpá. Občas pouze není jasné, co se po hráči vlastně chce a hrozí tak bloudění po mapě a hledání specifického NPC s potřebnou informací.

Final Fantasy IV svému jménu ostudu rozhodně nedělá. Pár věcí ke zlepšení se najde, celkově však jednoznačně převládají pozitivní dojmy.