Pokousal mě na chodbě, pokousal mě ve skříni, pokousal mě pod stolem, pokousal mě v šachtě, a když jsem hákoval terminál, tak mě pro změnu pokousal taky.
Miluju psaní pochvalných recenzí (pokud si je předmět zájmu zaslouží) a přes 15 let miluju alieny. Obojího si teď užívám dosytosti, protože Alien: Isolation je zcela jistě nejlepší hra, kterou jsem za posledních 10 let hrál (konkrétně od Far Cry a Thief: Deadly Shadows). Není sice úplně bezchybná, ale rámcově splňuje vše, co jsem si přál v aliením světě zažít, a dosud to nedostal, skrze dojemné DLC Crew Expendable, kvalitní kampaň a pravděpodobně také kvalitního Survivora. To vše v kurevsky znepokojivých kulisách alieny rozbugrované vesmírné stanice s relativně volným pohybem a obrovským polem působnosti pro geeky ("cywe, proplížil jsem se někam, kde je páska s hlasem Dallase!") i normální lidi.
Budiž paradoxem života, že se o to postarali zrovna Creative Assembly, a to takovým způsobem, že udělali z lepší půlky vývojářů předešlých alienů školáky a z horší půlky úplné blbce.
Autoři ukázali koule, nebáli se udělat něco extra, a já se modlím k vesmírnýmu kovbojovi, aby se s takovým bezútěšným a "submisivním" gameplayem, který spoustě průměráků zajisté dvakrát nezavoní, na trhu neztratila a přežila jako Ripleyová v slizem zacákaných koridorech Nostroma. Vzhledem k titulkům výpravě atd. totiž musela stát prachů jak šlupek.
Dokonce mi vyhovovala jistá nemotorná neohrabanost boje, která je zde přítomna, když už je ta Amanda údržbářka. Nepřišlo mě to ani přehnaně těžké, a snesl bych ještě o něco tučnější zhororovatění a odzbranění (jako designér bych nechal třeba jen kultovní plamenomet + homemade šílenosti, ale s celkovým přizpůsobením akce/nepřátel). Z absolutního hodnocení snižuju jen z důvodu, že autoři zaplácali (druhou) část hry zbytečnými vejbuchy a klišé na úkor nějakého komornějšího a jedinečnějšího rozvoje děje, např. vztahu Ellen (matka) vs. Amanda (dcera).
Ve hře na hráče skvěle působí Stockholmský syndrom, spočívající v paradoxu upnutí oběti na svého věznitele. Opravdu když se alien vytratil ze scény, tak mě začal ten jeho ladný, po zemi vláčený, slizem a krví zbrocený ocásek nějak zvrhle chybět.
Jak jednou řekla Ripley - "Jsi se mnou už tak dlouho..."
Skoro jako moje čekání na hru, která opět dočasně obrátí mé vnímání světa naruby, a přece se stalo.
Miluju psaní pochvalných recenzí (pokud si je předmět zájmu zaslouží) a přes 15 let miluju alieny. Obojího si teď užívám dosytosti, protože Alien: Isolation je zcela jistě nejlepší hra, kterou jsem za posledních 10 let hrál (konkrétně od Far Cry a Thief: Deadly Shadows). Není sice úplně bezchybná, ale rámcově splňuje vše, co jsem si přál v aliením světě zažít, a dosud to nedostal, skrze dojemné DLC Crew Expendable, kvalitní kampaň a pravděpodobně také kvalitního Survivora. To vše v kurevsky znepokojivých kulisách alieny rozbugrované vesmírné stanice s relativně volným pohybem a obrovským polem působnosti pro geeky ("cywe, proplížil jsem se někam, kde je páska s hlasem Dallase!") i normální lidi.
Budiž paradoxem života, že se o to postarali zrovna Creative Assembly, a to takovým způsobem, že udělali z lepší půlky vývojářů předešlých alienů školáky a z horší půlky úplné blbce.
Autoři ukázali koule, nebáli se udělat něco extra, a já se modlím k vesmírnýmu kovbojovi, aby se s takovým bezútěšným a "submisivním" gameplayem, který spoustě průměráků zajisté dvakrát nezavoní, na trhu neztratila a přežila jako Ripleyová v slizem zacákaných koridorech Nostroma. Vzhledem k titulkům výpravě atd. totiž musela stát prachů jak šlupek.
Dokonce mi vyhovovala jistá nemotorná neohrabanost boje, která je zde přítomna, když už je ta Amanda údržbářka. Nepřišlo mě to ani přehnaně těžké, a snesl bych ještě o něco tučnější zhororovatění a odzbranění (jako designér bych nechal třeba jen kultovní plamenomet + homemade šílenosti, ale s celkovým přizpůsobením akce/nepřátel). Z absolutního hodnocení snižuju jen z důvodu, že autoři zaplácali (druhou) část hry zbytečnými vejbuchy a klišé na úkor nějakého komornějšího a jedinečnějšího rozvoje děje, např. vztahu Ellen (matka) vs. Amanda (dcera).
Ve hře na hráče skvěle působí Stockholmský syndrom, spočívající v paradoxu upnutí oběti na svého věznitele. Opravdu když se alien vytratil ze scény, tak mě začal ten jeho ladný, po zemi vláčený, slizem a krví zbrocený ocásek nějak zvrhle chybět.
Jak jednou řekla Ripley - "Jsi se mnou už tak dlouho..."
Skoro jako moje čekání na hru, která opět dočasně obrátí mé vnímání světa naruby, a přece se stalo.
Shadow of the Tomb Raider
Pro: Zejména první půlka hry, grafika, citlivě převedená architektura (podobně zásadní, jako třeba ve Falloutu), zvuky, soundtrack, zbraně, craftování, inteligentní, citlivý a celkově pokorný přístup k látce, Sigourney Weaver, ...
Proti: Příběh je dílem inovátorský, dílem ale sestává z typických alienovských klišé. Plamenomet je velmi silný, možná až příliš mírní dosavadní cukatury, a příliš mění gameplay. Nic ze jmenovaného mě nijak zásadně nevadilo, jen bych to nechtěl vidět v sequelu.