Nedávno sem si řek, že si dám zas nějaký RPGéčko. The Witcher se zdál být tou pravou volbou a ačkoli v něčem za konkurencí hra dosti pokulhává, v jiných aspektech dosahuje vrcholu:

Graficky se hře nedá nic vyčíst, myslím si. Určitě by sice neuškodilo více modelů postav a taky pohyby při bojích působí jaksi sekaně, repetivně a nerealisticky, ale vem to čert. I zvukově je na tom hra velmi dobře – profesionální dabing (CZ), místy velmi dobrá hudba, především ta noční.

Svět ve kterym se hráč pohybuje je zpracovanej poměrně oldschoolově – není to rozlehlá placka s generickými dungeony, ale spíš jen propojené samostatné pomenší lokace. Ty jsou však hezky zpracovány a celková rozloha je tak dostačující - já osobně nepotřebuju kilometry cest, radši tohle a pěkně bez fast-travelu. Rozdělení postav na dobráky a lotry zde v zaběhlé formě taktéž nenajdem. Každá postava je prostě osobnost a přestože je dotyčnej třeba zločinec, nemusí to bejt hned regulérní hajzl a naopak. To hře dává punc reality.

Hlavní postavou je Geralt – tedy nenarazíme zde na tradiční výběr jména, rasy, pohlaví, talentů atp. Geralt je, už dá se říct, hotová postava – XP zde řeší, pokud jsem se dobře díval, jen boj. Žádný odemykání speciálních voleb v rozhovorech. Ono kam jinam to vrážet, když Geralt nic krom boje nezvládá – nic jako kovařina, zámečnictví, obchodování nebo tak. RP je tak trochu ochuzený a to pouze na roli zaklínače Geralta z Rivie. To na jednu stranu trochu omezuje v hraní hry vlastním stylem, na straně druhé pak bylo dosáhnuto dobrejch předem připravenejch dialogů, který sednou jak maj. I tak je možno s Geraltem činit různá více či méně osudná rozhodnutí, díky za ně!

Upřímně, Geralt je možná frajer a drsňák, ale trochu mi některé jeho vlastnosti a zvyky už lezly krkem: Já osobně piju alkohol jen výjimečně a za nějakýho Kasanovu se též zdaleka nepovažuju a tak mi častý (hrou vyžadovaný) ožery moc nesedly, nemluvě o všudypřítomné ostentativní promiskuitě. Připadal jsem si trochu jako Rimmer, když požil vir sexuální přitažlivosti „Udělěj mi dítě!“. Mladší hráči, kteří se uvedeného ještě nenabažili do syta zas toto můžou vnímat jako super složku. Já moc ne.

Děj hry se točí okolo krádeže zaklínačských tajemství. Mě osobně to teda moc dopředu netáhlo, spíš jsem si užíval questy vedlejší, kde bylo zpravidla více alternativ, jak situaci vyřešit. I tak je příběh kvalitní a dokonce můžem očekávat pár zvratů. Konec potom mi přišel zbytečně teatrální, ale budiž – k fantasy to nějak sedí.

Boje se mi hned ze začátku vůbec nezamlovaly, trochu jsem si později přivyknul, nicméně nezbavil jsem se povitu, že je hra primárně určena klikačům (typu diablo). Když to člověk hrál normálně na šipkách, byly místy souboje trochu nudný. Zřejmě obdobného důvodu nenaprogramovali autoři chůzi hlavní postavy, což už je neomluvitelné – v interiérech se pomalejší tempo pohybu hodilo. Ještě, že jsem stáhl mód, kterej chůzi přidává – díky za něj!

Dvě přídavkové epizody už chválit rozhodně nebudu. Obě jsou hrozně krátké a příliš mě nezabavily. Za zahrání tak stojí především hlavní kampaň.

Co mi trochu vadilo, jsou jisté nedodělanosti – třeba nemožnost uložit něco z inventáře do skříně. Jakmile je objekt jednou prázdný, nejde se do něj nijak dostat. Taky mě trochu štvalo, že místy nebylo zbytí a musel jsem si zapnout na mapě zvýraznění cíle – nesnáším, když se řekne: stav se za tím a tím, ale nikdo už neřekne kam se mám vydat, zapnout si na mapě značku je zlo, přesto jsem několikrát na okamžik musel.

No, přestože jsem Zaklínače nepožral i s navijákem, musím uznat, že má tendle počin něco do sebe. Rozhodně se těším na dvojku. Už dlouho mě RPG takhle nevtáhlo svou osobitou atmosférou světa, kterej není naivní, trapnej a infantilní.

85%