Ač to normálně dělám nerad, dovolím si tentokrát odrazit se od komentáře, který přede mnou napsal LIUWIL. Deadly Premonition je vskutku kultovní záležitost jako málokterá jiná, nicméně dovolím si oponovat tvrzení, že ji hráč buď láskyplně obejme, anebo, což je o dost pravděpodobnější, ji zavrhne během pár minut. Já sám jsem se nikdy ohledně hry necítil rozervaněji, a ještě při psaní těchto řádek jsem pořád nevěděl, jak ji dost dobře ohodnotit.

Stejně tak nevím, jestli dál pokračovat vypíchnutím všech kvalit, které hra má, anebo mluvit o jejích hrubých nedostatcích, které by se daly vyjmenovávat pěkně dlouho (což taky hodlám udělat). Skoro se zdá, jako by v Deadly Premonition nemohlo být jedno bez druhého. Hře punc geniality skutečně dodává její příšerné zpracování, a můžeme jen spekulovat, zda to byl úmysl nebo to tak prostě vyšlo. Zároveň však má spoustu pasáží, zejména ke konci, které jsou prostě hodně špatné bez dalších přívlastků, a živě si pamatuji, jak jsem se těšil, až to bude za mnou, což není skoro pro žádnou hru moc dobrá vizitka. Na druhou stranu se vývojářům z Japonska povedlo hned několik věcí, které se ve světě her vidí opravdu jen velmi vzácně, a za to si jich vážím.

Jenže píšu už třetí odstavec a pořád jsem nic neřekl, tak snad bych začal. První důvod, proč je Deadly Premonition opravdová vzácnost, je, že u něj zažijete snad celé spektrum běžných emocí - pobavení, smutek, zmatení, strach, nudu, překvapení, nevěřícnost, frustraci, dojetí, spokojenost, vztek, zvědavost... O každé by se dal napsat samostatný odstavec a každá pramení z jiné složky hry, zatímco vedle sebe všechny nějakým způsobem dokáží koexistovat a přicházet na scénu stejně rychle, jako zase mizí. Příběh, stejně jako všechno, zpočátku působí dojmem, že je výborný a postupně ve spirále (téměř doslova) klesá někam do hlubin. Z jedné poloviny je to až skoro drzá vykrádačka seriálu Twin Peaks, z druhé poloviny nedává vůbec smysl. Přesto má něco do sebe, jelikož městečko Greenvale má svoji osobitou atmosféru a je plné živoucích karikatur a podivných osobností. Bylo to až po dohrání, co jsem si uvědomil, že mi ony postavy, zejména protagonista York a jeho alterego Zach, vlastně docela přirostly k srdci, a že se mi Greenvale ještě úplně opustit nechce.

Člověk si nikdy nemůže být jistý tím, jestli si z něj autoři dělají šoufky, či zda to myslí vážně, ačkoliv v různých pasážích hry je to více evidentní než v jiných. Na obrazovce se mnohdy odehrává drama nebo nějaká brutální scéna, a agent York to suše komentuje větami typu: "This is a waste of time, Zach, let's go." Jindy jsou dialogy naprosto absurdní, avšak postavy se je snaží odehrát s vážnou tváří, což mě kolikrát donutilo natahovat krk a mhouřit oči v očekávání, jestli mi někdo vysvětli, co to mělo být zač. Na to se třeba rozezní kytarovka "Life is Beautiful", kterou jsem si v průběhu hraní nespočetněkrát pískal, a snažil se přitom vylovit botu z místní řeky. A aby toho nebylo málo, všechny postavy svoje party značně přehrávají, což vede k poněkud prkenné, avšak perfektní mimice a gestikulaci, která mě přivádí k druhému důvodu, proč se mi Deadly Premonition tak líbí. Je to totiž jedna z mála her, která na vás sype humor prostředky jedinečnými právě pouze pro hry. Svoje technické nedostatky, všechen ten špatný motion capture, primitivní skripty či jednoduchou mimiku dokáže otočit ve svůj prospěch a, místo aby, dejme tomu, jen vyprávěla vtipy, což je věc, která se může objevit de facto v jakémkoliv médiu, si dělá srandu z věcí, které prostě jinde než ve hrách nejsou. Těžko vysvětlit, dokud to neuvidíte.

Každopádně faktem zůstává, že v mnoha ohledech je DP otřesný zážitek. Říct, že některá designerská rozhodnutí se "tak úplně nepovedla" by byl eufemismus. Valnou část hry totiž strávíte nevysvětlenými souboji s hromadou nemrtvých nepřátel, které nejsou nikdy těžké, ale vždycky nudné. A to extrémně. Fakt, že pro ně není žádný důvod, jen přidává momentům, kdy jsem zase protočil oči v sloup a říkal si: "Ježiši kriste, už zase." Scény, kdy musíte někomu utíkat, působí směšně a neprakticky - kamera se dívá na to, co je za vámi, místo abyste viděli třeba to, že běžíte k překážce, kterou mimochodem představuje například deseticentimetrový schod, který musíte překročit stisknutím příslušného tlačítka, a York se kvůli tomu musí zastavit. Střelba je snad ze všeho nejhorší, protože ji můžete vykonávat jen z místa, za chůze nikdy, a hlavně je příšerné necitlivá (nebo naopak přecitlivělá), takže trefit i cíl dva metry od vás dá někdy zabrat.

Z uměleckého hlediska hra vůbec nedrží pohromadě. Zatímco absolutně se nehodící hudba k jednotlivým scénám je spíš úsměvná převážně v dobrém slova smyslu, grafická stránka je přímo ohyzdná, jinak se to nazvat nedá. Nejde mi ani tak o to, že je zastaralá, textury rozmazané a bla bla bla (nejsem robot, abych hru odsuzoval na základě technických standardů), ale spíš o to, že jí chybí jakákoliv jednotná vize, všechno je v odporných barvách, různé kvality a vůbec to dohromady nijak neladí.

Dál bych mohl zmínit katastrofální engine, na kterém hra běží, jelikož hra pořád padá, nahrávání nové lokace či scény trvá asi dvě hodiny, a to včetně případů, kdy chcete jenom nakouknout oknem do budovy, což dost odrazuje od jakýchkoliv explorativních choutek. Auta už by se dala ovládat hůř jen těžko. Z mnoha důvodů to prostě není dobrá hra.

Nicméně po dohrání mě Deadly Premonition nutí myšlenkami se vracet a upřímně pochybuji, že bych se do Greenvale už nikdy nevrátil. Nevím, co si od toho slibuji, ale tahle hra má prostě takovou atmosféru, která na vás nejenom těžce dolehne, ale ještě na vás ulpí dlouho po dohrání. Škoda jen, že to často vypadá, jako kdyby tenhle výtvor dala dohromady banda totálních amatérů, jejichž jediná zkušenost s tvořením her jsou vystřihovánky ze Sluníčka.