Samotná atmosféra starého domu uprostřed noční bouřky, ve kterém zrovna nikdo z obyvatel není, je asi to nejlepší na Gone Home.
Příběh jde asi takhle: Katie se vrátila z cesty po Evropě a její mladší sestra, která na ni měla čekat a ukázat ji nový dům, ale není doma, protože je lesba a zdrhla se svojí láskou užívat života. To se vám hra snaží skrz sotva 2 hodiny prozkoumávání baráku po malých kouscích sdělit, ačkoliv tenhle samotný fakt byl zřejmý asi tak po 10 minutách hraní. (Pravda, ke konci jsem si skoro říkal, že snad i bude plot twist a na půdě najdu mrtvolu, ale bohužel.)
Po baráku je rozházená spousta věcí, ze kterých si lze udělat celkem slušný obrázek o ostatních členech rodiny a pokud je na ně někdo zvědavý, může se dlouho hrabat v dopisech a vzkazech.
Gone Home má typově bližko k Dear Esther, s tím rozdílem, že proti DE nabízí nějakou interaktivitu a neobtěžuje se zprávu zaobalovat do nějakých alegorií. Opět je tu otázka, jestli se jedná skutečně o v regulérním slova smyslu hru - postup skrz je relativně přímočarý a primitivní a není cílem Gone Home nabídnout zajímavý gameplay - cílem je něco sdělit a pro sdělení bylo využito herního média. A podobně jako u Dear Ester sice na jednu stranu oceňuju originální využití média, na druhou stranu mě konkrétní sdělení ani tady bůhvíjak neosluvuje. (Spíš naopak, DE šlo díky neurčitosti celé té srandy nějakým způsobem vztáhnout na sebe, když člověk chtěl.)
Alespoň teď chápu, proč má /v/#gamergate z úspěchu Gone Home takovou prču - "dojemný příběh mladých utlačovaných lesbiček ve formě hry" je něco, nad čím musí SJWs už z podstaty věci zuřivě masturbovat a sekat desítky jen to švistne.
Jinak je Gone Home prostě jen dalším experimentem v oblasti interaktivního vyprávění. Technicky ok, ale buď vás zaujme příběh, nebo jsou to zabité 2 hodiny. Čili v podstatě jako film.
Příběh jde asi takhle: Katie se vrátila z cesty po Evropě a její mladší sestra, která na ni měla čekat a ukázat ji nový dům, ale není doma, protože je lesba a zdrhla se svojí láskou užívat života. To se vám hra snaží skrz sotva 2 hodiny prozkoumávání baráku po malých kouscích sdělit, ačkoliv tenhle samotný fakt byl zřejmý asi tak po 10 minutách hraní. (Pravda, ke konci jsem si skoro říkal, že snad i bude plot twist a na půdě najdu mrtvolu, ale bohužel.)
Po baráku je rozházená spousta věcí, ze kterých si lze udělat celkem slušný obrázek o ostatních členech rodiny a pokud je na ně někdo zvědavý, může se dlouho hrabat v dopisech a vzkazech.
Gone Home má typově bližko k Dear Esther, s tím rozdílem, že proti DE nabízí nějakou interaktivitu a neobtěžuje se zprávu zaobalovat do nějakých alegorií. Opět je tu otázka, jestli se jedná skutečně o v regulérním slova smyslu hru - postup skrz je relativně přímočarý a primitivní a není cílem Gone Home nabídnout zajímavý gameplay - cílem je něco sdělit a pro sdělení bylo využito herního média. A podobně jako u Dear Ester sice na jednu stranu oceňuju originální využití média, na druhou stranu mě konkrétní sdělení ani tady bůhvíjak neosluvuje. (Spíš naopak, DE šlo díky neurčitosti celé té srandy nějakým způsobem vztáhnout na sebe, když člověk chtěl.)
Alespoň teď chápu, proč má /v/#gamergate z úspěchu Gone Home takovou prču - "dojemný příběh mladých utlačovaných lesbiček ve formě hry" je něco, nad čím musí SJWs už z podstaty věci zuřivě masturbovat a sekat desítky jen to švistne.
Jinak je Gone Home prostě jen dalším experimentem v oblasti interaktivního vyprávění. Technicky ok, ale buď vás zaujme příběh, nebo jsou to zabité 2 hodiny. Čili v podstatě jako film.
Demon Gaze