Audiovizuálně se jedná o naprostý skvost. Krásné atmosférické město, skvělá hudba.
Tím bohužel výčet kladů končí, neboť z herního hlediska jde o leštěný prd nebývalého kalibru, limitně se blížící nehrám typu Dear Esther. Hlavní hrdinka jde totálně lineárním koriderem, interakce spočívá buď v používání "dveří" (pro další pokračování chůze lineárním koridorem) nebo terminálů. Interakce s terminály představuje tak zásadní záležitosti jako participaci na průzkumu veřejného mínění ohledně oblíbené barvy (nedělám si legraci) či výběru počasí v dané úrovni, pochopitelně s nulovým dopadem na cokoli herního. V momentě, kdy hlavní hrdinka jede v krásné, nicméně zcela zbytečné animaci, na motorce, můžete levým tlačítkem přidat plyn (ano, k ničemu to není), případně můžete asi na dvou místech po promptu na obrazovce máchnout mečem (což opět k ničemu není). Do toho vypravěč v roli hrdinčina milého neustále pronáší pseudomystické bláboly (typu "Bylo to naše město, ale vzali nám ho"), které jako by právě vypadly z náhodného generátoru prázdných frází. Interaktivní filmy strikes back.
Jediné, co je možné opravdu označit za herní prvek, jsou souboje. Ty se odehrávají v uzavřených arénách, protivníků je několik dokola se opakujících typů a veškerá strategie spočívá ve spamování jednoho silného útoku neustále dokola. Souboje tak baví zhruba první hodinu ze 4.1 hodin celkové herní doby (nechápu, jak je možné hrát Transistor deset hodin, já jsem toho měl po oněch čtyřech hodinách tak akorát dost a byl jsem velmi rád, že není delší). Konec člověka navíc otráví opravdu dementním závěrečným soubojem, kdy hlavního záporáka je třeba porazit ve stejné aréně pro jistotu čtyřikrát za sebou, zatímco se on neustále cloakuje, teleportuje, případně zastaví na deset patnáct sekund dění a následně provede několik útoků za sebou. Skutečně vrchol akční zábavy.
"RPG prvek" spočívá v tom, že postava dostává na předem určených místech (po soubojích, které se ovšem negenerují náhodně) předem daný počet zkušeností, když dosáhne dalšího levelu, tak si může vybrat zpravidla jednu ze dvou nových akcí, jedno ze tří vylepšení a jeden ze dvou až tří "ztěžovačů soubojů". Akce je možné použít v jednom ze čtyř slotů pro útok, případně pro posílení jiné útočné akce nebo jako pasivní schopnost. Takto vypadá množství konfigurace zajímavě, ovšem v reálu člověk opravdu spamuje jeden útok pořád dokola. Další mimořádně hloupý herní prvek spočívá v tom, že prohra v souboji není trestána návratem k poslednímu checkpointu, ale deaktivací jedné akce, která je použita pro aktivní útok (zpětná aktivace se většinou odehraje až po návštěvě dalších dvou checkpointů). Veškerá konfigurace akcí je navíc nepochopitelně proveditelná pouze na checkpointech místo toho, aby konfigurování fungovalo jako klasický inventář.
Audiovizuál skvělý, ale příště by to na něj chtělo naroubovat nějakou alespoň trochu smysluplnou hratelnost.
Tím bohužel výčet kladů končí, neboť z herního hlediska jde o leštěný prd nebývalého kalibru, limitně se blížící nehrám typu Dear Esther. Hlavní hrdinka jde totálně lineárním koriderem, interakce spočívá buď v používání "dveří" (pro další pokračování chůze lineárním koridorem) nebo terminálů. Interakce s terminály představuje tak zásadní záležitosti jako participaci na průzkumu veřejného mínění ohledně oblíbené barvy (nedělám si legraci) či výběru počasí v dané úrovni, pochopitelně s nulovým dopadem na cokoli herního. V momentě, kdy hlavní hrdinka jede v krásné, nicméně zcela zbytečné animaci, na motorce, můžete levým tlačítkem přidat plyn (ano, k ničemu to není), případně můžete asi na dvou místech po promptu na obrazovce máchnout mečem (což opět k ničemu není). Do toho vypravěč v roli hrdinčina milého neustále pronáší pseudomystické bláboly (typu "Bylo to naše město, ale vzali nám ho"), které jako by právě vypadly z náhodného generátoru prázdných frází. Interaktivní filmy strikes back.
Jediné, co je možné opravdu označit za herní prvek, jsou souboje. Ty se odehrávají v uzavřených arénách, protivníků je několik dokola se opakujících typů a veškerá strategie spočívá ve spamování jednoho silného útoku neustále dokola. Souboje tak baví zhruba první hodinu ze 4.1 hodin celkové herní doby (nechápu, jak je možné hrát Transistor deset hodin, já jsem toho měl po oněch čtyřech hodinách tak akorát dost a byl jsem velmi rád, že není delší). Konec člověka navíc otráví opravdu dementním závěrečným soubojem, kdy hlavního záporáka je třeba porazit ve stejné aréně pro jistotu čtyřikrát za sebou, zatímco se on neustále cloakuje, teleportuje, případně zastaví na deset patnáct sekund dění a následně provede několik útoků za sebou. Skutečně vrchol akční zábavy.
"RPG prvek" spočívá v tom, že postava dostává na předem určených místech (po soubojích, které se ovšem negenerují náhodně) předem daný počet zkušeností, když dosáhne dalšího levelu, tak si může vybrat zpravidla jednu ze dvou nových akcí, jedno ze tří vylepšení a jeden ze dvou až tří "ztěžovačů soubojů". Akce je možné použít v jednom ze čtyř slotů pro útok, případně pro posílení jiné útočné akce nebo jako pasivní schopnost. Takto vypadá množství konfigurace zajímavě, ovšem v reálu člověk opravdu spamuje jeden útok pořád dokola. Další mimořádně hloupý herní prvek spočívá v tom, že prohra v souboji není trestána návratem k poslednímu checkpointu, ale deaktivací jedné akce, která je použita pro aktivní útok (zpětná aktivace se většinou odehraje až po návštěvě dalších dvou checkpointů). Veškerá konfigurace akcí je navíc nepochopitelně proveditelná pouze na checkpointech místo toho, aby konfigurování fungovalo jako klasický inventář.
Audiovizuál skvělý, ale příště by to na něj chtělo naroubovat nějakou alespoň trochu smysluplnou hratelnost.
Quarantine
Pro: audiovizuál, délka hry, teoreticky zajímavá konfigurace akcí
Proti: neinterakce, linearita, dokola se opakující souboje, poslední boss, systém ukládání, mrak pseudomystických blábolů