Možná ze mě mluví až nekritické nadšení z první hry, ale popravdě nedokážu ze zdejších zlepšováků a inovací poukázat na nic, co by oproti dřívějšku bylo krokem dopředu a zároveň s sebou neneslo pytel problémů.
Grafická stránka přestala balancovat na hraně mezi pouťovým hnusem a staromilským zaprášeným pelem zašlého světa a skočila rovnýma nohama do toho nejhoršího kýče – všechno musí blikat, svítit, být jedovatě barevné a okázale nasvícené, aby bylo na první pohled jasné, jak hrozinky moc je to všechno pěkňoučké. O poznání horší hudba nabízí překvapivě málo originálních motivů, což se podepisuje na výraznosti jednotlivých levelů. Zapomeňte na to, že byste se v každém levelu dočkali nové úžasnosti typu Dragon Graveyard; teď vás čekají v polovině případů totožné strašidelné ruchy, prokládané nanejvýš variacemi na Crystal Caverns (Searock Castle je jimi při nejlepší vůli těžce inspirovaný a Icewarden Keep je obšlehnutá komplet celá).
Střídání nesouvisejících prostředí působí především v druhé polovině i kvůli nepřítomnosti mapy naprosto arbitrárně a nesmyslně a silně přispívá k dojmu, že se příběh odehrává ve vakuu a hra by se bez něj v pohodě obešla – což je paradoxní, protože pominu-li mizernou odvyprávěnost a nevysvětlené vržení do děje, které trvá několik úrovní, je tahle pohádka mnohem komplexnější a poutavější než zachraňování království z prvního Trine. Rozmanitost nepřátel sice vzrostla, jenže co je to platné, když většina z nich chcípe zcela totožným způsobem.
Především ale byla zničena křehká rovnováha mezi různými herními aspekty, tj. akcí, hádankami, obsesivním sháněním pokladů a XP a experimentováním s fyzikou, a těžce vychýlena ve prospěch hádanek, jejichž řešení je kolikrát otázkou nikoli logiky, ale náhody. Kdysi více méně dobrovolné fidlání s rébusy nyní přímo podmiňuje postup vpřed, a není tudíž výjimkou, když se člověk prostě zasekne, bez možnosti level prvně dohrát a ke komplikovanému místu se později vrátit. Značně zkrouhnuto bylo i množství použitelných řešení: často pokud nepřijdete na přesnou kombinaci jednotlivých postav a netrefíte to na milimetr a vteřinu přesně, jste zkrátka v háji.
S tím souvisí i omezení svobody při volbě strategie – zatímco dřív bylo jednou z možností používat určitou postavu jako dominantní a tím z každého dalšího zahrání udělat nový zážitek, zde je mnohdy nutné v přesném pořadí sáhnout po přesně té skladbě postav, jakou si developeři přáli. Osobně mám kvůli tomu nulovou motivaci zahrát si Trine 2 znovu, protože pokud se mi zrovna nechce shánět lidi do multiplayeru, budu hrát v podstatě jednu a tu samou hru.
Grafická stránka přestala balancovat na hraně mezi pouťovým hnusem a staromilským zaprášeným pelem zašlého světa a skočila rovnýma nohama do toho nejhoršího kýče – všechno musí blikat, svítit, být jedovatě barevné a okázale nasvícené, aby bylo na první pohled jasné, jak hrozinky moc je to všechno pěkňoučké. O poznání horší hudba nabízí překvapivě málo originálních motivů, což se podepisuje na výraznosti jednotlivých levelů. Zapomeňte na to, že byste se v každém levelu dočkali nové úžasnosti typu Dragon Graveyard; teď vás čekají v polovině případů totožné strašidelné ruchy, prokládané nanejvýš variacemi na Crystal Caverns (Searock Castle je jimi při nejlepší vůli těžce inspirovaný a Icewarden Keep je obšlehnutá komplet celá).
Střídání nesouvisejících prostředí působí především v druhé polovině i kvůli nepřítomnosti mapy naprosto arbitrárně a nesmyslně a silně přispívá k dojmu, že se příběh odehrává ve vakuu a hra by se bez něj v pohodě obešla – což je paradoxní, protože pominu-li mizernou odvyprávěnost a nevysvětlené vržení do děje, které trvá několik úrovní, je tahle pohádka mnohem komplexnější a poutavější než zachraňování království z prvního Trine. Rozmanitost nepřátel sice vzrostla, jenže co je to platné, když většina z nich chcípe zcela totožným způsobem.
Především ale byla zničena křehká rovnováha mezi různými herními aspekty, tj. akcí, hádankami, obsesivním sháněním pokladů a XP a experimentováním s fyzikou, a těžce vychýlena ve prospěch hádanek, jejichž řešení je kolikrát otázkou nikoli logiky, ale náhody. Kdysi více méně dobrovolné fidlání s rébusy nyní přímo podmiňuje postup vpřed, a není tudíž výjimkou, když se člověk prostě zasekne, bez možnosti level prvně dohrát a ke komplikovanému místu se později vrátit. Značně zkrouhnuto bylo i množství použitelných řešení: často pokud nepřijdete na přesnou kombinaci jednotlivých postav a netrefíte to na milimetr a vteřinu přesně, jste zkrátka v háji.
S tím souvisí i omezení svobody při volbě strategie – zatímco dřív bylo jednou z možností používat určitou postavu jako dominantní a tím z každého dalšího zahrání udělat nový zážitek, zde je mnohdy nutné v přesném pořadí sáhnout po přesně té skladbě postav, jakou si developeři přáli. Osobně mám kvůli tomu nulovou motivaci zahrát si Trine 2 znovu, protože pokud se mi zrovna nechce shánět lidi do multiplayeru, budu hrát v podstatě jednu a tu samou hru.
