Binary Domain na mě udělala tři dojmy. Ten první byl dost špatný - úvodní část, kdy musí protagonista Dan, který vypadá a zní jako ten nejstereotypičtější americký sci-fi mariňák, jakého si dokážete představit, a jeho parťák Bo, který zase působí jako ten nejstereotypičtější americký sidekick, jakého kdy Japonsko zplodilo, překonat obří zeď, která odděluje dystopické Tokyo od bouřlivého oceánu, je ošklivá, nudná a skoro až protivná svým nutkáním neustále prezentovat takřka post-apokalyptickou válku mezi lidmi a roboty jako skvělou jízdu, ačkoliv tomu tak není. Neschopní hrdinové se v prvních dvou minutách prozradí a začnou si nesmyslně razit cestu skrze zástupy nepřátel jen proto, aby stejně nakonec nepozorovaně propluli za svým cílem na stěně tankeru. Všechno je šedé, rozmazané a po technické stránce ani ne moc funkční.

Ač si málokdy stěžuji na to, že je ta či ona hra moc konzolová nebo že se port pramálo povedl, tady bych si troufl tvrdit, že Binary Domain slouží jako zářný příklad, jak se to dělat nemá. Hra odmítla zaregistrovat mou výkonnější grafickou kartu, takže jsem byl odkázán na svůj nesrovnatelně méně výkonný Intel HD Graphics 3000, byť klobouk dolů před mým integrovaným čipem, že s tím tak odvážně popral. Ke všemu nelze vypnout akceleraci myši a nastavení citlivosti je taky dost ošidné, následkem čehož je dosti ztížené míření a těžkopádné ovládání vůbec.

Nicméně zpět k věci. Druhý dojem byl už mnohem, mnohem lepší, a to když se Dan a Bo po zhruba první půlhodině hraní setkali se svými kolegy z Rust Crew - Charliem, Rachel a Faye. Hra najednou začala působit, jako by jí záleželo na jednotlivých postavách a na tom, jak se k nim chováte, či jak se ony chovají k vám. Akce najednou dostane o něco sofistikovanější a pomalejší spád, příběh se přenese do komornějšího prostředí a ukáže se, že přece jenom dojde na víc, než jen na frenetickou střelbu. Zatímco na začátku vás hra bez dlouhého vysvětlování vhodila do akce, takže jste moc nevěděli proč a co vlastně děláte, před polovinou hry už budete celkem tušit, která bije, že bojujete s něčím, co by se dalo popsat jako roboti v lidském těle, a on je to kupodivu i celkem zajímavý námět, nebýt třetí fáze hry.

Poslední dojem, který na mě hra zanechala, přišel, když se evidentně autoři přestali snažit a svoje nápady začali sypat z rukávu bez ladu a skladu. Jedna přestřelka střídá druhou a co chvilku se budete muset vypořádat s několika bizarními roboty-monstry, kteří přicházejí jako na běžícím páse, takže vás z nich nejen rychle přejde respekt, ale nakonec vás pravděpodobně i otráví. Příběh se navíc začne nést v duchu toho, že hrdinové neustále před něčím utíkají, ideálně tak, že jedou v hořícím náklaďáku uprostřed dálnice, načež něco ostentativně vyhodí do vzduchu, jen aby se nakonec zamýšleli nad tím, jestli se jim podařilo setřást jejich pronásledovatele. Do hry se vkládají další postavy, které ovšem poznáte jen velmi povrchně a za běhu, takže mnohdy odejdou ze scény dřív, než zjistíte, jaký to vlastně mělo všechno smysl. Mnohé situace navíc vyloženě přestanou dávat smysl a prim tu hraje už jen destrukce pro destrukci.

Po dnešním upachtěném dohrání nemůžu říct, že by se mi Binary Domain nelíbila, ale navzdory svému poměrně inteligentnímu příběhovému pozadí se všechno stočí do jakési fantasmagorie bez hlavy a paty, která má zřejmě zaujmout zejména takovou tu "dudebro" cílovou skupinu, které je příběh celkem fuk, hlavně aby se nikdy nepřestalo střílet.