Ani nedokážu spočítat, kolikrát jsem Arcanum v průběhu let nadšeně rozehrál, abych ho po pár dnech pobíhání v herním světě znuděně či znechuceně odinstaloval. Nebylo jedinou takovou hrou. Ale zatímco IWD 2 a Might & Magic 6 jsem již úspěšně zdolal, Arcanum se stále drželo. Až dodnes.
Hlavním důvodem, proč jsem to stále zkoušel znova, je unikátní setting. Steampunk ve hrách není příliš častý, natož pak střet magie a technologie, který se porůznu řeší v průběhu celé hry. A tak místo klasického přemýšlení "budu hrát za mága, zloděje nebo bojovníka?" přišla celá řada možností. Popravdě tak moc, že mě to zaskočilo a při prvních hraních jsem ve snaze vyzkoušet všechno vytvořil nefunkční postavu. Což je zde velmi jednoduché a hra nic neodpouští. Je pak nutné si rozvoj postavy předem pořádně promyslet.
Jelikož za mága či bojovníka můžu hrát v každé druhé hře, zvolil jsem cestu technologie. Představoval jsem si, že coby pistolník budu na všechny ty šermíře reagovat podobně jako Indy v Dobyvatelích ztracené archy. Ne. Pistole jsou až zoufale slabé a je zkrátka fakt, že v bojích je zde nejsilnější právě klasický fantasy bijec s mečem. Což mi přijde jako podpásovka, protože kdo by hrál za "tupého" bojovníka ve hře, kde je tolik zajímavějších možností? Navíc pistole mají jako klíčovou vlastnost vnímání, která mi přišla obecně celkem k ničemu. Všechny ostatní zbraně závisí na obratnosti, která zvyšuje rychlost postavy a třídu zbroje.
Podobně se to má s ostatními disciplínami. Dají se sice využít, ale většinou to nemá smysl, protože je k dispozici sice všední, ale účinnější řešení. Namísto cpaní bodů do terapeutiky (něco jako lektvary dočasně zvyšující vlastnosti) je lepší nacpat je přímo do těch vlastností. Na co investovat do bylinkářství, když si můžu masti kupovat a body využít lépe? Kovářství je pro změnu příliš silné - stačí investovat dva body a máte k dispozici jeden z nejlepších mečů ve hře. Chtělo by to zkrátka více vyvážit. Na druhou stranu je skvělý pocit, když má člověk inventář plný zdánlivého haraburdí, ze kterého dokáže vytvořit spoustu více či méně užitečných věciček.
Ať už si vytvoříte jakoukoliv postavu, svět na ni, a poté i na vaše činy, vcelku logicky reaguje. Pokud jste ošklivý, ale charismatický, ostatní se s vámi nejprve nechtějí bavit, ale dokážete je k tomu přimět díky svému charismatu. Pokud jste zapálený technik, neradi vás uvidí v magických obchodech. Jestliže prodáte svůj příběh do novin, budou vás poznávat lidé na ulici. A podobně. Jde většinou o drobnosti, ale potěší. Není zrovna jednoduché vytvořit uvěřitelné reakce na hráčovu postavu a její činy. Arcanum je jednou z her, kterým se to povedlo obstojně.
Příběh je takový herní standard. Ze začátku je obstojný, ovšem škodí mu přílišná roztahanost. Často vás posílají z jedné strany světa na druhou jenom kvůli jedinému předmětu či dialogu. Zhruba po nalezení temných elfů mi pak přišlo, že hra ztratila spád. Další lokace jsou nemastné a neslané, hodně bojové, prakticky bez vedlejších questů. Nabízí se přirovnání s Curstem v Tormentu. Závěr samotný pak za moc nestojí.
Společníci jsou také důležitou součástí hry. Bohužel u nich je asi nejvíce vidět nedodělanost hry. Na jedné straně máme Virgila, který má poměrně důležitou roli v příběhu, občas prohodí nějakou poznámku, můžeme se ho zeptat na radu či znalosti o místě, kde se zrovna nacházíme. Na druhé straně jsou pak postavy jako Sogg, Chukka, Jayna Stiles a další, kteří vám nic o ničem neřeknou a slouží čistě jako pomocníci v boji, popřípadě ovládají pár technologických disciplín. Obecně jsem se snažil nabírat nadabované postavy (hlas Z'an Al'urin jsem si zamiloval), protože ty vykazují aspoň nějaké náznaky osobnosti a dokonce čas od času mají v nějaké situaci i co říct. Ovšem těch situací je velmi málo. Největší nevýhodou společníků je, že se nedají ovládat v boji a nepoužívají žádnou taktiku. Zkrátka naběhnou na nepřítele a buší do něj, dokud jeden z nich nepadne. Inteligence zřejmě moc nepobrali. Mágové se často rozběhnou na nepřítele s holí, než aby ho usmažili kouzly. Nebo se snaží vyléčit technologicky zaměřené postavy, nejde jim to a nakonec padnou vyčerpáním.
Herní soundtrack je zcela určitě unikátní. Neznám žádné jiné dílo, kde by byla hudba nahrána výhradně smyčcovým kvartetem. Ovšem kromě této zajímavosti je třeba zmínit, že je to hudba kvalitní. V podzemí se smyčce nenápadně plíží, zatímco ve městech navozují příjemnou atmosféru, při které máte chuť si zajít do nejbližšího podniku na čaj o páté a zapříst debatu o tom, zda je lepší magie či technologie.
Na závěr pár drobností:
- oblíbení společníci: Virgil, Magnus, Z'an Al'urin, Loghaire, Raven
- oblíbené questy: konspirace s lebkami siamských dvojčat, Stillwaterský gigant, lupiči na mostě v Shrouded Hills, křišťálová koule
- oblíbené místa: Tarant, Caladon
- oblíbená disciplína: výbušniny
Nuže, nezbývá než zkusit to někdy příště za zlého mága.
Hlavním důvodem, proč jsem to stále zkoušel znova, je unikátní setting. Steampunk ve hrách není příliš častý, natož pak střet magie a technologie, který se porůznu řeší v průběhu celé hry. A tak místo klasického přemýšlení "budu hrát za mága, zloděje nebo bojovníka?" přišla celá řada možností. Popravdě tak moc, že mě to zaskočilo a při prvních hraních jsem ve snaze vyzkoušet všechno vytvořil nefunkční postavu. Což je zde velmi jednoduché a hra nic neodpouští. Je pak nutné si rozvoj postavy předem pořádně promyslet.
Jelikož za mága či bojovníka můžu hrát v každé druhé hře, zvolil jsem cestu technologie. Představoval jsem si, že coby pistolník budu na všechny ty šermíře reagovat podobně jako Indy v Dobyvatelích ztracené archy. Ne. Pistole jsou až zoufale slabé a je zkrátka fakt, že v bojích je zde nejsilnější právě klasický fantasy bijec s mečem. Což mi přijde jako podpásovka, protože kdo by hrál za "tupého" bojovníka ve hře, kde je tolik zajímavějších možností? Navíc pistole mají jako klíčovou vlastnost vnímání, která mi přišla obecně celkem k ničemu. Všechny ostatní zbraně závisí na obratnosti, která zvyšuje rychlost postavy a třídu zbroje.
Podobně se to má s ostatními disciplínami. Dají se sice využít, ale většinou to nemá smysl, protože je k dispozici sice všední, ale účinnější řešení. Namísto cpaní bodů do terapeutiky (něco jako lektvary dočasně zvyšující vlastnosti) je lepší nacpat je přímo do těch vlastností. Na co investovat do bylinkářství, když si můžu masti kupovat a body využít lépe? Kovářství je pro změnu příliš silné - stačí investovat dva body a máte k dispozici jeden z nejlepších mečů ve hře. Chtělo by to zkrátka více vyvážit. Na druhou stranu je skvělý pocit, když má člověk inventář plný zdánlivého haraburdí, ze kterého dokáže vytvořit spoustu více či méně užitečných věciček.
Ať už si vytvoříte jakoukoliv postavu, svět na ni, a poté i na vaše činy, vcelku logicky reaguje. Pokud jste ošklivý, ale charismatický, ostatní se s vámi nejprve nechtějí bavit, ale dokážete je k tomu přimět díky svému charismatu. Pokud jste zapálený technik, neradi vás uvidí v magických obchodech. Jestliže prodáte svůj příběh do novin, budou vás poznávat lidé na ulici. A podobně. Jde většinou o drobnosti, ale potěší. Není zrovna jednoduché vytvořit uvěřitelné reakce na hráčovu postavu a její činy. Arcanum je jednou z her, kterým se to povedlo obstojně.
Příběh je takový herní standard. Ze začátku je obstojný, ovšem škodí mu přílišná roztahanost. Často vás posílají z jedné strany světa na druhou jenom kvůli jedinému předmětu či dialogu. Zhruba po nalezení temných elfů mi pak přišlo, že hra ztratila spád. Další lokace jsou nemastné a neslané, hodně bojové, prakticky bez vedlejších questů. Nabízí se přirovnání s Curstem v Tormentu. Závěr samotný pak za moc nestojí.
Společníci jsou také důležitou součástí hry. Bohužel u nich je asi nejvíce vidět nedodělanost hry. Na jedné straně máme Virgila, který má poměrně důležitou roli v příběhu, občas prohodí nějakou poznámku, můžeme se ho zeptat na radu či znalosti o místě, kde se zrovna nacházíme. Na druhé straně jsou pak postavy jako Sogg, Chukka, Jayna Stiles a další, kteří vám nic o ničem neřeknou a slouží čistě jako pomocníci v boji, popřípadě ovládají pár technologických disciplín. Obecně jsem se snažil nabírat nadabované postavy (hlas Z'an Al'urin jsem si zamiloval), protože ty vykazují aspoň nějaké náznaky osobnosti a dokonce čas od času mají v nějaké situaci i co říct. Ovšem těch situací je velmi málo. Největší nevýhodou společníků je, že se nedají ovládat v boji a nepoužívají žádnou taktiku. Zkrátka naběhnou na nepřítele a buší do něj, dokud jeden z nich nepadne. Inteligence zřejmě moc nepobrali. Mágové se často rozběhnou na nepřítele s holí, než aby ho usmažili kouzly. Nebo se snaží vyléčit technologicky zaměřené postavy, nejde jim to a nakonec padnou vyčerpáním.
Herní soundtrack je zcela určitě unikátní. Neznám žádné jiné dílo, kde by byla hudba nahrána výhradně smyčcovým kvartetem. Ovšem kromě této zajímavosti je třeba zmínit, že je to hudba kvalitní. V podzemí se smyčce nenápadně plíží, zatímco ve městech navozují příjemnou atmosféru, při které máte chuť si zajít do nejbližšího podniku na čaj o páté a zapříst debatu o tom, zda je lepší magie či technologie.
Na závěr pár drobností:
- oblíbení společníci: Virgil, Magnus, Z'an Al'urin, Loghaire, Raven
- oblíbené questy: konspirace s lebkami siamských dvojčat, Stillwaterský gigant, lupiči na mostě v Shrouded Hills, křišťálová koule
- oblíbené místa: Tarant, Caladon
- oblíbená disciplína: výbušniny
Nuže, nezbývá než zkusit to někdy příště za zlého mága.
Pro: Svět, lore, hudba, systém přesvědčování, historie při tvorbě postavy
Proti: Souboje, umělá inteligence společníků, nevyrovnanost, nedodělanost, závěr, roztahanost