Jako Inkvizitor v poslední dílu Dragon Age s více či méně silnějším náboženským podtextem bojujete o záchranu míru a pořádku celého světa, jak ho znáte (znovu). Bioware přitom bojují po vašem boku, ale jak se zdá, tak sami se sebou. To je však bohužel boj, který se nedá vyhrát.

Ve dvojce si všichni stěžovali, že je málo prostoru, mapy se opakují, že jednička, jé to byla bomba. Takže tady máme hodně prostoru, množství krajinek, mezi kterými si můžete přepínat na hlavní mapě – no a kochejte se. Jenomže čím? Hra se totiž nebezpečně vrací k jedničce i graficky, a to v tom smyslu, že Dragon Age prostě nikdy nebyla nijak dechberoucně krásná hra, no a není tomu tak ani tady (z barev sice oči přecházejí, ale všechno vypadá hrozně uměle, to ani nemluvím o lesku vlasů a vousů (!!), který mi vypálil oči při hraní na medium setting). Takže na přání hráčů je zde hodně prostoru, můžete si v něm pobíhat hodiny a hodiny, ale co z toho? Ono to totiž ani nemá to skyrimské kouzlo pocitu neuvěřitelné rozsáhlosti, protože prostě mezi těmi mapkami musíte pořád skákat, zato to ale s přehledem zvládá onu skyrimskou ubíjející nudu neustále se opakujících úkolů. Přines ono, přines tamto, sesbírej desítku střepů válejících se všude možně ...

Společníci mají také na vyžádání zdánlivě více replik (dokonce jsou i ochotni vám je přednést, kdykoliv chcete), je jich sakra hodně a dle mého skromného odhadu se s vámi jeden z nich, když do něj budete hodně dlouho hučet, nakonec i vyspí, ale upřímně řečeno, zapamatováníhodní jsou tři. Třeba pro každého jiný, ale v momentě, kdy jsem si zkompletovala družinu přibráním pravděpodobně z nostalgie zahrnutého Šedého strážce, už jsem na jeho obecné řeči, kdy vás stejně jako ostatní poslušně a zdlouhavě informuje o povaze svého povolání a zvycích země, z které pochází, neměla vůbec náladu. Boj je opět ještě o něco zjednodušenější a ruku na srdce – kdo z vás ještě taktizuje s celou skupinou a kdo stáhne hru na normál a řeže jen tím svým panáčkem? Ono těch trhlin v obloze je hodně a u všech děláte to samé. Jako další zádrhel vidím to, že se nepřátelé pohybují pouze po svém vyhraničeném prostoru - mnohokrát jsem tak jinak předem prohraný boj s velmi silnými protivníky doklepala prostě tak, že jsem odeběhla s mágem do dostatečné vzdálenosti a pak jen 1 2 3 proklikávala nejúčinnější kouzla.

Hru jsem zatím nedohrála a ještě hodnou chvíli nedohraju, protože na ni chci jít pomalu a opravdu si to všechno doprokecat a doprohlédnout. Po čtyřiceti hodinách už totiž vím, že znovu se do Inkvizice pravděpodobně nikdy neponořím, protože ten vložený čas mi zatím přinesl pouze poměrně zajímavý hlavní příběh a poměrně zajímavé společníky, ale také poměrně nezajímavé pobíhání okolo, abych mohla poměrně plynule postupovat a občas narazit na postavu, událost nebo i jen hlášku, která mě trochu více zaujme, pobaví nebo překvapí.

Ponořit se do Inkvizice možné je, budovat si svůj hrad, poznat všechny zúčastněné, důležitě si projíždět si hlavní mapu a posílat své pobočníky na nové a nové mise, o kterých vám pak předloží psanou zprávu, o které si můžete představit, že něco znamená. Hlodá ve mně ale podezření, že se ve finále v poměru méně času–více zábavy bude daleko lépe rentovat hru co nejvíce přelstít, projet hlavní příběh co nejrychleji, popovídat jen s tím, kdo vás zajímá, a akceptovat skutečnost, že vám třeba něco uniklo – protože, přiznejme si, ono by to stejně nic extra nebylo.

Možná, že mě Dragon Age III ještě odrovná svým vyvrcholením, ale faktem je, že dobrat se ho, není úplně nejzáživnější. Už teď se děsím toho, jak moc třetí Zaklínač roznese Inkvizici na kopytech svého snad trochu méně neohrabaného koně.

EDIT: Uf ... tak si konečně můžu oddechnout a navrátit se do normálního života, protože jsem po 70 hodinách hru dokončila. Moje závěrečná slova k Inkvizici jsou, že jsem se, jak je u Bioware zvykem, dočkala ucházejícího příběhu jako vystřiženého z filmu od Marvelu (zlý hnusák chce ovládnout svět za pomoci svítící magické hračičky, vy ho se svými kamarády, z nichž někteří nejsou ničím více než strojem na hlášky, zastavíte) - včetně závěrečné scény po titulcích. Je samozřejmě můj problém, že jsem čekala trochu více zvratů nebo větší trojrozměrnost postav, a že jsem bláhově předpokládala, že se to nekonečné sjednávání spojenců a obsazování nových lokací v tom velkém finále nějak projeví, ale prostě nemůžu jinak, než pro zachování vlastní integrity snížit hodnocení o dalších deset procent.

(Na druhou stranu musím uznat, že mě příjemně překvapila příběhová linka Cullena a také Morrigan (šťastné rodinné shledání nemělo chybu) - jen víc takových scén namísto výkřiků typu I'm too pretty to die! u jinak taktéž zajímavé postavy.)