Never Alone je nadmíru poetická eskymácká legenda či pohádka překrásně a elegantně převedená do herní podoby. Co se formy týče, jedná se o klasickou plošinovku, která herními mechanismy sice možná nepřekvapí, ale rozhodně neurazí. Hratelnost a ovládání jsou příjemné, obtížnost přiměřená (ačkoliv by někdy bylo možné přitvrdit). Některé překážky a nástrahy by rovněž občas mohly být kapánek kreativnější a sofistikovanější, ale to je jen moje poznámka, ne výtka.

Graficky je hra na slušné úrovni, díky 3D zpracování prostředí působí velice plasticky, ačkoliv se samozřejmě stále pohybujeme v jedné rovině jak se ve správné plošinovce sluší a patří. Narozdíl od Monochromy, kde 3D postavičky působily poněkud jako pěst na oko, zde všechny prvky vytváří harmonický celek.

Na hře nejvíce oceňuji snahu tvůrců nejen pobavit, ale především přirozeně a nenásilnou formou hráči předat něco z inuitské moudrosti a myšlení. To se jim mimochodem daří na výbornou. Děje se tak nejen během samotného hraní, ale z velké části také formou krátkých dokumentů zaměřených na určitý aspekt života v nehostinné pustině, životní filosofii či soužití v komunitě apod.

Fascinují mě autentické komentáře příslušníků etnika Iñupiat, ze kterých čiší zdravý a realistický přístup k životu, spjatost s přírodou a nenadřazenost člověka v přírodě. Je potěšující vidět, že ačkoliv mladší členové komunity již žijí modernějším způsobem života, stále si zachovávají tradiční způsob uvažování a chování.

V neposlední řadě mě fascinoval fakt, že veškeré dění vypravěč komentuje v jazyce Iñupiaq, který jen tak někde neuslyšíme. Díky tomuto a dalším aspektům hře dávám téměř absolutní hodnocení. Jedinou vadou na kráse je snad poněkud kratší rozsah.

Never Alone je dalším příkladem využití herní formy jinak, než pro čistě konzumní účely.