28. 12. 2014
Nemůžu tomu uvěřit. Od mého posledního záznamu v deníku uběhla už téměř polovina století, přesněji 46 let, 11 měsíců a 21 dní. Sice si už nepamatuju, co jsem měl předevčírem k obědu, ale tohle nikdy nezapomenu. Nikdy nezapomenu na válku ve Vietnamu. Nemohu.
Můj deník s největší pravděpodobností shořel při napalmovém náletu po dobytí Nui Peku komoušema. Letos v říjnu mi bylo 75 let a chtěl bych po sobě aspoň něco zanechat. Proto píšu ještě jeden poslední záznam. Nějaké vzpomínky. Třeba na tu skvělou partu, co se nám tam sešla. Starý dobrý Nhut, nejlepší stopař, jakého byste v té době mohli mít, s tím svým vtipným přízvukem. Nebo Bronson, ten mizera, co určitě při tom pokeru švindloval! Vzpomínám si, že jsem do Nui Peku přišel jako náhrada za seržanta, který to koupil venku v džungli, jméno vám už neřeknu, a hned při prvním výjezdu jsme to málem s Crockerem, to byl náš doktor, koupili od komoušskýho snipera!
Pak nás jednou v noci přepadli při briefingu, dokonce nám jeden vlezl přímo do hlavního štábu. Teď už bych tu pušku ani neuzvedl, ale tenkrát jsem zachránil život nejen sobě, ale i kapitánu Rosenfieldovi. Jednou nás poslali do terénu s celým mým týmem, měli jsme prozkoumat nepřátelské tanky, ale byly to jenom starý rezavý francouzský Panhardi. Teď se tomu směju, ale tenkrát člověk to mohl dostat tak rychle, že ani nevěděl jak. Každej den přicházeli noví rekruti a umírali další. Člověk si ani nestíhal zapamatovávat jejich jména.
Rukou mi prošla spousta zbraní, od americké M16 přes AK až po granátomet. Nejradši jsem měl to jejich AK. Spousta nábojů v zásobníku, slušná průraznost, kadence i přesnost. Ten zvuk střelby, ten byl úžasný. A jak jsem tehdy uměl házet granáty, pane bože. Ale třeba s dělostřeleckou podporou to byla hrůza, na výcviku jsme byli Sráč 1 a tohle označení mně zůstalo ještě dlouho. Taky mi říkali Krtek, protože jsem často prozkoumával ty neskutečně dlouhé podzemní chodby. Když už nic jinýho, Kongové byli dost pracovití. Měli tam dokonce i podzemní školu! Slyšel jsem, že některý ty tunely byly dokonce po válce zpřístupněny turistům.
Avšak nejlepší mise byla záchrana jednoho z našich. Musel jsem se proplížit do jejich vesnice a zatímco Hornster odpaloval jeden z komoušskejch baráků, připlížil jsem se až k provizorní kleci, kde našeho kluka drželi, otevřel jsem a zdrhali jsme co nám síly stačily na vrchol kopce. Kulky lítaly všude kolem nás.
Když člověk zrovna nezabíjel Kongy, mohl si vychutnat to krásný prostředí nebezpečné číhající džungle. Vysoké stromy, hučící peřeje, neuvěřitelná flóra, kvákání žab u močálů, to byl náš každodenní orchestr. Když se nic nedělo, byli jsme na střelnici nebo hráli s chlapama poker a při tom popíjeli. Co taky měl chlap dělat takhle daleko vod ženský. Ještě že jsme tam měli rádio. Pamatuju si z něj jeden vtip.
Slyšeli jste, jak pár zelenejch baretů potkalo uprostřed džungle dva vod SEALů? Tak se jich zeptali: "Hej, námořníci, co tu sakra děláte? Měli byste někde plavat!" A jeden SEAL vodpověděl: "Ale né, my nemusíme pořád plavat. My jenom musíme být blízko vody." "Jo ták. A kde je tady voda?", ptal se baret, "Tady kolem je na míle jenom hustá džungle." SEAL se usmál a řekl mu: "Nó, já mám nějakou vodu tady v polní láhvi."
Seržant Steve R. Hawkins
Nemůžu tomu uvěřit. Od mého posledního záznamu v deníku uběhla už téměř polovina století, přesněji 46 let, 11 měsíců a 21 dní. Sice si už nepamatuju, co jsem měl předevčírem k obědu, ale tohle nikdy nezapomenu. Nikdy nezapomenu na válku ve Vietnamu. Nemohu.
Můj deník s největší pravděpodobností shořel při napalmovém náletu po dobytí Nui Peku komoušema. Letos v říjnu mi bylo 75 let a chtěl bych po sobě aspoň něco zanechat. Proto píšu ještě jeden poslední záznam. Nějaké vzpomínky. Třeba na tu skvělou partu, co se nám tam sešla. Starý dobrý Nhut, nejlepší stopař, jakého byste v té době mohli mít, s tím svým vtipným přízvukem. Nebo Bronson, ten mizera, co určitě při tom pokeru švindloval! Vzpomínám si, že jsem do Nui Peku přišel jako náhrada za seržanta, který to koupil venku v džungli, jméno vám už neřeknu, a hned při prvním výjezdu jsme to málem s Crockerem, to byl náš doktor, koupili od komoušskýho snipera!
Pak nás jednou v noci přepadli při briefingu, dokonce nám jeden vlezl přímo do hlavního štábu. Teď už bych tu pušku ani neuzvedl, ale tenkrát jsem zachránil život nejen sobě, ale i kapitánu Rosenfieldovi. Jednou nás poslali do terénu s celým mým týmem, měli jsme prozkoumat nepřátelské tanky, ale byly to jenom starý rezavý francouzský Panhardi. Teď se tomu směju, ale tenkrát člověk to mohl dostat tak rychle, že ani nevěděl jak. Každej den přicházeli noví rekruti a umírali další. Člověk si ani nestíhal zapamatovávat jejich jména.
Rukou mi prošla spousta zbraní, od americké M16 přes AK až po granátomet. Nejradši jsem měl to jejich AK. Spousta nábojů v zásobníku, slušná průraznost, kadence i přesnost. Ten zvuk střelby, ten byl úžasný. A jak jsem tehdy uměl házet granáty, pane bože. Ale třeba s dělostřeleckou podporou to byla hrůza, na výcviku jsme byli Sráč 1 a tohle označení mně zůstalo ještě dlouho. Taky mi říkali Krtek, protože jsem často prozkoumával ty neskutečně dlouhé podzemní chodby. Když už nic jinýho, Kongové byli dost pracovití. Měli tam dokonce i podzemní školu! Slyšel jsem, že některý ty tunely byly dokonce po válce zpřístupněny turistům.
Avšak nejlepší mise byla záchrana jednoho z našich. Musel jsem se proplížit do jejich vesnice a zatímco Hornster odpaloval jeden z komoušskejch baráků, připlížil jsem se až k provizorní kleci, kde našeho kluka drželi, otevřel jsem a zdrhali jsme co nám síly stačily na vrchol kopce. Kulky lítaly všude kolem nás.
Když člověk zrovna nezabíjel Kongy, mohl si vychutnat to krásný prostředí nebezpečné číhající džungle. Vysoké stromy, hučící peřeje, neuvěřitelná flóra, kvákání žab u močálů, to byl náš každodenní orchestr. Když se nic nedělo, byli jsme na střelnici nebo hráli s chlapama poker a při tom popíjeli. Co taky měl chlap dělat takhle daleko vod ženský. Ještě že jsme tam měli rádio. Pamatuju si z něj jeden vtip.
Slyšeli jste, jak pár zelenejch baretů potkalo uprostřed džungle dva vod SEALů? Tak se jich zeptali: "Hej, námořníci, co tu sakra děláte? Měli byste někde plavat!" A jeden SEAL vodpověděl: "Ale né, my nemusíme pořád plavat. My jenom musíme být blízko vody." "Jo ták. A kde je tady voda?", ptal se baret, "Tady kolem je na míle jenom hustá džungle." SEAL se usmál a řekl mu: "Nó, já mám nějakou vodu tady v polní láhvi."
Seržant Steve R. Hawkins
Pro: dabing, prostředí Vietnamu, obtížnost, tým, zbraně, ozvučení
Proti: bugy v AI, Vietcong vidí přes křoví