RPGčka mám rád. Doslova miluji ten systém, kdy si člověk pečlivě hledá škvírky ve světě, kterými se protahuje ke svým cílům. Jsou RPG hry, ke kterým jsem se dostal kvůli svojí oblibě jejich vývojáře (Diablo). Svět dalších je spojen s ne RPG serií, kterou mám rád (Might and Magic VI: The Mandate of Heaven). Jiné své oblíbence jsem potkal náhodou, jako např. jako plnou hru u časopisu (Gothic) či k předplatnému (Deus Ex). Jsou však hry, které vyhledávám naprosto cíleně, protože o nich prostě téměř každý RPG-pozitivní hráč tvrdí jak jsou skvělé, základní kameny žánru, neuvěřitelné zážitky a blablabla. Nevím, co to mám za úchylku, že takovéto hry často kupuju bez vyzkoušení. K mým "nejlepším" kupům z této kategorie patři např. Baldur's Gate, které jsem rozehrával snad 5x (vždyť všichni říkají, jak je skvělá), ale vždy ji zabalil po 2-3 hodinách ubitý nudou. Dalším podobným kouskem je The Elder Scrolls III: Morrowind u něhož jsem dlouhé měsíce sledoval fanovské stránky a snad jsem s ním i pár desítek hodin strávil, abych při první zámince hrát něco jiného prostě šel jinam. Bohužel, hrou ze stejné kategorie je pro mne také Planescape: Torment. Ano, je to tak. Hra, která má na dh přes polovinu hodnocení 100%. Hra, která má být geniální, umělecká, atmosférická a příběhová...

Planescape jsem rozehrál na bráchově notebooku na týdenní dovolené, kde nebylo nic moc co dělat. Ano, měl jsem sice instalačky a sejvy z právě (pokolikáte už?) rozehraného Deus Ex, ale chtěl jsem zkusit jinou klasiku... Planescape patří k izometrickým RPG, kterých jsem před ním už několik vyzkoušel a u nichž budu mít vždy asi nejlepší vzpomínky na kontrast technologie s magií v Arcanum: Of Steamworks and Magick Obscura. Základní nástin příběhu vypadá zajímavě, avšak postava se ztrátou paměti nejen že vyznívá značně profláknutě, ale i hodně ztěžuje nějaké ztotožnění a sžití se s ní. A co vás potom má hnát kupředu, když se dostatečně nesžijete s hlavním charakterem? V pohlcení do hry také nepomáhá svět samotný - jistě, je cizí, což není na závadu, ale než aby se snažil být tajemným nebo zajímavým, je prostě jen divný. Když už se nesžijete ani s postavou ani se světem, mohl by vás hnát kupředu alespoň herní systém. Je pěkné, že jste mnohdy zkušenostmi odměňování za to, jakým způsobem řešíte situace, avšak s příchodem nové úrovně se tváří nepřívětivě i systém vylepšování postavy, který mi také připadá buďto náhodně statický nebo prostě zase divný. V podstatě celek působí tak nějak rozplizle a je pro mne strašně těžké říct o hře něco konkrétního. Což je opět prvek srážející hru dolů. Jediným zcela pozitivním prvkem je tak výborná hudba, ale kvůli té se hry obvykle nehrají. I podivnost může být často ženoucím prvkem, zde je však koncentrována natolik, že hráče doslova ubíjí. Přijde mi, že autoři chtěli hráče šokovat, ale samotný akt hraní mu nijak neulehčit. Nakonec jsem se v onom rezavě šedivém světě jak prostorově, tak duševně ztratil (ne v pohlcujícím, ale v nechápajícím slova smyslu) a nenašel jsem jediný důvod, proč v něm hledat nějaký smysl a ve hraní pokračovat. Po zvážení těchto skutečností přehodnocuji své hodnocení. 65% je moc. Hra je pro mne prostě průměrná. Tváří se, že by mohla mít nějaký skrytý potenciál, ale zásadně jej odmítá vyjevit.

Slíbil jsem dlouhý příspěvek s minimem informací o hře. Myslím, že se mi to podařilo. Omlouvám se za strhání té vaší modly podivnosti, ale nešlo to jinak. Jen se množte záporné ohlasy, čekám vás s otevřenou náručí... ;-)