Tahle hra je jako románek s osudovou ženou: jste do ní od začátku vtažení až po uši. Dobře vypadá, je inteligentní, vtipná, osobitá, upovídaná a náročná. Má samozřejmě spoustu chyb, ale vy jí je stejně odpustíte. Zato ona vám ty vaše odpouštět moc nechce. Jenže když od ní se vztekem utečete, brzy se zase připlazíte zpátky. Strávíte s ní nespočet nocí plných násilí, běsnění, střelby, krvavých orgií a dalších zel toho nejpekelnějšího charakteru, a stejně budete nakonec ve své nenasycenosti jen chtít víc.

Ani nevím, odkud jí pořádně nakousnout. Nejvíce si mě ale asi získala svou jedinečnou vizí neutěšeného a hnusného světa, ve kterém není nic tak, jak by mělo správně být, a přesto jsem jím byl právě pro jeho temnou a zvrácenou atmosféru dokonale okouzlen. Díky papírové předloze je celistvý, dopodrobna vyumělkovaný a v neposlední řadě má i svou propracovanou mytologii. Díky tomu jsem si nepřipadal jako průměrná polygonová panenka, která běhá, skáče a vraždí, ale téměř jako pulzujícího orgán živého (nemrtvého) světa. Podobný pocit jsem zažil jen párkrát, u herních milníků jako je Fallout nebo Gothic. Přičemž co do zkaženosti a celkové dekadentnosti jejich fikčních světů jsou pro mě i mezi touto konkurencí VTM:B černým koněm.

Samotný ústřední děj paradoxně příliš silnou stránkou hry není. Jeho vývoj je rutinní, poměrně předvidatelný a celkově z něj myslím šlo vytěžit více. Nicméně množství rozmanitých a zábavných vedlejších úkolů ho obohacuje do té míry, že to člověk při hraní ani příliš nevnímá. Snad jen ke konci, kdy jsem měl už drtivou většinu doprovodných úkolů hotovou, začal být tento nedostatek o něco markantnější. Když budu určitější: rysem, který mi na hlavní dějové linii vadil nejvíce, byla její přílišná linearita. V prostředí, ve kterém jsou tak složitě vyostřené vztahy mezi jednotlivými frakcemi, dobro a zlo jsou jen pohádkou pro děti a Bůh už dávno spáchal sebevraždu, bych čekal větší individuální volnost v rozhodování o tom, co a s kým budu či nebudu dělat. Okolnosti před vás sice neustále nějaké volby kladou, nicméně jsou nakonec vždy jen kosmetického charakteru a v zásadních rozhodnutích vás hra stejně sama vodí za ruku. A většinou ještě opačným směrem, než chcete. Na co lze ale prozměnu zase jen pět chválu, je (charakterová) pestrost postav.

Vizuálně je hra jako celek zpracovaná náramně, Source engine jí sedí jako Smrtce kosa. Bohužel i zde ale časem vypluje na povrch jeden (čím dál tím větší) nedostatek, a tím je přílišná repetitivnost detailů. Když ze začátku objevujete město, vše se zdá nové, třpytivé a neokoukané, jenže brzy začnete zjišťovat, že jste například tu jistou zdobenou vázu v sídle upíří aristokratky už dříve někde viděli...v průměrném měšťáckém bytu v Downtownu...a buďte si jistí i tím, že jí nevidíte naposledy. Když jsem poprvé někde na stěně spatřil viset reprodukci Munchova Vampýra se stylově přebarvenou kšticí na zeleno, mé srdce téměř zaplesalo dojetím, nicméně stejný nález na druhé až dvacátédruhé další zdi mé nadšení zase postupně schlazoval. Rozpačitý pocit jsem měl i ve chvíli, kdy jsem slyšel hrát vyrvály stejné industriálně-metalové kapely v goth-rockovém klubu a v xhvězdičkovém hotelu, kde za jejich doprovodu na parketu dováděla kravaťácká smetánka z celého Los Angeles. Ale možná to byl vtip a já jen nemám smysl pro humor. Podobně to bylo možná i s tlustým černošským gangsta-dealerem zbraní, který zaparkoval svůj pojízdný byznys rovnou naproti stanovišti policejní hlídky. Toho jsem ale naštěstí jinde nepotkal. Zlatým hřebem noci jsou pak bezesporu řadové postavičky, kterých je vždy zhruba jeden exemplář od každého typu (muž a žena....eh...téměř). A když takhle na zastávce vedle sebe zvesela čekají na stejný autobus tři stejné ženy a dva stejní mužové ( přičemž i oblečení nakupují u stejného ševce), člověk téměř dostane chuť místo diktování kurzu budoucích dějin přeorientovat svou kariéru na provozování místní freak show. A co hůře, tenhle neduh se občas týkal i důležitějších NPC.

Soundtrack je poměrně našlapanou směsicí industrialu, (post)punku, metalu, darkwave, rocku, temné elektroniky a ambientu, která do syrového a špinavého „World of Darkness“ obstojně zapadá a preapokalyptická atmosféra, kterou je prosycen jeho vzduch, je díky tomuto hudebnímu doprovodu ještě o krapet hustější.

Za samotné závěrečné pozastavení rozhodně stojí nechutnosti a zvrácenosti, kterých je ve hře přehršel a které ve mně několikrát dokázaly úspěšně vzbudit dost nepříjemný až trochu depresivní pocit (což se mi při hraní her moc často neděje). Přičemž nejde jen o explicitní brutalitu, ale i o různé náznaky, kdy se třeba jen od někoho doslechnete, co se kde děje za zavřenými dveřmi, a je to celé podané tak sugestivně a reálně, že vám z toho je nedobře. A některé lokace ve vás tyhle pocity vzbudí prostě jen tím, jak to v nich vypadá (klaustrofobická cesta stokami do skrýše Nosferatu; doupě úchylného protetika; dům za městem, ve kterém se točí snuff filmy; nezapomenutelný strašidelný hotel...).

Už jsem napsal moc. Za mě zkrátka dobrý. Hodně dobrý.