Ať si říká jaký chce recenzent, že začátek je nudný, ale takový člověk to vůbec nepochopil. Úvod hry je naprosto fantastický. Všechno do sebe zapadlo. Začátek na lodi, to jsem se cítil úplně jak na Nostromu. Matka, hibernační komory, retro feeling, i takové blbosti jako pohupující se kohouti. Práce s detaily je naprosto úžasná.

Do toho hraje originální nově nahraná hudba Jerryho Goldsmithe. To je jeden z největších kladů hry. Je úsměvné, že některé melodie a části hudby se kvůli ignorantství a omezenosti Ridleyho Scotta do Vetřelce vůbec nedostaly (místo nich byla použita hudba ze staršího filmu Freud) a jsou ke slyšení až zde v Alien Isolation o 35 let později.

Po dopravení na stanici jsem zažíval stavy největší úzkosti a nebyl jsem schopen hru hrát déle než hodinu v kuse. A to se tam ještě žádný Alien neobjevil! To je přesně to, čím exceloval první Vetřelec. Strach z neznáma. Nevíte, kdy to přijde, co se stane, ale víte, že to přijde.

Svou první smrt a pořádné setkání jsem si odbyl již velmi brzy, možná i dřív, než to tvůrci plánovali (což je asi ta scéna, kdy se krčíte pod stolem a přeleze vás JEHO ocas. Je to dělané, jako super velké první setkání, ale já si v té chvíli říkal "Jo jo, to já už dobře znám tohleto!), neboť jsem se zadrhl v prvním vchodu do přepravního vlaku, jak tam hraje ta šílená hrůzostrašná muzika a nebyl jsem schopen najít tlačítko pro zavření dveří. ON si pro mě doběhl a byl to ten největší šok, jaký jsem kdy ve hrách měl. Zařval jsem nahlas (bylo asi tři hodiny ráno), hru jsem shodil a vydýchával to několik minut. Po dvou třech hodinách (jsem opravdu pečlivý a prohlížím každý kout), kdy čekáte, že to přijde, tak to přijde, a překoná to všechny vaše nejhorší sny.

S tímto zážitkem jsem hrál dál a hrůza nepolevovala. Každý metr úspěšného postupu aby se oslavoval šampaňským, od stolu, po skříň, tamhle zase proplížit, pak dál do malé kovové skříňky, tam čekat pět minut, vyjít ven, ladičkou otevřít dveře a během toho to schytat zezadu. To a něco podobného se děje většinu hry.

Je to těžké, je to frustrující. To je na jednu stranu dobře. Na druhou stranu to však velmi brzy omrzí. Umřel jsem tolikrát, že už někdy během první návštěvy nemocnice (což je tak ve 30% hry, ani ne) se z toho stala rutina a strach skoro (neříkám že úplně) zmizel. Četl jsem spoustu recenzí, že to není až tak hra s Vetřelcem, jako spíš to, že ten Vetřelec je takový bonus, že ho potkáte jen párkrát za hru. No nevím, já ho měl za prdelí v podstatě nonstop a to jsem nijak zvlášť hlučný nebyl. Ve spoustě případů je tam nastavený skriptem, takže se mu vyhnout nedá. A i jinak je furt okolo vás, protože ho hra k vám neustále teleportuje. Stačí pak někoho zastřelit a už se v tom plácáte. Naopak jsou situace, kdy víte, že tam Vetřelec prostě není a nebude a pak si můžete zase dělat, co chcete. Jak jsem mnohokrát četl, že je to vysoce nevypočítavá hra, tak to úplně není pravda. Klidně bych i více ocenil, kdyby hra s Vetřelcem nepodváděla a já ho potkal skutečně jen párkrát za celou hru. Ale to by nebylo moc mainstreamové, už tak není.

Moc se mi líbí celý koncept hry, která je stealth, ale přesto se dá hrát i dost akčně (zvlášť po nabytí plamenometu), i crafting je povedený, ačkoliv v polovině vybavení jsem příliš účelnosti neviděl (světlice, kouřové granáty a zábleskové granáty jsem použil jen asi dvakrát, abych viděl, jaké nic to dělá). Líbilo se mi i všechno to otevírání a jak magor jsem se vracel, abych otevřel jedny dveře s nově nabytým hořákem. Taky mi to na Steamu hlásí 35 odehraných hodin, ačkoliv většina recenzí píše něco jako 10+. Sbírání poznámek a nahrávek bylo pro mě neskutečně motivující. Zvláště když některé z nich nahovořili samotní herci z prvního Vetřelce, což se například v případě Sigourney Weaver stalo v herním světě vůbec poprvé. Nevím, jak je na tom třeba Ian Holm, ale pochybuju, že jinak.

Zkrátka tahle hra je spjata s prvním Vetřelcem jako žádná jiná a jelikož je první Vetřelec můj nejoblíbenější sci-fi i hororový film, je to takřka splněný sen. Tím je i jedna z misí, kde se půjdete podívat na jistý populární planetoid, což je jistě splněný vlhký sen všech fanoušků tohoto universa a dalece to předčívá podobně laděný zážitek z filmu Prometheus.

V propojení s filmy mi však trochu uniká jedna věc. Hlavní hrdinka Amanda Ripley/McClaren zemřela (resp. zemře) v 66ti letech na rakovinu. To vážně nikomu nikdy neřekla o svém neobyčejném příběhu na Sevastopolu? Ani svému manželovi? Nebo se to ututlalo? Celou hru jsem měl takovou trochu depku, že nic z toho, co dělám, nemá význam, protože se o tom nikdo nedozví a na LV-426 tu kolonii stejně postaví.

Alien: Isolation je úžasně "vymazlená" hra se skvělým smyslem pro detail, která konečně po všech těch letech přináší do světa her to, čím byl Alien pro svět filmu. Bohužel to, jak je obtížná, dlouhá a frustrující, vede k tomu, že některé pasáže hrajete furt dokola, veškeré herní mechanizmy se okoukají a původní nadšení velmi rychle opadne. I Goldsmithova hudba po úvodu vymizí a objeví se až na konci závěrečných titulků (nechápu, proč nebyla hned na začátku, místo toho hloupého "songu", který sampluje vzkaz Ellen Ripleyové). Vkrádá se stereotyp a nuda.

Tu jsem jako velký fanoušek universa velmi snadno přešel a paradoxně bych to byl schopen hrát i dvakrát déle, ale "objektivně" vzato je to zádrhel téhle hry. Jinak je to však pro všechny fanoušky sci-fi, hororu (a Aliena obzvlášť) naprostá povinnost.

dodatek: hodnocení nezahrnuje DLC, těším se na ně jak malej a hodnocení se možná zvedne.