Když se nějaká hra odehrává v tak sympatickém universu, jako je to Lovecraftovo, nadšenecký úhel pohledu ve mně často upozadí ten kritický a při výsledném hodnocení pak bývám méně náročný, než kdyby tomu tak nebylo. Pokud se samozřejmě nejedná o jasný propadák, který si naopak za prznění předlohy ještě vyslouží pár nadávek navíc. DCOE mě ale svou jedinečnou podivností přiměly ke zcela odlišnému přístupu.
Nejsou jednoznačným zklamáním ani rouhačsky neuráží Lovecraftovu památku, ale jsou celé tak prolezlé nějakým téměř nepochopitelným, hratelnost otravujícím slizem, že jsem se musel neustále soustředit na různé rozvratné detaily, místo abych se mohl nechat jen unášet celkem.
Největším problémem hry je její přeplácanost. Autoři měli zjevně (jindy jinde celkem chvályhodnou) potřebu vytvořit něco víc než průměrný FPS a snažili se jeho klasické pojetí neustále něčím „obohacovat“. Výsledek je ale křečovitý a působí vynuceně. „Tak co tam dáme teď, hoši? Už jsme se plížili, utíkali beze zbraně, zdrhali v autě alá Call of Duty, ňáký puzzly jsme řešili, z děla jsme stříleli, v krytu jsme se taky bránili. No tak tam dáme třeba hopsání po prknech v hořícim baráku. Tak jo. A jak to odůvodníme ve scénáři? To je jedno...voni to nepoznaj.“ Jenže...poznaj. Právě scenáristická neohrabanost dělá z rozmanitosti hry jen přeplácanost. Scénář tu má zhruba tu funkci, aby nějak odůvodnil posun od jenoho typu akce k druhému. A ani to se často nedaří. Jeden z největších scénáristických omylů, co jsem snad kdy viděl, byla situace, kdy jsem v komůrce správce hotelu našel rozházené kusy lidských těl a deníček, ve kterém si tento úchyl zaznamenává, jak s kamarády masakrují spící hosty, což zjevně hrdinu příliš vyčerpalo, protože se záhy rozhodl, že už si půjde lehnout. A následovala akční scéna úniku z pokoje, kam se za ním dobývali raubíři se sekáčky na maso... a běhání po střechách a tyhle věci. Hm. Úvodní pasáže, ve kterých hráč nedisponuje žádnou zbraní jsou sice atmosferické (později se ze survival hororu stane rambiáda), ale také dost těžce opodstatnitelné. Všude okolo se povalující kuchyňské nože a podobné předměty jako potencionální zbraně zřejmě nefungují. Tento úkol zastane až časem nalezené, k zabíjení ukuté páčidlo. A pak zase ještě chvíli trvá, než pan detektiv vypátrá někde o zeď opřenou brokovnici, protože ty, kterými oplývají padlí nepřátelé, mu asi nějak nevoní. A hlavně spolu se svými majiteli dvě vteřiny po smrti kamsi zmizí. Z nepřátel tedy nepadá nic a v dohromady s jejich otravným respawningem tu tak máme další „vylepšení“ hratelnosti. Stejně bych jim ty respawningy v singleplayerových hrál zakázal. Nevím, kdo a proč to vymyslel. Ale zasloužil by.
Co se týče netradičního systému zranění a jejich ruzného „hojení“ i přímého vlivu psychického vypětí na rekovo vnímání, zaslouží si autoři spíše pochválit, nicméně i zde se objevují různé mouchy. Největší z nich je asi fakt, že při každém druhém seskoku z dvoumetrové výšky si hrdina způsobí tři otevřené zlomeniny nohou. Alespoň, že si je zase dokáže zahojit nějakými zpevňujícími tyčinkami.
Grafické zpracování není špatné, ale zaujme spíše zobrazováním různých fantasmagorických tvorů a prostředí než kdovíjakou vymazleností. Výtvarná stylizace mi připomínala deskový Arkham Horror, který ale vyšel později, takže inspirace byla asi spíše opačná. Každopádně jsem to uvítal. Zvuková stránka hry je taková nijaká. Hlavně věčně stoický hlas hlavního hrdiny vyznívá v různých vypjatých situacích dost podivně.
Svatou trojicí debility je kombinace způsobu ukládání, nemožnosti přeskakovat jakákoli videa a divného ovládání. Ve hře lze k ukládání používat pouze save pointy (plus se sama ukládá na konci kapitol), které jsou většinou přítomné na místech, před kterými absolvujete pětiminutové bloudění, zakončené soubojem. A když ho prohrajete (není to težké), bloudíte znovu. Není rovněž těžké si domyslet, jak zábavné je sedmé sledování stejného videa. Zvláště ta nejdelší, která uvádějí kapitoly, vám správně „uvíznou v paměti“. Hra se samozřejmě ukládá před nimi a po nich dost často vpadnete rovnou do akce. A když se vše zrovna daří, díky podivně citlivému ovládání zase třeba prostě spadnete ze skály.
Celé to také nějak ne a ne skončit. Když už se zdálo, že tomu tak je, přišlo zase další „finální“ video. Žádné další výrazné dojmy (až na znechucení z množství bugů) ve mně exkurze do Innsmouthu a jeho periferií nezanechala. Co si pravděpodobně budu pomatovat nejdéle, je vztek a sprostá slova, která mě na mých cestách neustále provázela. Což k pozitivnímu hodnocení úplně nestačí.
Nejsou jednoznačným zklamáním ani rouhačsky neuráží Lovecraftovu památku, ale jsou celé tak prolezlé nějakým téměř nepochopitelným, hratelnost otravujícím slizem, že jsem se musel neustále soustředit na různé rozvratné detaily, místo abych se mohl nechat jen unášet celkem.
Největším problémem hry je její přeplácanost. Autoři měli zjevně (jindy jinde celkem chvályhodnou) potřebu vytvořit něco víc než průměrný FPS a snažili se jeho klasické pojetí neustále něčím „obohacovat“. Výsledek je ale křečovitý a působí vynuceně. „Tak co tam dáme teď, hoši? Už jsme se plížili, utíkali beze zbraně, zdrhali v autě alá Call of Duty, ňáký puzzly jsme řešili, z děla jsme stříleli, v krytu jsme se taky bránili. No tak tam dáme třeba hopsání po prknech v hořícim baráku. Tak jo. A jak to odůvodníme ve scénáři? To je jedno...voni to nepoznaj.“ Jenže...poznaj. Právě scenáristická neohrabanost dělá z rozmanitosti hry jen přeplácanost. Scénář tu má zhruba tu funkci, aby nějak odůvodnil posun od jenoho typu akce k druhému. A ani to se často nedaří. Jeden z největších scénáristických omylů, co jsem snad kdy viděl, byla situace, kdy jsem v komůrce správce hotelu našel rozházené kusy lidských těl a deníček, ve kterém si tento úchyl zaznamenává, jak s kamarády masakrují spící hosty, což zjevně hrdinu příliš vyčerpalo, protože se záhy rozhodl, že už si půjde lehnout. A následovala akční scéna úniku z pokoje, kam se za ním dobývali raubíři se sekáčky na maso... a běhání po střechách a tyhle věci. Hm. Úvodní pasáže, ve kterých hráč nedisponuje žádnou zbraní jsou sice atmosferické (později se ze survival hororu stane rambiáda), ale také dost těžce opodstatnitelné. Všude okolo se povalující kuchyňské nože a podobné předměty jako potencionální zbraně zřejmě nefungují. Tento úkol zastane až časem nalezené, k zabíjení ukuté páčidlo. A pak zase ještě chvíli trvá, než pan detektiv vypátrá někde o zeď opřenou brokovnici, protože ty, kterými oplývají padlí nepřátelé, mu asi nějak nevoní. A hlavně spolu se svými majiteli dvě vteřiny po smrti kamsi zmizí. Z nepřátel tedy nepadá nic a v dohromady s jejich otravným respawningem tu tak máme další „vylepšení“ hratelnosti. Stejně bych jim ty respawningy v singleplayerových hrál zakázal. Nevím, kdo a proč to vymyslel. Ale zasloužil by.
Co se týče netradičního systému zranění a jejich ruzného „hojení“ i přímého vlivu psychického vypětí na rekovo vnímání, zaslouží si autoři spíše pochválit, nicméně i zde se objevují různé mouchy. Největší z nich je asi fakt, že při každém druhém seskoku z dvoumetrové výšky si hrdina způsobí tři otevřené zlomeniny nohou. Alespoň, že si je zase dokáže zahojit nějakými zpevňujícími tyčinkami.
Grafické zpracování není špatné, ale zaujme spíše zobrazováním různých fantasmagorických tvorů a prostředí než kdovíjakou vymazleností. Výtvarná stylizace mi připomínala deskový Arkham Horror, který ale vyšel později, takže inspirace byla asi spíše opačná. Každopádně jsem to uvítal. Zvuková stránka hry je taková nijaká. Hlavně věčně stoický hlas hlavního hrdiny vyznívá v různých vypjatých situacích dost podivně.
Svatou trojicí debility je kombinace způsobu ukládání, nemožnosti přeskakovat jakákoli videa a divného ovládání. Ve hře lze k ukládání používat pouze save pointy (plus se sama ukládá na konci kapitol), které jsou většinou přítomné na místech, před kterými absolvujete pětiminutové bloudění, zakončené soubojem. A když ho prohrajete (není to težké), bloudíte znovu. Není rovněž těžké si domyslet, jak zábavné je sedmé sledování stejného videa. Zvláště ta nejdelší, která uvádějí kapitoly, vám správně „uvíznou v paměti“. Hra se samozřejmě ukládá před nimi a po nich dost často vpadnete rovnou do akce. A když se vše zrovna daří, díky podivně citlivému ovládání zase třeba prostě spadnete ze skály.
Celé to také nějak ne a ne skončit. Když už se zdálo, že tomu tak je, přišlo zase další „finální“ video. Žádné další výrazné dojmy (až na znechucení z množství bugů) ve mně exkurze do Innsmouthu a jeho periferií nezanechala. Co si pravděpodobně budu pomatovat nejdéle, je vztek a sprostá slova, která mě na mých cestách neustále provázela. Což k pozitivnímu hodnocení úplně nestačí.
Diablo IV: Vessel of Hatred