Název "Zork" dnes už asi žádnému mladšímu hráči her nic neřekne, ale v první polovině 80. let to byla podobně slavná herní značka, jako byl později třeba Tomb Raider. Vývojářsky tým Infocom, který v tehdejších pionýrských dobách tvořilo jen několik nadšenců, ale bohužel nebyli zadní velcí obchodníci, takže zatímco se postupně začala objevovat konkurence grafických adventur od společností jako Sierra nebo Lucasfilm Games, pokračování Zorku byly stále pouze čistě textové adventury bez jakékoli grafiky a je zřejmé a pochopitelné, čemu hráči dávali přednost. Infocom tedy časem zanikl a na jeho troskách vznikla společnost Legend Entertainment, která převzala to, co bylo na sérii Zork a dasich textovkach Infocomu unikátní, tedy vytříbeně napsané texty, které patří k tomu vůbec nejlepšímu v historii videoher, a bohužel opět příšerný archaický textový interface, který byl zastaralý už v polovině 80. let a Legendi na něm bohužel vydali celou řadu potenciálně skvělých, byť bohužel nehratelných her v době, kdy už na trhu byla první Kyrandie a jejich první normálně hratelou hrou je až Companions of Xanth.

Někdy v té době se série Zork vrátila s titulem Return to Zork, konečně to byla grafická adventura, ale hra byla bohužel až moc poplatná době svého vzniku. Jedny z prvních scén s digitalizovanými herci a těžkopádné ovládání způsobily, že se dnes už moc dobře hrát nedá. Zejména v USA to ale byl velký úspěch a mohlo tak vzniknout pokračování Zork Nemesis: The Forbidden Lands, což je pro změnu nečekaně depresivní puzzloidní a opět lehce user unfrendly Mystovka, tedy opět hra, která dnes už není moc atraktivní, i když má její atmosféra bezpochyby něco do sebe. Poslední hrou že světa Zork je tedy Grand Inquisitor, který vznikl v době adventurniho úpadku a herní scénou spíš prošuměl, ale z dnešního pohledu je tato hra tím nejlepším z celé série. Je ukázkou netradiční poetiky Zorku a zároveň se dodnes nečekaně dobře hraje, jako bohužel jediná hra z celé série.

Grand Inquisitor je tedy jako první a poslední hra v sérii "moderní" adventurou se vším všudy. Hojně využívá FMV s titulky a titulky jsou k dispozici u všeho, má standardní moderní interface a ovládání, na svou dobu hezkou grafiku, která myslím nikoho neurazí i dnes a hudbu Marka Morgana, která zní stejně Aphex Twinovsky jako ve Falloutu ještě dřív, než nějaký Fallout vůbec vyšel. Hra je opravdu vtipná a to svým svébytným a tak trochu Monty Pythonovským způsobem. Po celou dobu hraní je skutečně přecpaná velkým množstvím skvělých a originálních nápadů a netradičních adventurních řešení, zároveň ale není nijak extrémně těžká a hraje se jako po másle, snad až na několik opravdu vypečených záseků, které už od hráče vyžadují slušnou dávku invence, ale rozhodně nejsou nefér a naopak se k poněkud excentrickému stylu hry hodí. Po másle se hraje možná až moc, takže než se člověk naděje, má hru dohranou a je že skvělého světa podzemního Zorku pryč. Samotnému se mi z něj vůbec nechtělo a je velká škoda, že autoři hru ještě trochu nerozšířili. Příběh s inkvizicí je totiž dostatečně nosný a hráče okamžitě vtáhne do děje. Grand Inquisitor je tedy bohužel jedinou hrou z celé série, která obstála ve zkoušce času a každý hráč, který se považuje za fanouška adventur, by ji měl zkusit, aby viděl, že existuje i trochu jiný přístup k žánru adventur, než jaký přinesli LucasArts nebo Revolution Software.