Obvykle se pouštím do komentářů celých sérií her, nebo to alespoň vezmu hezky od začátku. U RE udělám výjimku ale ne zase tak velkou, neboť RE pro mě začíná pátým dílem. Já vím, že staré díly mají zástupy fandů, kteří na ně nedají dopustit. Chápu to a uznávám kvalitu prvních RE, ale pro mě ty hry nejsou. Ne kvůli ošklivé grafice, kvůli kameře, kvůli těžkopádnému ovládání… jestliže se mi hra vyloženě špatně ovládá a hraje, nezachrání to ani atmosféra a ani příběh. Bohužel.
Série RE tak pro mě skončila stejně rychle, jako začala. Ale po letech jsem pátral po hře s Coop režimem a čirou náhodou narazil na RE 5. Zatímco do tohoto dílu nabízel RE více hratelných postav, ale jen SP hru, od pětky výš je hra uzpůsobena pro dva hrdiny (hráče) v jediné hře. To znělo zajímavě a tak jsem ve snaze dostat se do problematiky RE shlédnul pár filmů. Idiotský nápad… Když Nemesis, o kterém jsem náhodou věděl, že je prakticky nezničitelný, dostával v jakémsi kung-fu boji těžce do tlamy, došlo mi, že je něco špatně. To se potvrdilo, když jsem se na RE wikipedii dočetl, že hlavní hrdinka filmů v herním RE neexistuje! A tak jsem si musel vystačit s řadou článků o výtahu děje z her a doufat, že od sebe oddělím klasický svět RE her a idiotský svět RE filmů. Povedlo se.
V RE 5 se mi dostalo jedné z nejlepších kooperativních akcí, kde na rozdíl od řady Coop her nechybí dvě základní věci…
1. Tolik vzácná kampaň, tedy příběh ve dvou. Jasně jsme v akčním béčku, aneb až po uši v klišé. Nebudu je tu všechny přemílat, ale znáte to – prostě Hollywood hadr. Občas jsem naladěn na takovou hnidopišskou náladu, kdy na podobných filmech nezanechám nit suchou. Ale občas si prostě chci užít pěkný nářez, u kterého se dá vypnout, a nepřemýšlím nad tím, proč se všichni chovají jako pitomci a proč by byli hrdinové v reálu už dvacetkrát mrtví. A přesně takový oddechový nářez RE 5 je.
2. Důraz na opravdovou spolupráci. Bylo fajn ve starém Doomovi čistit jeden megawad za druhým ve dvou, ale něco tomu chybělo. Ty možnosti, o nichž se dá domlouvat, přece! V RE je to rozdělení zbraní, sběr munice, výpomoc při pohybu, taktika při bossech anebo… kdo bude řídit vznášedlo :) Mít s sebou cizího troubu z druhého konce světa, můžu to zabalit, ale dvě PC vedle sebe (rychlá domluva) a rozumný kámoš byly klíčem pro plné využití potenciálu Coopu. A výsledek? 10 hodin zábavy, kterou jsem si od té doby zkusil ještě jednou a sám, ale i když je počítačový parťák celkem schopný, Coop je prostě Coop.
RE byl kdysi horor… Dost se na RE 5 plive, že prý už to horor není A to není… tedy pokud vám nestačí vnitřnosti a všelijaké chapadlovité stvůry – zdravím Japonsko! Nicméně z žánru hororu se sklouzlo na akční béčkový film ve velkolepém pojetí. Autoři názorně předvedli, jak vypadá akční nářez na monitorech, a myslím, že slavnému CoD solidně nakopali pozadí (u RE 6 zkopali CoD lépe než by to svedl Chuck Norris, ale to až někdy příště). Zkrátka RE 5 mě dostal už jen tím pojetím, kdy o výbuchy, přestřelky, vozidla a dokonce bojová umění není nouze. Krucinál, kdy naposledy jsem ve hře viděl choreograficky tak nabušené bojové scény jako v RE 5?! No… pominu-li Fahrenheit, tak asi nikdy.
Grafika je líbivá… nevím, co dál k ní napsat. Prostě se na hru koukalo pěkně, postavy hezké (Sheva moc hezká :)), Africké scenerie taky hezké a vlasy… vlasy jsou přímo fantastické. Zvláštní, jak ty postavičky díky vlajícím vlasům ve větru vypadají mnohem živěji. Když se řekne RE, nevybavím si jen zombíky a experimenty, ale taky vlasy… divný, co? :)
Zmínil jsem Shevu a pak tu máme ještě Chrise. Dvě hratelné postavy, každá s drobnými odlišnostmi - ať už jde o speciální zbraň, o boj zblízka, či dostupné prostory, znamená to jediné – druhá hra za druhý charakter může nabídnout trošičku odlišný průběh. A právě za Shevu se mi hrálo lépe. Přeci jen ta myšlenka ochrany vlastní země mi byla v jejím případě sympatická. To týpek na steroidech, co zmlátí kámen 10x větší a těžší než je on sám mě nějak netáhl. Ne, že by byl Chris nesympatický, ale je to až moc velký ikonický borec a tahat z bryndy slabší a lidštější polovinu týmu mi přijde lákavější. Ještě tak kdyby nebyla Sheva autorkou těch nejstupidnějších hlášek, ale co už – idiotské průpovídky do koloritu akčních béčkových filmů patří.
Věc, která povznáší RE nad řadu běžných stříleček je inventář. V akčních hrách mohl kdysi hráč tahat s sebou celou zbrojnici a byl omezen jen maximální kapacitou munice, pak se rozmohlo omezení na počet zbraní, ale teprve inventář vybízí k taktice a volbě strategie pro jednotlivé situace. Co si vezmu s sebou? Kolik granátů? Mám zaplnit prostor léčivy nebo vzít radši munici? Otázky! A co víc – hra umožňuje za sběr penízků předměty nakupovat a vylepšovat zbraně. Hloupé je, že během jediné hry člověk vylepší sotva 1/5 všech zbraní, ale zase patří RE k hrám, ke kterým se možná vrátím, takže to tak nevadí. Opět ale vyvstávají otázky – co vylepšovat? Více munice nebo účinnost? Má smysl vyexpit revolver, když nábojů do něj je jen pár? Otázky! Ano, otázky, které si během hraní pokládám, jsou známkou toho, že hra vyžaduje zapojení mozku hráče. V kolika jiných střílečkách jsem musel nad něčím uvažovat? Zvláště dnes, kdy vládne autoheal a obrazovka se neustále plní idiotskými nápisy typu – nabij, máš málo munice. RE je prostě hra u které mám pocit, že ji opravdu hraju, ne že jen držím W a vezu se na kolejnicích, směr závěrečné titulky.
Nechci jen chválit, RE má své mouchy. Nemožnost pokládat věci z inventáře na zem, otravný Windows Live ani občasné kiksy AI mi ale zážitek nezkazili. Uměl bych si představit trochu více volnosti okolo sebe, na druhou stranu i čistě koridorové střílečky mohou mít něco do sebe. Tím spíše, když vaší jedinou náplní není kráčet vpřed jak Rambo a pálit po zlých entitách. Například možnosti likvidace některých bossů mě vpravdě zaujaly. Nejen, že lze bosse jednoduše rozstřílet, ale někdy bývá v okolí zlepšovák, který může bossfight ulehčit. Takže si každý může vybrat, jestli dá přednost klasickému způsobu, nebo tomu modernímu.
Co ještě dodat? Hra je plná maličkostí, které potěší. Zaujala například statistika zabitých, což je dobrá zpětná vazba při porovnávání kdo si jak vedl. A jako každá správná Japonská hra má i RE škálu bonusů. Figurky, tajné emblémy, skiny,… Je to prostě nabitá hra, která hráči má co nabídnout.
Nezasažen nostalgií, nezklamán změnou žánru a neodrazen prosťoučkým příběhem, mohu s klidným svědomím dát 85%
Série RE tak pro mě skončila stejně rychle, jako začala. Ale po letech jsem pátral po hře s Coop režimem a čirou náhodou narazil na RE 5. Zatímco do tohoto dílu nabízel RE více hratelných postav, ale jen SP hru, od pětky výš je hra uzpůsobena pro dva hrdiny (hráče) v jediné hře. To znělo zajímavě a tak jsem ve snaze dostat se do problematiky RE shlédnul pár filmů. Idiotský nápad… Když Nemesis, o kterém jsem náhodou věděl, že je prakticky nezničitelný, dostával v jakémsi kung-fu boji těžce do tlamy, došlo mi, že je něco špatně. To se potvrdilo, když jsem se na RE wikipedii dočetl, že hlavní hrdinka filmů v herním RE neexistuje! A tak jsem si musel vystačit s řadou článků o výtahu děje z her a doufat, že od sebe oddělím klasický svět RE her a idiotský svět RE filmů. Povedlo se.
V RE 5 se mi dostalo jedné z nejlepších kooperativních akcí, kde na rozdíl od řady Coop her nechybí dvě základní věci…
1. Tolik vzácná kampaň, tedy příběh ve dvou. Jasně jsme v akčním béčku, aneb až po uši v klišé. Nebudu je tu všechny přemílat, ale znáte to – prostě Hollywood hadr. Občas jsem naladěn na takovou hnidopišskou náladu, kdy na podobných filmech nezanechám nit suchou. Ale občas si prostě chci užít pěkný nářez, u kterého se dá vypnout, a nepřemýšlím nad tím, proč se všichni chovají jako pitomci a proč by byli hrdinové v reálu už dvacetkrát mrtví. A přesně takový oddechový nářez RE 5 je.
2. Důraz na opravdovou spolupráci. Bylo fajn ve starém Doomovi čistit jeden megawad za druhým ve dvou, ale něco tomu chybělo. Ty možnosti, o nichž se dá domlouvat, přece! V RE je to rozdělení zbraní, sběr munice, výpomoc při pohybu, taktika při bossech anebo… kdo bude řídit vznášedlo :) Mít s sebou cizího troubu z druhého konce světa, můžu to zabalit, ale dvě PC vedle sebe (rychlá domluva) a rozumný kámoš byly klíčem pro plné využití potenciálu Coopu. A výsledek? 10 hodin zábavy, kterou jsem si od té doby zkusil ještě jednou a sám, ale i když je počítačový parťák celkem schopný, Coop je prostě Coop.
RE byl kdysi horor… Dost se na RE 5 plive, že prý už to horor není A to není… tedy pokud vám nestačí vnitřnosti a všelijaké chapadlovité stvůry – zdravím Japonsko! Nicméně z žánru hororu se sklouzlo na akční béčkový film ve velkolepém pojetí. Autoři názorně předvedli, jak vypadá akční nářez na monitorech, a myslím, že slavnému CoD solidně nakopali pozadí (u RE 6 zkopali CoD lépe než by to svedl Chuck Norris, ale to až někdy příště). Zkrátka RE 5 mě dostal už jen tím pojetím, kdy o výbuchy, přestřelky, vozidla a dokonce bojová umění není nouze. Krucinál, kdy naposledy jsem ve hře viděl choreograficky tak nabušené bojové scény jako v RE 5?! No… pominu-li Fahrenheit, tak asi nikdy.
Grafika je líbivá… nevím, co dál k ní napsat. Prostě se na hru koukalo pěkně, postavy hezké (Sheva moc hezká :)), Africké scenerie taky hezké a vlasy… vlasy jsou přímo fantastické. Zvláštní, jak ty postavičky díky vlajícím vlasům ve větru vypadají mnohem živěji. Když se řekne RE, nevybavím si jen zombíky a experimenty, ale taky vlasy… divný, co? :)
Zmínil jsem Shevu a pak tu máme ještě Chrise. Dvě hratelné postavy, každá s drobnými odlišnostmi - ať už jde o speciální zbraň, o boj zblízka, či dostupné prostory, znamená to jediné – druhá hra za druhý charakter může nabídnout trošičku odlišný průběh. A právě za Shevu se mi hrálo lépe. Přeci jen ta myšlenka ochrany vlastní země mi byla v jejím případě sympatická. To týpek na steroidech, co zmlátí kámen 10x větší a těžší než je on sám mě nějak netáhl. Ne, že by byl Chris nesympatický, ale je to až moc velký ikonický borec a tahat z bryndy slabší a lidštější polovinu týmu mi přijde lákavější. Ještě tak kdyby nebyla Sheva autorkou těch nejstupidnějších hlášek, ale co už – idiotské průpovídky do koloritu akčních béčkových filmů patří.
Věc, která povznáší RE nad řadu běžných stříleček je inventář. V akčních hrách mohl kdysi hráč tahat s sebou celou zbrojnici a byl omezen jen maximální kapacitou munice, pak se rozmohlo omezení na počet zbraní, ale teprve inventář vybízí k taktice a volbě strategie pro jednotlivé situace. Co si vezmu s sebou? Kolik granátů? Mám zaplnit prostor léčivy nebo vzít radši munici? Otázky! A co víc – hra umožňuje za sběr penízků předměty nakupovat a vylepšovat zbraně. Hloupé je, že během jediné hry člověk vylepší sotva 1/5 všech zbraní, ale zase patří RE k hrám, ke kterým se možná vrátím, takže to tak nevadí. Opět ale vyvstávají otázky – co vylepšovat? Více munice nebo účinnost? Má smysl vyexpit revolver, když nábojů do něj je jen pár? Otázky! Ano, otázky, které si během hraní pokládám, jsou známkou toho, že hra vyžaduje zapojení mozku hráče. V kolika jiných střílečkách jsem musel nad něčím uvažovat? Zvláště dnes, kdy vládne autoheal a obrazovka se neustále plní idiotskými nápisy typu – nabij, máš málo munice. RE je prostě hra u které mám pocit, že ji opravdu hraju, ne že jen držím W a vezu se na kolejnicích, směr závěrečné titulky.
Nechci jen chválit, RE má své mouchy. Nemožnost pokládat věci z inventáře na zem, otravný Windows Live ani občasné kiksy AI mi ale zážitek nezkazili. Uměl bych si představit trochu více volnosti okolo sebe, na druhou stranu i čistě koridorové střílečky mohou mít něco do sebe. Tím spíše, když vaší jedinou náplní není kráčet vpřed jak Rambo a pálit po zlých entitách. Například možnosti likvidace některých bossů mě vpravdě zaujaly. Nejen, že lze bosse jednoduše rozstřílet, ale někdy bývá v okolí zlepšovák, který může bossfight ulehčit. Takže si každý může vybrat, jestli dá přednost klasickému způsobu, nebo tomu modernímu.
Co ještě dodat? Hra je plná maličkostí, které potěší. Zaujala například statistika zabitých, což je dobrá zpětná vazba při porovnávání kdo si jak vedl. A jako každá správná Japonská hra má i RE škálu bonusů. Figurky, tajné emblémy, skiny,… Je to prostě nabitá hra, která hráči má co nabídnout.
Nezasažen nostalgií, nezklamán změnou žánru a neodrazen prosťoučkým příběhem, mohu s klidným svědomím dát 85%
Hugo: The Magic Oak
Pro: Kvalitní Coop režim, inventář, bossové, systém vylepšování, bonusy, mnoho druhů nepřátel
Proti: Chabý příběh, občas AI parťáka, moc těsný koridor