Medal of Honor, odehrávající se v prostředí válkou s Talibanem zkoušeném Afghánistánu, vypadá na první pohled velice atraktivně. Horské vesnice, typicky afghánská městská zástavba a slibné přestřelky uvnitř malých domků plných Talibánců.

Grafika je zajímavá a prostředí a atmosféru vystihuje velice trefně. Zajímavé bylo taky zničitelné prostředí, kdy nebylo možné se před palbou moc dlouho schovávat za jedno malou zídkou, protože byla za chvíli rozstřílená.

Co se týká hratelnosti, je to už o něco horší. Medal of Honor je klasická střílečka, která mě nenechala uhnout z vyznačené cesty ani o píď. Předdefinovanost prostředí a trasy pohybu mi občas lezly pořádně na nervy. Když jsem nemohl přeskočit strom, který by snad v každé jiné hře přeskočit šel, musel jsem ho podlézt, tak jak mi hra nakázala. Vyskočit na menší zídku jsem nemohl, musel jsem počkat až vyskočí kolega a pak mi podá ruku. Proč on vyskočit může a já ne, to jsem nepochopil. Asi jsem nebyl takový geroj jako on.

Pak tady byly chyby technického charakteru. Jedna ze srandovních, kdy po výbuchu zůstal jen tak ve vzduchu viset samopal. Druhá z kritických, kdy jsem sestřelil kulometčíka na korbě džípu, ale kulomet střílel jak o život dál, a to mu musely minimálně dojít náboje. No a já nemohl kvůli tomu projít dál po předem vyznačené trase. Tohle se mi stalo minimálně dvakrát.

Co se týká hratelnosti, tak snad ve všech hrách mě štvou mezihry typu: budou na tebe nabíhat vojáci a ty je musíš vydržet co nejdéle likvidovat, nejlépe do té doby než ti dojdou náboje a budeš se z toho moct zbláznit. Tento způsob umělého prodlužování hratelnosti mě štval už v Half-Life 2 a nejinak je tomu tady. Tady ale byla výhoda v tom, že střelivo mi nikdy nedošlo, vždycky stačilo požádat libovolného kolegu a on vytáhl ze své bezedné kapsy dvěstě třista nábojů. Občas sem si připadal jak na střelnici, kdy všelijak vykukovali talibánci a já je trefoval mezi oči.

Zajímavé souboje tak byly opravdu jen na začátku, kdy jsem s nočním viděním šel z místnosti do místnosti s brokovnicí a měl aspoň trochu adrenalinu v krvi.

Příběh hra nemá, nebo aspoň jsem si ho nevšiml. Prostě jsem šel z mise do mise a až ke konci se objevil nějaký náznak motivace, proč vlastně mám jít plenit další talibánskou základnu.

Multiplayer kupodivu i po letech od vydání ještě někdo hraje. Nicméně mě už moc nechytl, po desítkách hodin strávených v Call of Duty 4 a několika posledních týdnech v Titanfallu mi už nic ani říct nemůže.

Obecně nemám nic proti koridorovkám ala Call of Duty, ale tady mi opravdu chyběla motivace. Nakonec jsem to dohrál tak nějak ze setrvačnosti. Ani mi nevadilo, že hra je poměrně krátká. Času už moc na hry nemám a tady jsem to aspoň měl rychle z krku.