Po třech letech úporného čekání a slintání za okny playstationařů (CoD 3 na PC nevyšla, ale prý nebylo o co stát) jsme se konečně dočkali.
Protože 2.Světová už skončila, navíc ji každý pařan dokáže projít poslepu i po noční pařbě, se nový díl rozhodl sbalit uzlík a smutně odvandroval přímo do moderního fiktivního konfliktu.
Z příběhu je cítit, že je zde jen jako pódium. A to po příchodu do kina neobdivujeme, že? Obdivovat se má divadlo, což je v našem případě nečekaná podívaná.
Hru hrajete na jeden nádech, který skončí až po epickém sejmutí finálního bosse užaslým „wow!“ A teď nemám na mysli ten mor světové civilizace. Hra je prostě neuvěřitelně dynamická, intenzivní a chytlavá. Přináší nám skvělý filmový zážitek, takže vás kolikrát pohltí, až doopravdy cítíte, jak kolem prosvištěla kulka a s písknutím roztříštila kachličku za vámi. Udělat profláklý, třicetkrát zkopírovaný námět tak zábavným, a přitom nic moc neměnit, to se často neděje. Aktivita prostředí je chytře promyšlená, tudíž se zde nachází věci, které mají na atmosféru kladný vliv, jako exploze aut, tříštění skla nebo všude poletující odpadky v arabských slumech.
A čím že zde střílíte? Jak již nasvědčuje název, kyje a oštěpy by opravdu čekal málokdo. Na bojišti tedy naleznete všechno od pistolí s tlumičem, přes amerikánské všeobsahující karabiny, až po protitankové rakety, které nejdříve vyletí 200 metrů vysoko, následně kolmým pádem rozdrtí kovové monstrum a její nebohou posádku. Zajímavá je také featura podporující střílení skrz tenčí plechy a plůtky. Prostě moderní válečnictví.
Tím však zábava teprve začíná. Po důkladném prozkoumání a prošmátrání hra působí dojmem, že singlplayer je jen omítka na domu postaveném z bytelných cihel multiplayeru, které jsou poslepované bonusy a perky. Ano, jemu tentokrát autoři věnovali speciální péči, tudíž zde naleznete skvělé postupování hodnostmi, od myče hajzlíků až po tlustého generála, odemykání zbraní a perků. Perk je zde speciální schopnost, která více či méně ovlivní vaši (vlastně i ostatních) hru, např. delší sprint, rychlejší nabíjení nebo větší průraznost kulek. Vše navíc funguje, tak jak má, takže vás nabušený veterán netrefí do hlavy skrz tři stropy. Tohle všechno můžete v kombinaci s vylepšováním zbraní využít na tuně zcela odlišných map. Ty se vyvedli, takže narazíte na rozlehlé industriální areály i pobíhání mezi čtyřmi kontejnery. A ke každé si ještě přičtěte pět odlišných herních módů (klasická masička i strategické umístění a následné bránění bomby) a máte o zábavu na několik měsíců postaráno.
Naopak se mi nelíbila krátká kampaň, o rozloze pouhých jedenácti misí, což je i na dnešní poměry slabota. Nehledě na skript, který kape, ne-li cáká z každého kroku. Ale fakt je, že tahle série nikdy nehrála na „GTAčkovitost“. Situaci trochu zachraňuje znovuhratelnost.
Hra je prostě Call of Duty jak ho známe v novém kabátě.
Protože 2.Světová už skončila, navíc ji každý pařan dokáže projít poslepu i po noční pařbě, se nový díl rozhodl sbalit uzlík a smutně odvandroval přímo do moderního fiktivního konfliktu.
Z příběhu je cítit, že je zde jen jako pódium. A to po příchodu do kina neobdivujeme, že? Obdivovat se má divadlo, což je v našem případě nečekaná podívaná.
Hru hrajete na jeden nádech, který skončí až po epickém sejmutí finálního bosse užaslým „wow!“ A teď nemám na mysli ten mor světové civilizace. Hra je prostě neuvěřitelně dynamická, intenzivní a chytlavá. Přináší nám skvělý filmový zážitek, takže vás kolikrát pohltí, až doopravdy cítíte, jak kolem prosvištěla kulka a s písknutím roztříštila kachličku za vámi. Udělat profláklý, třicetkrát zkopírovaný námět tak zábavným, a přitom nic moc neměnit, to se často neděje. Aktivita prostředí je chytře promyšlená, tudíž se zde nachází věci, které mají na atmosféru kladný vliv, jako exploze aut, tříštění skla nebo všude poletující odpadky v arabských slumech.
A čím že zde střílíte? Jak již nasvědčuje název, kyje a oštěpy by opravdu čekal málokdo. Na bojišti tedy naleznete všechno od pistolí s tlumičem, přes amerikánské všeobsahující karabiny, až po protitankové rakety, které nejdříve vyletí 200 metrů vysoko, následně kolmým pádem rozdrtí kovové monstrum a její nebohou posádku. Zajímavá je také featura podporující střílení skrz tenčí plechy a plůtky. Prostě moderní válečnictví.
Tím však zábava teprve začíná. Po důkladném prozkoumání a prošmátrání hra působí dojmem, že singlplayer je jen omítka na domu postaveném z bytelných cihel multiplayeru, které jsou poslepované bonusy a perky. Ano, jemu tentokrát autoři věnovali speciální péči, tudíž zde naleznete skvělé postupování hodnostmi, od myče hajzlíků až po tlustého generála, odemykání zbraní a perků. Perk je zde speciální schopnost, která více či méně ovlivní vaši (vlastně i ostatních) hru, např. delší sprint, rychlejší nabíjení nebo větší průraznost kulek. Vše navíc funguje, tak jak má, takže vás nabušený veterán netrefí do hlavy skrz tři stropy. Tohle všechno můžete v kombinaci s vylepšováním zbraní využít na tuně zcela odlišných map. Ty se vyvedli, takže narazíte na rozlehlé industriální areály i pobíhání mezi čtyřmi kontejnery. A ke každé si ještě přičtěte pět odlišných herních módů (klasická masička i strategické umístění a následné bránění bomby) a máte o zábavu na několik měsíců postaráno.
Naopak se mi nelíbila krátká kampaň, o rozloze pouhých jedenácti misí, což je i na dnešní poměry slabota. Nehledě na skript, který kape, ne-li cáká z každého kroku. Ale fakt je, že tahle série nikdy nehrála na „GTAčkovitost“. Situaci trochu zachraňuje znovuhratelnost.
Hra je prostě Call of Duty jak ho známe v novém kabátě.
Half-Life 2: Episode Two
Pro: dynamičnost, akce, arsenál, kořeněné a opepřené spoustou „spešl“ vychytávek, jako mise v letadle nebo vrtulníku, a samozřejmě multiplayer.
Proti: příběh, krátké