Je to už pár let, kdy jsem věřil tomu, že postupně sjedu celou sérii CoD a po každém dílu vyplivnu komentář. Přežil jsem ve zdraví 4 díly a měl potlačování fašismu i oslavování Ameriky dost. Ale nastal čas chytit druhou mízu...
Nejprve tu máme CoD 5 aneb World at War (aneb po kolena v patosu). Svět je zpátky ve válečné vřavě druhé světové a máme tu dvě fronty. Na jedné bojují hrdinní Amíci proti zlým Japoncům na druhé bojují hrdinní Sověti proti zlým Němcům. Blbé je, že kampaně jsou navzájem provázané a tak hráč neustále skáče z jednoho prostředí do druhého (střídají se postavy, lokace, zbraně… prostě všechno). Nechápu proč. Něco jiného to bylo u MW, kdy byla tahle neucelenost podřízena příběhem, takže jednotlivé události byly provázané, přestože jejich dějiště byla od sebe vzdálená přes půlku světa. Obě fronty ve WaW ale příběh postrádají a navíc jsou od sebe oddělené. Proč tedy nemohou být dvě jednotlivé kampaně jako v CoD 2, aby si hráč mohl vybírat, po jakém prostředí sáhne?
WaW je pokus o návrat ke starším dílům z druhé světové. Nejde jen o zasazení do doby válečné, ale i o některá stará známá bojiště (Stalingrad, kancléřství v Berlíně…), o projížďky v tanku, o absenci příběhu, o hrdinné vlastenecké blekotání a tak podobně. Zatímco půlka hry se zaměřuje na Evropská bojiště a musím přiznat, že hra za Rusy mě opět velmi potěšila, druhá část se věnuje boji Amíků s Japonci a tady už jsem moc nadšený nebyl.
Ono je to vlastně stejné, obě kampaně jsou zkrátka ve své podstatě totéž, jenomže při pobíhání na Peleliu či Okinawě jsem si nemohl nevybavit MoH: PA a to byl kámen úrazu. Válečných akcí z Tichomoří je prostě málo a tak jsem nemohl jinak, než srovnávat…
CoD oproti svému staršímu konkurentovi sice boduje v grafice, ozvučení, prostředí a atmosféře, ale v otázce hratelnosti, příběhu, postav i herních možností a mechanismů těžce skomírá. Je to holt podřízené dnešnímu trendu. Ty známé obrázky z internetu, kdy vývoj člověka dnešního typu plynule přechází zpátky na opici, jsou v případě CoD více než trefné. Slabý scénář, ukazatele úkolů, kompas s nepřáteli, autoheal, přehršel granátů, indikátory munice… Neměl jsem pocit, že hraju hru ale arkádu pro dospělé děti, či průměrně inteligentní Američany. Když mám v kulometu ještě asi 50 nábojů a mě přes obrazovku neúnavně svítí žluté rušivé tlačítko ‚málo munice‘ opravdu mám pocit, že je něco špatně.
Pár slov ke kampaním…
USA
- chování Amíků si v ničem nezadá s brutalitou Japonců. Ač to hra přechází tak nějak s klidem, nenávist, vulgarismy, pomstychtivost a krutost je na obou stranách stejná. Vlastně ani jedna z válčících stran ze hry nevychází v nějakém mírotvorném světle a tak to má být – když válka, pak nehezké věci hezky na obou stranách
- vynalézavost nepřátel, která ač pramení ze scriptů, dovede hráče přimět mít se na pozoru. Japonec na stromě, Japonec ve vysoké trávě, Japonec s odjištěným granátem, Japonec a banzaj útok,… a pak řada ryze naskriptovaných akcí jako exploze mrtvých těl, přepady atd. Zkrátka na Japoncích je vidět ohromná vynalézavost, která hráči rychle nasouká do hlavy, že je třeba na ně dávat mnohem větší pozor než na Němce.
- Neustále a nejen v kampani za USA jsem bojoval se samotnou hrou o to, že nebudu tancovat podle toho, jak píská. Vojáci se ženou dopředu, velitel mě po desáté pobízí, abych si pospíšil, tanky mě předbíhají a já… já si běhám po pláži a hledám, který Japonec měl ten pěkný kulomet. Ač se hra vehementně snaží tvářit, jako že je nutné se neustále hnát vpřed, není to pravda. A pokud se vám podaří tohle divadýlko prohlédnout, nic vám nebrání v 80% hry nasadit pomalý opatrný postup a prolézat každý kout herního světa.
- Motivaci Amíků jim nežeru. U Rusáku ano, tam ta chuť dorážet plazící se Němce určitě je, ale v případě Amíků je to takové… příliš hrdinského patosu a příliš ideologického boje dobra se zlem, řekl bych. Ono 'národ' jehož historie začíná příjezdem roztodivné sebranky do Ameriky, vybitím indiánů a zabráním jejich země, těžko může mluvit o vlastenectví a boji za milovanou rodnou zemi.
- A pak tu je množství neviditelných stěn držící hráče v ohradě. Být tam val, skála, hustá džungle… ani neceknu, ale otevřené prostranství, či dokonce vchod do budovy zahrazen neviditelnou stěnou? To by se stávat nemělo!
SSSR
- masové scény, hrdinství a pocit boje za vlast jsem Rusákům mnohem více věřil. Horší to je s Reznovem, který má na jednu stranu mé sympatie díky vizi spravedlnosti aneb oko za oko… ale u hromadného Urá už nedokážu jinak než kroutit hlavou. Ať tak nebo tak, Reznov je v sérii CoD (prozatím) rozhodně nejzajímavější postava a řadím ho ještě před Price.
- jízda v tanku zprvu potěšila, ale vzápětí rychle zklamala. Že má i tank autoheal nějak přejdu, ale očekával jsem, že boje půjdou řešit střelbou z dálky a že nebude nutné jet ke každému nepříteli a střílet z bezprostřední vzdálenosti.
- atmosféra Ruské kampaně je skvělá. A nejde jen o scény ve Stalingradu, ale třeba průchod ústavem, boje v metru, či dorážení utíkajících němců v ulicích Berlína… to všechno jsou momenty, se kterými se takové vylodění na pláži Peleliu nemůže měřit.
- Nejen Ruská, ale i Americká kampaň jsou prošpikovány scénami, kdy je hráč na poslední chvíli zachráněn svým kolegou. Být to ve hře 2x řeknu: fajn, prima zpestření, vidět to popáté, už jen kroutím hlavou.
Velmi mě potěšila přítomnost Coop režimu. Byl jsem až překvapen tím, že CoD vytáhne takovou fičuru, nicméně u mě má za to jednoznačně body k dobru. Tím spíše, že je Coop mod ozvláštněn přítomností třinácti karet, které musí hráč nalézt a poté je může na počátku následující mise aktivovat. Karty mohou hru zlehčit i ztížit a to například mým oblíbeným omezením HUDu.
Pak tu máme ještě survival mod se zombíky. Na vytyčené ploše hráči likvidují neustálé přívaly zombíků a za získané body si kupují zbraně nebo odemykají cestu dál. Tenhle mod má ale jednu ‚drobnou‘ vadu – je nekonečný.
Pojďme na klasické postřehy…
1) V druhé misi na pláži jsou tři díry po granátech s vodou. Zprava doleva do každé skočte a chvilku v ní setrvejte (10-15 vteřin). Odměnou bude speciální mimozemská zbraň :)
2) Pouze ve Stalingradu narazíte na pejsky – nepřátele známé už z CoD:MW
3) V Sovětských řadách nejsou ženy! :( A tak pro mě CoD2 stále zůstává jedinou válečnou akcí s ženami v roli spolubojovníků… zajímavé prvenství.
4) S přenosnými kulomety už lze střílet i ve stoje, na rozdíl od CoD:UO. Stále je ale lze připevnit na vybrané překážky a mít lepší stabilitu při střelbě.
Takže jo, CoD 5 není špatná hra. Ač jsem to nečekal, docela jsem si hraní užil a nepovažoval to jen za jakousi herní povinnost či masochistický týden. Milovník historického konfliktu přemodernizovaných hvězd a pruhů se zfanatizovaným sebevraždu páchajícím krvavým sluncem se ze mě sice nestal, ale jsem fakt rád, že někdo měl tu odvahu zase sáhnout po lavině kladiva a srpu valícího se na Berlín. Přiznávám, že v roce 2008, kdy se již rádo zapomínalo na stěžejní roli SSSR ve válce, bych hru podobného ražení nečekal.
Nejprve tu máme CoD 5 aneb World at War (aneb po kolena v patosu). Svět je zpátky ve válečné vřavě druhé světové a máme tu dvě fronty. Na jedné bojují hrdinní Amíci proti zlým Japoncům na druhé bojují hrdinní Sověti proti zlým Němcům. Blbé je, že kampaně jsou navzájem provázané a tak hráč neustále skáče z jednoho prostředí do druhého (střídají se postavy, lokace, zbraně… prostě všechno). Nechápu proč. Něco jiného to bylo u MW, kdy byla tahle neucelenost podřízena příběhem, takže jednotlivé události byly provázané, přestože jejich dějiště byla od sebe vzdálená přes půlku světa. Obě fronty ve WaW ale příběh postrádají a navíc jsou od sebe oddělené. Proč tedy nemohou být dvě jednotlivé kampaně jako v CoD 2, aby si hráč mohl vybírat, po jakém prostředí sáhne?
WaW je pokus o návrat ke starším dílům z druhé světové. Nejde jen o zasazení do doby válečné, ale i o některá stará známá bojiště (Stalingrad, kancléřství v Berlíně…), o projížďky v tanku, o absenci příběhu, o hrdinné vlastenecké blekotání a tak podobně. Zatímco půlka hry se zaměřuje na Evropská bojiště a musím přiznat, že hra za Rusy mě opět velmi potěšila, druhá část se věnuje boji Amíků s Japonci a tady už jsem moc nadšený nebyl.
Ono je to vlastně stejné, obě kampaně jsou zkrátka ve své podstatě totéž, jenomže při pobíhání na Peleliu či Okinawě jsem si nemohl nevybavit MoH: PA a to byl kámen úrazu. Válečných akcí z Tichomoří je prostě málo a tak jsem nemohl jinak, než srovnávat…
CoD oproti svému staršímu konkurentovi sice boduje v grafice, ozvučení, prostředí a atmosféře, ale v otázce hratelnosti, příběhu, postav i herních možností a mechanismů těžce skomírá. Je to holt podřízené dnešnímu trendu. Ty známé obrázky z internetu, kdy vývoj člověka dnešního typu plynule přechází zpátky na opici, jsou v případě CoD více než trefné. Slabý scénář, ukazatele úkolů, kompas s nepřáteli, autoheal, přehršel granátů, indikátory munice… Neměl jsem pocit, že hraju hru ale arkádu pro dospělé děti, či průměrně inteligentní Američany. Když mám v kulometu ještě asi 50 nábojů a mě přes obrazovku neúnavně svítí žluté rušivé tlačítko ‚málo munice‘ opravdu mám pocit, že je něco špatně.
Pár slov ke kampaním…
USA
- chování Amíků si v ničem nezadá s brutalitou Japonců. Ač to hra přechází tak nějak s klidem, nenávist, vulgarismy, pomstychtivost a krutost je na obou stranách stejná. Vlastně ani jedna z válčících stran ze hry nevychází v nějakém mírotvorném světle a tak to má být – když válka, pak nehezké věci hezky na obou stranách
- vynalézavost nepřátel, která ač pramení ze scriptů, dovede hráče přimět mít se na pozoru. Japonec na stromě, Japonec ve vysoké trávě, Japonec s odjištěným granátem, Japonec a banzaj útok,… a pak řada ryze naskriptovaných akcí jako exploze mrtvých těl, přepady atd. Zkrátka na Japoncích je vidět ohromná vynalézavost, která hráči rychle nasouká do hlavy, že je třeba na ně dávat mnohem větší pozor než na Němce.
- Neustále a nejen v kampani za USA jsem bojoval se samotnou hrou o to, že nebudu tancovat podle toho, jak píská. Vojáci se ženou dopředu, velitel mě po desáté pobízí, abych si pospíšil, tanky mě předbíhají a já… já si běhám po pláži a hledám, který Japonec měl ten pěkný kulomet. Ač se hra vehementně snaží tvářit, jako že je nutné se neustále hnát vpřed, není to pravda. A pokud se vám podaří tohle divadýlko prohlédnout, nic vám nebrání v 80% hry nasadit pomalý opatrný postup a prolézat každý kout herního světa.
- Motivaci Amíků jim nežeru. U Rusáku ano, tam ta chuť dorážet plazící se Němce určitě je, ale v případě Amíků je to takové… příliš hrdinského patosu a příliš ideologického boje dobra se zlem, řekl bych. Ono 'národ' jehož historie začíná příjezdem roztodivné sebranky do Ameriky, vybitím indiánů a zabráním jejich země, těžko může mluvit o vlastenectví a boji za milovanou rodnou zemi.
- A pak tu je množství neviditelných stěn držící hráče v ohradě. Být tam val, skála, hustá džungle… ani neceknu, ale otevřené prostranství, či dokonce vchod do budovy zahrazen neviditelnou stěnou? To by se stávat nemělo!
SSSR
- masové scény, hrdinství a pocit boje za vlast jsem Rusákům mnohem více věřil. Horší to je s Reznovem, který má na jednu stranu mé sympatie díky vizi spravedlnosti aneb oko za oko… ale u hromadného Urá už nedokážu jinak než kroutit hlavou. Ať tak nebo tak, Reznov je v sérii CoD (prozatím) rozhodně nejzajímavější postava a řadím ho ještě před Price.
- jízda v tanku zprvu potěšila, ale vzápětí rychle zklamala. Že má i tank autoheal nějak přejdu, ale očekával jsem, že boje půjdou řešit střelbou z dálky a že nebude nutné jet ke každému nepříteli a střílet z bezprostřední vzdálenosti.
- atmosféra Ruské kampaně je skvělá. A nejde jen o scény ve Stalingradu, ale třeba průchod ústavem, boje v metru, či dorážení utíkajících němců v ulicích Berlína… to všechno jsou momenty, se kterými se takové vylodění na pláži Peleliu nemůže měřit.
- Nejen Ruská, ale i Americká kampaň jsou prošpikovány scénami, kdy je hráč na poslední chvíli zachráněn svým kolegou. Být to ve hře 2x řeknu: fajn, prima zpestření, vidět to popáté, už jen kroutím hlavou.
Velmi mě potěšila přítomnost Coop režimu. Byl jsem až překvapen tím, že CoD vytáhne takovou fičuru, nicméně u mě má za to jednoznačně body k dobru. Tím spíše, že je Coop mod ozvláštněn přítomností třinácti karet, které musí hráč nalézt a poté je může na počátku následující mise aktivovat. Karty mohou hru zlehčit i ztížit a to například mým oblíbeným omezením HUDu.
Pak tu máme ještě survival mod se zombíky. Na vytyčené ploše hráči likvidují neustálé přívaly zombíků a za získané body si kupují zbraně nebo odemykají cestu dál. Tenhle mod má ale jednu ‚drobnou‘ vadu – je nekonečný.
Pojďme na klasické postřehy…
1) V druhé misi na pláži jsou tři díry po granátech s vodou. Zprava doleva do každé skočte a chvilku v ní setrvejte (10-15 vteřin). Odměnou bude speciální mimozemská zbraň :)
2) Pouze ve Stalingradu narazíte na pejsky – nepřátele známé už z CoD:MW
3) V Sovětských řadách nejsou ženy! :( A tak pro mě CoD2 stále zůstává jedinou válečnou akcí s ženami v roli spolubojovníků… zajímavé prvenství.
4) S přenosnými kulomety už lze střílet i ve stoje, na rozdíl od CoD:UO. Stále je ale lze připevnit na vybrané překážky a mít lepší stabilitu při střelbě.
Takže jo, CoD 5 není špatná hra. Ač jsem to nečekal, docela jsem si hraní užil a nepovažoval to jen za jakousi herní povinnost či masochistický týden. Milovník historického konfliktu přemodernizovaných hvězd a pruhů se zfanatizovaným sebevraždu páchajícím krvavým sluncem se ze mě sice nestal, ale jsem fakt rád, že někdo měl tu odvahu zase sáhnout po lavině kladiva a srpu valícího se na Berlín. Přiznávám, že v roce 2008, kdy se již rádo zapomínalo na stěžejní roli SSSR ve válce, bych hru podobného ražení nečekal.
Hugo: The Magic Oak
Pro: Atmosféra, válečná vřava, prostředí, hudba, Coop režim, Japonci, Sověti
Proti: Autoheal, arkádovost, hrdinský patos, respawn, omezené lokace (hlavně Tichomoří), nepřehlednost bojiště, pokus o lekci dějepisu po Americku (kecy v kleci)