Musím říct, že scénař v této hře byl z mého pohledu úchvatný. Schopnost vetřelce se množit a šířit jako mor byl dokonale popsán v posledních kapitolách příběhu, když jsem si po návratu z vesmíru (poté, co jsem natočil anténu) všiml, jak se jeden z vetřelců snaží najít si cestu do komunikačního oddělení z venku, bylo mi jasné, že nebude trvat dlouho a zamoří celou stanici. Série úkolů a postup příběhem měly za následek, že jedna činnost, byť s dobrým úmyslem způsobila jeden průšvih (pokus o zničení hnízda=vypuštění Džina z láhve) který pak kaskádově způsobil sérii dalších průšvihů (reset APOLA=vysvobození kapitána Anesidory=zničení Anesidory=poškození orbitálních stabilizátorů=přístup vetřelců do všech částí stanice+samotné shoření stanice v atmosféře)
Samotní vetřelci byly skvěle naprogramováni i když často jejich oběvení bylo napevno napsávo ve scénáři, poté se již vetřelci chovali individuálně. Jednou mě dostal téměř okamžitě, podruhé jsem na něj skoro nenarazil. Mise v hnízdě byla kupříkladu děsivá, ale na mé poměry velice snadná, protože nebylo těžké si zapamatovat v každé části mise, kde a kdy se nalézá nějaký ten facehugger, kdy vetřelec seskočí z šachty. Kdyby se načetla mapa celé stanice a všechny životní hormy se aktivovaly hned najednou, tak s jejich umělou inteligenci by bylo každé opakování mise originálním zážitkem.