Láska mého života. Předem se omlouvám, tento komentář bude asi trochu patetický a nechutně sentimentální, ale v tomhle případě si to nemůžu odpustit. Už ne jen z toho důvodu, co všechno pro mě tahle hra znamená.
Žil byl na přelomu století jeden malý klučina. Měl rád hry, v lese si rád hrál na hrdiny a miloval film Exculibur. I jednoho dne se stalo, že otec tohoto chlapce přinesl domů novinku. RPG tomu říkali. RPG ze světa fantasie, zázraků a mocné magie. Chlapec o tom prd věděl, přesto ho onen tajemný a podivný svět zaujal, už jen kvůli analogii s jeho hrátkami v lese. A tak společně s otcem vytvořili šestici hrdinů, kterým velel černovlasý statný paladin Vurhor, jemuž chlapec jméno vymyslel. A poté se vydali do světa, který měl navěky změnit chlapcův osud...
Příliš to dramatizuju, já vím, ale nemohl jsem si to odpustit. Icewind Dale bylo moje absolutně první RPG, jaké jsem kdy hrál. A mělo takovou sílu, že určilo, jakým směrem jsem se měl v životě vydat, co budu milovat, co mě bude zajímat. Rázem veškeré moje dřevárny v lese se točily kolem tohoto světa, kolem charakteru Vurhora a veškeré moje epické fantastické představy, které mám dodnes, vycházejí právě ze světa Zapomenutých Říší. Existence Icewind Dale je důvodem mé lásky ke světu fantasie a zázraků. Důvod, proč miluji RPGčka a vše kolem toho. Ukázalo mi to cestu. Nebyl to Harry Potter, nebyla to Narnie, nebyl to dokonce ani Pán prstenů. Byla to tahle hra, která, což je docela legrační, je zaměřená především na haldu soubojů a bitek, má slaboučkej primitivní příběh (ale hezky odvyprávěnej) a nemá žádnou interakci mezi společníky. Ale mně to nevadilo, já ji tam v duchu měl. Dokonce jsem i na A4 sešit napsal třetí díl, kterak se udatná Vurhorova družina vydala jednou provždy skoncovat se strašným démonem Belhifetem, který byl mým imaginárním Nemesisem celé dětství. To mimo jiné započalo také mou zálibu a koníček psát. Což mi taktéž zůstalo dodnes. Icewind Dale má však mimo jiné překrásnou atmosféru, které kraluje mrazivá a fantastická hudba Jeremy Soula, jenž se stala historicky mým prvním herním sountrackem, který jsem si zamiloval. A myslím, že i má následná láska k Pánovi prstenů vycházela z toho, že se mi hrozně líbila podobnost družiny, ve které se nachází leader čaroděj level 32, dwarf válečník level 27, člověk hraničář level 30,...
Icewind Dale je mou nejoblíbenější a nejmilejší hrou všech dob. Uvědomuji si její chyby a závady, proto nehodnotím 100% tním hodnocením, což u mě po citové stránce samozřejmě má. Zde hodnotím s ohledem na nějaké ty hrubky, které tam sice vidím, ale jelikož tu hru tolik miluju, tak mi to vlastně nevadí. Baldurs Gate je lepší hra, Icewind Dale však mému srdci bližší. Sakra, měla by! Mám dokonce kérku na rameni se stromovým logem, věřte nevěřte. Takže milý Icewind Dali, děkuji ti za to, cos přinesl do mého života. Děkuji, že jsi určil cestu, po které mám kráčet. Děkuji za představení světa fantasie a všeho s tím spojeným. Vždy zůstaneš tím největším favoritem, tomu věř. Prostě... děkuju...
(Tak a dost patetismu konečně!)
Žil byl na přelomu století jeden malý klučina. Měl rád hry, v lese si rád hrál na hrdiny a miloval film Exculibur. I jednoho dne se stalo, že otec tohoto chlapce přinesl domů novinku. RPG tomu říkali. RPG ze světa fantasie, zázraků a mocné magie. Chlapec o tom prd věděl, přesto ho onen tajemný a podivný svět zaujal, už jen kvůli analogii s jeho hrátkami v lese. A tak společně s otcem vytvořili šestici hrdinů, kterým velel černovlasý statný paladin Vurhor, jemuž chlapec jméno vymyslel. A poté se vydali do světa, který měl navěky změnit chlapcův osud...
Příliš to dramatizuju, já vím, ale nemohl jsem si to odpustit. Icewind Dale bylo moje absolutně první RPG, jaké jsem kdy hrál. A mělo takovou sílu, že určilo, jakým směrem jsem se měl v životě vydat, co budu milovat, co mě bude zajímat. Rázem veškeré moje dřevárny v lese se točily kolem tohoto světa, kolem charakteru Vurhora a veškeré moje epické fantastické představy, které mám dodnes, vycházejí právě ze světa Zapomenutých Říší. Existence Icewind Dale je důvodem mé lásky ke světu fantasie a zázraků. Důvod, proč miluji RPGčka a vše kolem toho. Ukázalo mi to cestu. Nebyl to Harry Potter, nebyla to Narnie, nebyl to dokonce ani Pán prstenů. Byla to tahle hra, která, což je docela legrační, je zaměřená především na haldu soubojů a bitek, má slaboučkej primitivní příběh (ale hezky odvyprávěnej) a nemá žádnou interakci mezi společníky. Ale mně to nevadilo, já ji tam v duchu měl. Dokonce jsem i na A4 sešit napsal třetí díl, kterak se udatná Vurhorova družina vydala jednou provždy skoncovat se strašným démonem Belhifetem, který byl mým imaginárním Nemesisem celé dětství. To mimo jiné započalo také mou zálibu a koníček psát. Což mi taktéž zůstalo dodnes. Icewind Dale má však mimo jiné překrásnou atmosféru, které kraluje mrazivá a fantastická hudba Jeremy Soula, jenž se stala historicky mým prvním herním sountrackem, který jsem si zamiloval. A myslím, že i má následná láska k Pánovi prstenů vycházela z toho, že se mi hrozně líbila podobnost družiny, ve které se nachází leader čaroděj level 32, dwarf válečník level 27, člověk hraničář level 30,...
Icewind Dale je mou nejoblíbenější a nejmilejší hrou všech dob. Uvědomuji si její chyby a závady, proto nehodnotím 100% tním hodnocením, což u mě po citové stránce samozřejmě má. Zde hodnotím s ohledem na nějaké ty hrubky, které tam sice vidím, ale jelikož tu hru tolik miluju, tak mi to vlastně nevadí. Baldurs Gate je lepší hra, Icewind Dale však mému srdci bližší. Sakra, měla by! Mám dokonce kérku na rameni se stromovým logem, věřte nevěřte. Takže milý Icewind Dali, děkuji ti za to, cos přinesl do mého života. Děkuji, že jsi určil cestu, po které mám kráčet. Děkuji za představení světa fantasie a všeho s tím spojeným. Vždy zůstaneš tím největším favoritem, tomu věř. Prostě... děkuju...
(Tak a dost patetismu konečně!)
Pathfinder: Wrath of the Righteous
Pro: Atmosféra, hudba, zábavné souboje, ale hlavně - moje láska