Není časté, že bych psala "recenzi" na nějakou hru, především proto, že se bojím, abych neřekla něco špatně, ale u téhle hry jsem se jako zarytý fanoušek AC nechala unést! Nebudu extra hodnotit samotný příběh, osobně mi nevadil, u žádného dílu jsem s ním neměla problém, avšak zamrzelo mě, že se zde nekonalo klišé "A žili spolu šťastně až do smrti.".

Jak už jsem zmínila na začátku, s příběhem jsem problém neměla, i když je pravda, že na díl ve Francii jsem byla nejméně natěšená, nakonec to bylo super - zvlášť se mi líbil útok na Bastilu a to, že dost událostí bylo opravdu velmi podobné těm historickým, takže je snad někdy využiji, protože dějepis nesnáším a jen díky AC vůbec něco vím :-D.

Neocenila jsem vlastní tvoření příležitostí. Vadilo mi, že jsem prakticky všechny mise mohla splnit za pomocí krvavého masakru, ztratilo to pro mě to stealth kouzlo, samozřejmě jsem si mohla sama vytvořit svoje nenápadné cesty, o což jsem se pokoušela, ale tím, jak to nebylo předurčené to prostě nebylo ono. Dost často se mi plížení vůbec nepodařilo a mám silný pocit, že to nebylo mou nemotorností...

Vedlejší mise - Detektivní příběhy - u mě získaly strašně velké plus, i když je pravda, že u některých jsem doteď nepochopila, jak se Arno dopracoval k pravému vrahovi. Opravdu jsem se v nich vyžívala, pěkně procvičily deduktivní schopnosti :-D.

Za kooperativní mise bych tvůrcům UKOPLA HLAVU, více se k nim vyjadřovat nebudu, nemám na to sílu... Jen, že jsem byla dost zklamaná, co mi to Ubisoft udělal, protože jsem ten typ hráče, co musí mít 100% dohrané hry, a díky těmto misím se to nepodařilo... a přitom stačilo povětšinou jen ubrat počet nepřátel, abych je mohla hrát sama. Nu, jsem si jistá, že ostatní hráči tyto mise v dalších komentářích rozeberou.

Hodně lidí si stěžuje na ovládání. Musím říci, že po chvíli hraní jsem toto už neřešila a zvykla si. Velmi mě potěšil "vytuněný" parkour, to jsem vážně zírala, a lezení do oken bylo sice naprd, ale extrémní problémy to nedělalo.

Co se týče soubojů... poprvé za všechny assassinské díly jsem měla problém s bojem, bylo úžasné, že jsem se několikrát vztekala, protože jsem se zkrátka nedokázala ubránit, a při větších bojích to opravdu vyžadovalo strategii, což jsem doteď nezažila. Co mi ale neskutečně lezlo na nervy, byla nemožnost ukrýt se před střelami (např. jako strčit před sebe jiného nepřítele apod.).

Úplně nepochopitelný pro mě byl mikrotransakční systém. Tedy, jen jeho pár částí, co se týče nákupu šatů a zbraní, to je samozřejmost, ale nákup dovedností mi přišel naprosto mimo hru, do rpg by se to hodilo, ale při pomyšlení "Já jsem Arno, teď uběhlo pár měsíců a já si konečně můžu koupit dovednost splývání s davem, jinak si neumím sednout na lavičku." mi to přišlo dost absurdní. Taky by mi vůbec nevadilo, kdyby tvůrci vynechali prvky vylepšování zbraní, ale to už je subjektivní pocit každého hráče.

Naprosto jsem zbožňovala mise s trhlinami, bylo to takové příjemné oddechnutí a potrénování parkouru. Převážně mě fascinovala Paříž za okupace a často jsem přemýšlela, že by bylo úžasné hrát AC v této době.

Na závěr bych chtěla dodati, že se mi dost líbilo, jak Arno procházel při každém důležitém zavraždění vzpomínky onoho cíle, a také jeho pohled nabitý erotikou, který mě dostával do kolen pokaždé, když si smyslně prohlížel příležitosti k infiltraci <3.

EDIT: U hry jsem ještě zůstala kvůli fragmentům. Celkem hardcore mi přijdou Nostradamovy hádanky, já osobně Paříž tedy vůbec neznám, natož ještě uhádnout místa podle hádanek... a když už jsem zrovna něco uhádla (např. hodiny), bylo mi to stejně k ničemu, protože jsem nevěděla, kde v Paříži ty hodiny hledat. Takže bez pomoci Youtube jsem je nedala. Myslím si, že tohle byl ten největší oříšek celé hry.