Spear z Destiny… ne, takhle se opravdu hlavní záporák nejmenoval. Tolik let v nevědomosti až se pak dětské pravdy zbortily jako domeček z karet a místo jména démona tu máme Kopí osudu.
Ani tehdy a ani dnes mě nezajímá, že se hrdina žene za nějakým kopí. Pár řádků textu tvořících pseudopříběh vem čert. Tady jde o datadisk čítající 21 dalších úrovní Wolfa v jediné epizodě! Právě toho svázání úrovní je docela škoda, protože i průměrný hráč, který nepase po tajných oblastech, sežene v druhé či třetí úrovni kulomet a na slabší zbraně už nepřepne (tedy pokud nehraje nějakou vyšší obtížnost a nepočítá každý náboj). Navíc, když se chce hráč vrátit k oblíbené úrovni nebo bossovi a nemá hru uloženou, čeká ho dost střílení a bloudění navíc. Vůbec by mi nevadilo mít tu dalších pět epizod s bossy na konci, klidně jen o 5-6 úrovních. Ostatně samotné úrovně jsou pojmenované a tvoří pět setů map.
1. Tunnels (1-5 + 19)
Datadisk se nese ve stejném duchu jako základní Wolf. Přibylo pár nových textur, nové zvuky, nová hudba… bohužel však žádné nové zbraně ani řadoví nepřátelé. Jediným novým předmětem je krabice pětadvaceti nábojů. Je to škoda, protože čím je hra jako taková skromnější, tím více novinek je do datadisku třeba vměstnat, aby hráče nedostihl stereotyp. Úrovně epizody těží ze stísněných dlouhých chodeb. Design map je hnán na efektivitu - zákeřné výklenky, místnosti za sloupy, množství dveří v jediné místnosti a především ty dlouhé chodby. Pěkné je, že úrovně jsou poměrně malé a přehledné, což oceňuji. Po stránce obtížnosti (střílení i bloudění), je epizoda někde na úrovní čtvrté epizody z původní hry. Hlavní zlo představují hnědí a modří frajeři. Občas se mihne pes, občas důstojník a v tajné úrovni i mutant.
Samotná tajná úroveň, dostupná z M4, bohužel krom přítomnosti mutanta nepředstavuje nic, za co by si zasloužila označení tajná. Přitom je tolik možností, jak hráči připravit jako odměnu za nalezení tajné úrovně něco speciálního.
Boss
Zelený rambo s dvojicí kulometů (850/1200 HP) – To už je třetí vydání stejného bosse. Ale jako velký příznivce bossfightů si nemůžu moc stěžovat. Jen mi vadí, že boss je součástí sice kratší, ale jinak vcelku běžné úrovně. Mám radši nějaké ty arény, případně jen pár řadových nepřátel navíc.
2. Dungeons (6-10)
Druhá část se od té první viditelně liší. Celý postup hrou se nese v tomto duchu – hrdina z nejspodnějších pater jakéhosi hradu leze výš a výš. Takže po nějakých odpadních tunelech, tu máme klasické kobky plné žalářů, kostí a mrtvol. Logicky přibývá více spletitých úrovní a to vše v převážně modré barvě. Ta tematičnost jednotlivých epizod je věc, která se mi na SoD opravdu líbí.
Boss
Hromotluk (950/1300 HP) – Není to zrovna nejlepší pojmenování. Možná, že ošklivá opice by to vystihla lépe. Ve skutečnosti je boss na úrovní závěrečného bosse původního Wolfa – kombinace raketometu a kulometu. Navíc má tahle bestie víc zdraví a po okolí není tolik léčiva. Souboj je docela hardcore záležitost, pokud tedy sáhnete po pistolce.
3. Castle (11-16 + 20)
Dějiště se přesouvá do samotného hradu, čili cihlové stěny, obrazy, obrovský počet tajných oblastí a občas půdorys mapy, který připomíná čtverec s věžičkami. Tenhle úsek hry do běžného ansáblu nepřátel konečně přidává mutanty. Ve Wolfovi je to vůbec poprvé, co jsou všichni nepřátelé v osudí a nikdy nevíte, kdo na vás může vyběhnout. Horší je, že spletitost úrovní přesáhla únosnou mez (alespoň tu moji). Vrcholem je umělé natahování herní doby, kdy na jednom konci mapy najdete zlatý klíč, na druhém konci mapy zlaté dveře, za dveřmi stříbrný klíč a na místě prvního klíče stříbrné dveře.
Tajná úroveň, dostupná z M12, je bohužel jako ta předchozí – velké spletité bludiště. Jediná zajímavá věc je ta, že je tu mnoho posunovacích zdí, jejichž nesprávným odsunutím můžete zablokovat podstatnou část mapy anebo skončit v pasti.
Boss
Ubermutant – (1050/1400 HP) Tohle je lahůdková bestie. Když nic, tak boss se tvůrcům v téhle epizodě vyvedl na výbornou. V areálu bossfightu je sotva 100 bodů léčení a tak je hráč odkázán hlavně na to málo, co za sebou zanechal. Strašidelně vyhlížející zrůda má sice jediný kulomet, ale je extrémně rychlá, takže o zábavu je postaráno. Pokud to dojde tak daleko, že boss zavítá do oblasti běžné úrovně, přichází hra na kočku a na myš, kdy za každými dveřmi může čekat uberbestie. Na vyšší obtížnosti to musí být docela nervák.
4. Ramparts (17-18)
Závěrečná fáze zavede hrdinu na cimbuří. Ve Wolfovi je ovšem třeba vynaložit dost představivosti, aby to tak skutečně vypadalo. Každopádně jednoduché, striktně čtvercové úrovně s ochozy a věžičkami jsou po té nepřehledné bídě příjemným zpestřením. A ta atmosféra! Na obloze potemnělý svit měsíce, z dálky se ozývá vytí smeček vlků, a když shlédnete z cimbuří, spatříte jen černou hradbu vzrostlých smrků…
Boss
Černý rytíř (850/1200 HP) - Kombinace dvojité porce kulometů a raketometů činí z téhle bestie s přehledem nejsmrtonosnějšího protivníka, jaký kdy ve Wolfovi byl. Bohužel obtížnost dost ruinuje přehnaný počet léčiva a nečekaně nízký počet bossova HP.
5. Angel of Death (21)
Poslední úroveň jako kdyby ani nepatřila do Wolfensteinu. Už jen ten povedený přechod mezi úrovněmi stojí za to. Žádná klasická obrazovka statistik, ale okamžitý přesun do nové úrovně, kterou nezaregistrujete dříve, než když vyjdete ze dveří a zjistíte, že místo zdiva hradu je rudá skála a místo praporců visí kostlivci. Změť chodbiček ukrývá nejen démonického bosse ale též nesmrtelné bytosti svým chováním podobné Pac-Manovi z původní hry. V dětství to bylo docela strašidelné, dnes je to úsměvné, ale pořád velmi zajímavé zakončení solidního datadisku.
Boss
Démon (1450/2000 HP) – Na rudého bubáka mám z dětství značné vzpomínky. Asi tak velké jako na prvního bosse první epizody. Ač je bossfight vysoce originální, jeho podstatnou část zabere nikoli samotné střílení, ale hledání bubáka. Zranění a bez munice odběhnete pro zásoby, a když se vrátíte na místo, bubák už je jinde. Takže pobíháte sem a tam, cestou likvidujete duchy a hledáte, kde ten červený parchant je.
Ani komplikovaný bossfight nemůže zkazit tu největší vzpomínku, jakou na SoD mám a jaká mi asi jako jediná zůstane po pár letech v paměti. Pro mě je démon taková vlaštovka předznamenávající nikoli jaro, ale příchod třetí nejlepší FPS devadesátých let
PS: Před legendu stavím ještě Hexen a Half-life :)
Ani tehdy a ani dnes mě nezajímá, že se hrdina žene za nějakým kopí. Pár řádků textu tvořících pseudopříběh vem čert. Tady jde o datadisk čítající 21 dalších úrovní Wolfa v jediné epizodě! Právě toho svázání úrovní je docela škoda, protože i průměrný hráč, který nepase po tajných oblastech, sežene v druhé či třetí úrovni kulomet a na slabší zbraně už nepřepne (tedy pokud nehraje nějakou vyšší obtížnost a nepočítá každý náboj). Navíc, když se chce hráč vrátit k oblíbené úrovni nebo bossovi a nemá hru uloženou, čeká ho dost střílení a bloudění navíc. Vůbec by mi nevadilo mít tu dalších pět epizod s bossy na konci, klidně jen o 5-6 úrovních. Ostatně samotné úrovně jsou pojmenované a tvoří pět setů map.
1. Tunnels (1-5 + 19)
Datadisk se nese ve stejném duchu jako základní Wolf. Přibylo pár nových textur, nové zvuky, nová hudba… bohužel však žádné nové zbraně ani řadoví nepřátelé. Jediným novým předmětem je krabice pětadvaceti nábojů. Je to škoda, protože čím je hra jako taková skromnější, tím více novinek je do datadisku třeba vměstnat, aby hráče nedostihl stereotyp. Úrovně epizody těží ze stísněných dlouhých chodeb. Design map je hnán na efektivitu - zákeřné výklenky, místnosti za sloupy, množství dveří v jediné místnosti a především ty dlouhé chodby. Pěkné je, že úrovně jsou poměrně malé a přehledné, což oceňuji. Po stránce obtížnosti (střílení i bloudění), je epizoda někde na úrovní čtvrté epizody z původní hry. Hlavní zlo představují hnědí a modří frajeři. Občas se mihne pes, občas důstojník a v tajné úrovni i mutant.
Samotná tajná úroveň, dostupná z M4, bohužel krom přítomnosti mutanta nepředstavuje nic, za co by si zasloužila označení tajná. Přitom je tolik možností, jak hráči připravit jako odměnu za nalezení tajné úrovně něco speciálního.
Boss
Zelený rambo s dvojicí kulometů (850/1200 HP) – To už je třetí vydání stejného bosse. Ale jako velký příznivce bossfightů si nemůžu moc stěžovat. Jen mi vadí, že boss je součástí sice kratší, ale jinak vcelku běžné úrovně. Mám radši nějaké ty arény, případně jen pár řadových nepřátel navíc.
2. Dungeons (6-10)
Druhá část se od té první viditelně liší. Celý postup hrou se nese v tomto duchu – hrdina z nejspodnějších pater jakéhosi hradu leze výš a výš. Takže po nějakých odpadních tunelech, tu máme klasické kobky plné žalářů, kostí a mrtvol. Logicky přibývá více spletitých úrovní a to vše v převážně modré barvě. Ta tematičnost jednotlivých epizod je věc, která se mi na SoD opravdu líbí.
Boss
Hromotluk (950/1300 HP) – Není to zrovna nejlepší pojmenování. Možná, že ošklivá opice by to vystihla lépe. Ve skutečnosti je boss na úrovní závěrečného bosse původního Wolfa – kombinace raketometu a kulometu. Navíc má tahle bestie víc zdraví a po okolí není tolik léčiva. Souboj je docela hardcore záležitost, pokud tedy sáhnete po pistolce.
3. Castle (11-16 + 20)
Dějiště se přesouvá do samotného hradu, čili cihlové stěny, obrazy, obrovský počet tajných oblastí a občas půdorys mapy, který připomíná čtverec s věžičkami. Tenhle úsek hry do běžného ansáblu nepřátel konečně přidává mutanty. Ve Wolfovi je to vůbec poprvé, co jsou všichni nepřátelé v osudí a nikdy nevíte, kdo na vás může vyběhnout. Horší je, že spletitost úrovní přesáhla únosnou mez (alespoň tu moji). Vrcholem je umělé natahování herní doby, kdy na jednom konci mapy najdete zlatý klíč, na druhém konci mapy zlaté dveře, za dveřmi stříbrný klíč a na místě prvního klíče stříbrné dveře.
Tajná úroveň, dostupná z M12, je bohužel jako ta předchozí – velké spletité bludiště. Jediná zajímavá věc je ta, že je tu mnoho posunovacích zdí, jejichž nesprávným odsunutím můžete zablokovat podstatnou část mapy anebo skončit v pasti.
Boss
Ubermutant – (1050/1400 HP) Tohle je lahůdková bestie. Když nic, tak boss se tvůrcům v téhle epizodě vyvedl na výbornou. V areálu bossfightu je sotva 100 bodů léčení a tak je hráč odkázán hlavně na to málo, co za sebou zanechal. Strašidelně vyhlížející zrůda má sice jediný kulomet, ale je extrémně rychlá, takže o zábavu je postaráno. Pokud to dojde tak daleko, že boss zavítá do oblasti běžné úrovně, přichází hra na kočku a na myš, kdy za každými dveřmi může čekat uberbestie. Na vyšší obtížnosti to musí být docela nervák.
4. Ramparts (17-18)
Závěrečná fáze zavede hrdinu na cimbuří. Ve Wolfovi je ovšem třeba vynaložit dost představivosti, aby to tak skutečně vypadalo. Každopádně jednoduché, striktně čtvercové úrovně s ochozy a věžičkami jsou po té nepřehledné bídě příjemným zpestřením. A ta atmosféra! Na obloze potemnělý svit měsíce, z dálky se ozývá vytí smeček vlků, a když shlédnete z cimbuří, spatříte jen černou hradbu vzrostlých smrků…
Boss
Černý rytíř (850/1200 HP) - Kombinace dvojité porce kulometů a raketometů činí z téhle bestie s přehledem nejsmrtonosnějšího protivníka, jaký kdy ve Wolfovi byl. Bohužel obtížnost dost ruinuje přehnaný počet léčiva a nečekaně nízký počet bossova HP.
5. Angel of Death (21)
Poslední úroveň jako kdyby ani nepatřila do Wolfensteinu. Už jen ten povedený přechod mezi úrovněmi stojí za to. Žádná klasická obrazovka statistik, ale okamžitý přesun do nové úrovně, kterou nezaregistrujete dříve, než když vyjdete ze dveří a zjistíte, že místo zdiva hradu je rudá skála a místo praporců visí kostlivci. Změť chodbiček ukrývá nejen démonického bosse ale též nesmrtelné bytosti svým chováním podobné Pac-Manovi z původní hry. V dětství to bylo docela strašidelné, dnes je to úsměvné, ale pořád velmi zajímavé zakončení solidního datadisku.
Boss
Démon (1450/2000 HP) – Na rudého bubáka mám z dětství značné vzpomínky. Asi tak velké jako na prvního bosse první epizody. Ač je bossfight vysoce originální, jeho podstatnou část zabere nikoli samotné střílení, ale hledání bubáka. Zranění a bez munice odběhnete pro zásoby, a když se vrátíte na místo, bubák už je jinde. Takže pobíháte sem a tam, cestou likvidujete duchy a hledáte, kde ten červený parchant je.
Ani komplikovaný bossfight nemůže zkazit tu největší vzpomínku, jakou na SoD mám a jaká mi asi jako jediná zůstane po pár letech v paměti. Pro mě je démon taková vlaštovka předznamenávající nikoli jaro, ale příchod třetí nejlepší FPS devadesátých let
PS: Před legendu stavím ještě Hexen a Half-life :)
Hugo: The Magic Oak
Pro: Noví bossové, tematická ucelenost úrovní
Proti: Málo nového obsahu, občas zbytečná spletitost úrovní