Chtěl jsem napsat, že mě začátek nějaké hry dlouho tak nenadchnul, ale pravdou je, že mě asi NIKDY začátek hry nenadchnul tak, jako právě u Ethana Cartera. Poté, co hlavní hrdina, detektiv Prospero, vylezl z tunelu do malého lesíka a hra začala, jsem cítil něco, co jsem u hry asi nikdy nezažil a pravděpodobně už asi ani nezažiju - chtěl jsem, aby tohle nikdy neskončilo, abych tam mohl zůstat na pořád...

Důvodem je neuvěřitelně nádherná grafika a ozvučení. V tomto malém lesíku, kde hra začne, jsem se procházel několik desítek minut, mazlil se s každým kamínkem, s každou travičkou a větvičkou, koukal do korun stromů a měl chuť si prostě jen lehnout do trávy, nechat si vánkem čechrat vlasy a kochat se pohledy do dálek. To vše umocňuje pocit, že na tomto místě dlouho nikdo nebyl (sesunuté kameny na kolejích, vše je polorozpadlé apod.), což je pro mě jako pro milovníka samoty a z ní čišící jisté tajuplnosti hotový ráj.

Když už jsem se dost vynadíval, rozhodl jsem se pomalu postupovat dále na nedaleký most přes jezero. I ten jsem přecházel notnou dobu. Neustále jsem přecházel zleva doprava, užíval si úchvatné výhledy a neustále si šeptal: "To je nádhera, to je nádhera..." V tu chvíli jsem hrál nejlepší hru na světě a byl na vrcholu herní nirvány.

Na konci mostu mě čekal další krásný les a také mrtvola. V tu chvíli mi došlo, že se po mě taky bude chtít nějaká ta interakce a slepé kochání nebude vše, co hra nabízí. Zde jsem tedy vyřešil, co jsem měl a pokračoval dále. Vyloženě jsem dychtil poznat, co dalšího mě ve hře čeká. Bohužel následoval asi největší atmosphere killer, který jsem kdy zažil - kochám se nádherným lesem a najednou běhám za nějaký ferdou ve skafandru a následně jsem někde ve vesmíru? Ty vole, seriously? Jako do prdele, co to je? Tahle část mě tak strašně znechutila, že jsem hru naštvaně vypnul a když jsem ji druhý den zapínal znovu, raději jsem rozehrál novou hru, abych byl zase na tom hezkém začátku.

Rozhodl jsem se ale dát hře ještě šanci, došel opět na stejné místo, překousl tu hrůzu a pokračoval dále. Naštěstí následovaly opět designérské hody, ale bohužel kromě toho herní náplň strádala. Příběh a s ním spojené "logické" puzzly mi přišly značně nevábné (až na jednu výjimku - vražda na hřbitově) a já se přistihl, že mě vůbec nezajímá, o čem hra je a dopředu postupoval víceméně jen proto, abych viděl další část světa. Bohužel následovala další nudná pasáž - doly, i když musím uznat, že v části s prokletým horníkem se atmosféra dala krájet, o to víc naštve, že celé vyvrcholení byla nějaká mega podmořská příšera nebo co, moje nálada byla v tu chvíli opět na bodu mrazu...) a pak už jen vcelku nezáživný konec (jehož pointa mi tak nějak unikla, ale asi proto, že mě příběh celkově vůbec nezaujal).

Závěrečný verdikt nad hrou je sice pozitivní, ale rozhodně ne tak, jak jsem původně čekal. Chvílemi jsem hrál nejlepší hru na světě, ale bohužel chvílemi i srágoru, která mi dokázala tento parádní herní zážitek zkazit. Když nad tím tak přemýšlím, vychází mi něco ve stylu Dear Esther. Sice je zde i trocha interakce, ale té je tak malé množství, že se to skoro ani nedá počítat. Škoda, kdyby úkolů bylo více, na příběh by se kladl větší důraz a vypustily by se některé trapné pasáže, mohla to být opravdu bomba. I tak ale Ethan Carter rozhodně stojí za zahrání. Už jen kvůli tomu počátečnímu lesíku, kam chodím denně relaxovat...