Fahrenheit skoro není hra, ale o to lépe se hraje. Po všech těch propracovaných RPG a zběsilých akcích mě prostě moc bavilo si ke hře sednout a nechat se unášet příběhem a skvělou atmosférou, jen občasnými zásahy popohánět děj a užívat si to.

Prokázat "herní" dovednosti musíte prakticky jen v akčních sekvencích, které jsou místy i docela těžké - respektive mi tak zpočátku přišly ("rozpadající" scénu v bytě jsem trénoval skoro den, ne-li víc), napodruhé už to bylo bez problému.

To, jak vás Fahrenheit zabaví a chytne záleží čistě na tom, co od hry očekáváte. Pokud dokážete na chvíli postavit příběh a atmosféru (doplněnou úžasnou hudbou) nad hratelnost a komplexnost herních principů, je hodně pravděpodobné, že se budete královsky bavit (představte si skvělý film s tím, že do něj občas můžete jemně zasáhnout a přizpůsobit si ho). Jen škoda dějového zmatku na konci hry, nebýt ho, šel bych možná i na 100%.