Duke Nukem je jedna z nejvýraznějších postav FPS i herního průmyslu obecně. Přesto jsem ho nikdy neměl rád. Namachrované hláškující eso, kterému k nohám padají dvounohé kočky a beznohé mrtvoly emzáků. Tradiční vize superhrdiny, který nikdy nejde pro hlášku a kopanec do ksichtu daleko. S obalem z obrovské nadsázky a humoru je to stravitelné, ale ne chutné. Přesto nemůžu Dukovi upřít další krok vpřed na poli FPS a už vůbec mu nemůžu upřít skvělou zábavu.
Přímo v terénu si cením Duka především za opravdu pestré prostředí plné nejrůznějších blbůstek od pípajícího telefonu, přes záchod, který vás za vykonanou potřebu odmění +10 HP až třeba po zmenšovací střílnu, či kulečníkové koule. Zajímavý je i prvek kamer, díky kterým lze sledovat dění na jiných místech mapy. Díky využití mnoha textur a zdařilému level designu jsou lokace podstatně realističtější a uvěřitelnější než za dob Doomovek. I s fantazií na bodu nula je snadné poznat, co která úroveň představuje. Navíc tu nechybí lepší 3D prostor. Doomovky byly fajn, ale ve vertikální rovině nikdy nemohly být dvě patra nad sebou. Duke to konečně umožňuje. Horší to je s předměty i nepřáteli, kteří jsou stále jen 2D, ale v tom žádný výrazný problém nespočívá. Obzvláště ne dnes, kdy existuje třeba port Eduke, který umožňuje převézt nepřátele do ryzí 3D podoby. To o pár měsíců mladší Quake je sice kompletně 3D, ale chybí mu ta první polovina odstavce, kterou žádný port nezachrání.
Jinak Duke představuje tradiční střílecí záležitosti v čele s plejádou vymazlených potvůrek a velkým počtem legendárních zbraní. Krom naprosté klasiky jako je brokovnice či raketomet se objevují opravdové lahůdky – dálkově odpalované bomby, laserové nálože nebo zmrazovací paprsky odrážející se od stěn. To všechno jsou zbraně, které podněcují hráče k přemýšlení a taktice. Že je Duke klasická bezduchá střílečka? Nesouhlasím. Prostředí, zbraně a nepřátelé tvoří koktejl, který má co nabídnout i těm, kdož neholdují Rambo stylu ala Pankiller či Serious Sam. Co takhle hodit do přepravní kabiny odpalovací nálože, pomocí kamery vysledovat, kdy kabina dorazí do cílové stanice a zahájit ohňostroj? Nebo nalákat skupinu emzáků na hologram a pak všechny najednou zmenšit a rozšlápnout? A co třeba zmrazit nepřítele zpoza rohu střelbou do zrcadla v určitém úhlu? Duke Nukem 3D nabízí pískoviště i bábovky. Stačí si jen umět hrát.
Kritika ale musí být, ostatně Duke má své mouchy. Za jednu z největších považuji velmi častý spawn nepřátel v již projitých lokacích. Obzvláště na vyšší obtížnosti musí být hráč stále ve střehu a počítat s tím, že smrt může přijít odkudkoli. Dalším nezdarem je přehnaně velký počet nepřátel, kteří létají. A průšvihem je i neoznačování některých secretů. Krom oficiálních secretů tak můžete najít skoro na každé mapě pár dalších, které hra jako secrety nebere. Takže domnívat se, že když máte objevené všechny secrety, je mapa na 100% prozkoumaná může být ošidné.
Pojďme na dojmy z epizod.
1. L.A. Meltdown
Epizoda první má pouze šest úrovní, z toho jednu tajnou. Nevím, jestli byla celá tahle epizoda v demo verzi, já vlastně Duka jako demo nikdy neměl. Ale rozhodně se nedá říct, že by první epizoda vytasila na hráče vše. Šestice zbraní je podle mě tak akorát, stejně jako přítomnost přibližně stejného počtu monster. Vždycky je dobré nechat si v záloze nějaké novinky. Ale stejně tak je dobré se na začátek vytáhnout s něčím nadprůměrným a to Duke splňuje. Nápaditost úrovní je úžasná a navíc se kolikrát stává, že na sebe jednotlivé úrovně myšlenkově navazují. Uteču z vězení ponorkou a v další úrovní v ponorce začnu… Zajímavý je i přechod mezi 2 a 3 úrovní, kdy hráč skončí uvězněn, bez munice, beze zbraní a ještě na elektrickém křesle.
Úrovně se od sebe liší i prostředím. Jednou kino, podruhé bar, věznice nebo třeba skalní průsmyk. Level design je opravdu kvalitní a pamatuje na dvě velké výhody Duka, které mohou výrazně pozměnit průběh některých úrovní. Mluvím tu o jetpacku a výbušninách. Někdy je možné díky jetpacku postupovat úrovní klidně až od konce a podobný efekt mívají rakety namířené proti prasklinám ve zdivu. To znamená, že hráč může pro ozvláštnění procházet stejnými úrovněmi jiným způsobem.
Rozpačité dojmy mám z bossů a nejen z toho prvního. Bossfighty probíhají tradičně na velkém prostranství, kde není možné se krýt nebo schovat. Kroužit kolem nepřítele a vypálit do něj co nejvíce raket je jediná taktika jakou lze ve všech třech bossfightech uplatnit.
2. Lunar Apocalypse
Bohužel po výtečné první epizodě přichází těžké zklamání – vesmír. Tady je znát, že autoři mnohem více bodují v momentě, kdy se snaží ztvárnit nějaké skutečné známé místo. V druhé epizodě však nemají základy, nemají podle čeho úrovně stavět. A alespoň mě přišlo, že místy dost tápou. I když vesmír zní úžasně a taková vesmírná stanice může pro level designéra představovat prakticky volnou ruku, kvalitě první epizody se blíží maximálně pět úrovní, ale rozhodně ne všech jedenáct.
Situaci zachraňují nové a dosti specifické zbraně podněcující vynalézavost hráče a též nová monstra. Třešničkou na dortu je druhá tajná úroveň, která dokazuje genialitu Build enginu - kruhová oblast, v níž je možné procházet dokola v nějakých 720°
3. Shrapnel City
Naštěstí přichází závěrečná epizoda, která opět vyrovnává laťku nastavenou na počátku hry. Sushi restaurace, banka, potopené město, obrovský hotel, stadion… Jedna perla vedle druhé. Epizoda sice už nemá žádné nové prvky, kterými by mohla překvapit (maximálně tak boss), nicméně level design úplně postačí.
A je to za námi. Svět je zachráněn, zbývá jen uklidit ten svinčík. Ale že ho je! 28 úrovní plných bordelu! Ani po letech Duke neztrácí svoji kvalitu, naopak ji díky portům ještě navyšuje. Nebýt výrazně slabší druhé epizody, možná by to na devadesátku dalo a to i přes ten ultra-macho Dukenovský nádech. Nakonec Duke je prostě Duke. Duke má hlášky, Lara má airbagy, Freeman nemá řeč… Někomu sedne tohle, jinému tamto, ale co by byli herní velikáni bez svých charakteristických prvků?
Přímo v terénu si cením Duka především za opravdu pestré prostředí plné nejrůznějších blbůstek od pípajícího telefonu, přes záchod, který vás za vykonanou potřebu odmění +10 HP až třeba po zmenšovací střílnu, či kulečníkové koule. Zajímavý je i prvek kamer, díky kterým lze sledovat dění na jiných místech mapy. Díky využití mnoha textur a zdařilému level designu jsou lokace podstatně realističtější a uvěřitelnější než za dob Doomovek. I s fantazií na bodu nula je snadné poznat, co která úroveň představuje. Navíc tu nechybí lepší 3D prostor. Doomovky byly fajn, ale ve vertikální rovině nikdy nemohly být dvě patra nad sebou. Duke to konečně umožňuje. Horší to je s předměty i nepřáteli, kteří jsou stále jen 2D, ale v tom žádný výrazný problém nespočívá. Obzvláště ne dnes, kdy existuje třeba port Eduke, který umožňuje převézt nepřátele do ryzí 3D podoby. To o pár měsíců mladší Quake je sice kompletně 3D, ale chybí mu ta první polovina odstavce, kterou žádný port nezachrání.
Jinak Duke představuje tradiční střílecí záležitosti v čele s plejádou vymazlených potvůrek a velkým počtem legendárních zbraní. Krom naprosté klasiky jako je brokovnice či raketomet se objevují opravdové lahůdky – dálkově odpalované bomby, laserové nálože nebo zmrazovací paprsky odrážející se od stěn. To všechno jsou zbraně, které podněcují hráče k přemýšlení a taktice. Že je Duke klasická bezduchá střílečka? Nesouhlasím. Prostředí, zbraně a nepřátelé tvoří koktejl, který má co nabídnout i těm, kdož neholdují Rambo stylu ala Pankiller či Serious Sam. Co takhle hodit do přepravní kabiny odpalovací nálože, pomocí kamery vysledovat, kdy kabina dorazí do cílové stanice a zahájit ohňostroj? Nebo nalákat skupinu emzáků na hologram a pak všechny najednou zmenšit a rozšlápnout? A co třeba zmrazit nepřítele zpoza rohu střelbou do zrcadla v určitém úhlu? Duke Nukem 3D nabízí pískoviště i bábovky. Stačí si jen umět hrát.
Kritika ale musí být, ostatně Duke má své mouchy. Za jednu z největších považuji velmi častý spawn nepřátel v již projitých lokacích. Obzvláště na vyšší obtížnosti musí být hráč stále ve střehu a počítat s tím, že smrt může přijít odkudkoli. Dalším nezdarem je přehnaně velký počet nepřátel, kteří létají. A průšvihem je i neoznačování některých secretů. Krom oficiálních secretů tak můžete najít skoro na každé mapě pár dalších, které hra jako secrety nebere. Takže domnívat se, že když máte objevené všechny secrety, je mapa na 100% prozkoumaná může být ošidné.
Pojďme na dojmy z epizod.
1. L.A. Meltdown
Epizoda první má pouze šest úrovní, z toho jednu tajnou. Nevím, jestli byla celá tahle epizoda v demo verzi, já vlastně Duka jako demo nikdy neměl. Ale rozhodně se nedá říct, že by první epizoda vytasila na hráče vše. Šestice zbraní je podle mě tak akorát, stejně jako přítomnost přibližně stejného počtu monster. Vždycky je dobré nechat si v záloze nějaké novinky. Ale stejně tak je dobré se na začátek vytáhnout s něčím nadprůměrným a to Duke splňuje. Nápaditost úrovní je úžasná a navíc se kolikrát stává, že na sebe jednotlivé úrovně myšlenkově navazují. Uteču z vězení ponorkou a v další úrovní v ponorce začnu… Zajímavý je i přechod mezi 2 a 3 úrovní, kdy hráč skončí uvězněn, bez munice, beze zbraní a ještě na elektrickém křesle.
Úrovně se od sebe liší i prostředím. Jednou kino, podruhé bar, věznice nebo třeba skalní průsmyk. Level design je opravdu kvalitní a pamatuje na dvě velké výhody Duka, které mohou výrazně pozměnit průběh některých úrovní. Mluvím tu o jetpacku a výbušninách. Někdy je možné díky jetpacku postupovat úrovní klidně až od konce a podobný efekt mívají rakety namířené proti prasklinám ve zdivu. To znamená, že hráč může pro ozvláštnění procházet stejnými úrovněmi jiným způsobem.
Rozpačité dojmy mám z bossů a nejen z toho prvního. Bossfighty probíhají tradičně na velkém prostranství, kde není možné se krýt nebo schovat. Kroužit kolem nepřítele a vypálit do něj co nejvíce raket je jediná taktika jakou lze ve všech třech bossfightech uplatnit.
2. Lunar Apocalypse
Bohužel po výtečné první epizodě přichází těžké zklamání – vesmír. Tady je znát, že autoři mnohem více bodují v momentě, kdy se snaží ztvárnit nějaké skutečné známé místo. V druhé epizodě však nemají základy, nemají podle čeho úrovně stavět. A alespoň mě přišlo, že místy dost tápou. I když vesmír zní úžasně a taková vesmírná stanice může pro level designéra představovat prakticky volnou ruku, kvalitě první epizody se blíží maximálně pět úrovní, ale rozhodně ne všech jedenáct.
Situaci zachraňují nové a dosti specifické zbraně podněcující vynalézavost hráče a též nová monstra. Třešničkou na dortu je druhá tajná úroveň, která dokazuje genialitu Build enginu - kruhová oblast, v níž je možné procházet dokola v nějakých 720°
3. Shrapnel City
Naštěstí přichází závěrečná epizoda, která opět vyrovnává laťku nastavenou na počátku hry. Sushi restaurace, banka, potopené město, obrovský hotel, stadion… Jedna perla vedle druhé. Epizoda sice už nemá žádné nové prvky, kterými by mohla překvapit (maximálně tak boss), nicméně level design úplně postačí.
A je to za námi. Svět je zachráněn, zbývá jen uklidit ten svinčík. Ale že ho je! 28 úrovní plných bordelu! Ani po letech Duke neztrácí svoji kvalitu, naopak ji díky portům ještě navyšuje. Nebýt výrazně slabší druhé epizody, možná by to na devadesátku dalo a to i přes ten ultra-macho Dukenovský nádech. Nakonec Duke je prostě Duke. Duke má hlášky, Lara má airbagy, Freeman nemá řeč… Někomu sedne tohle, jinému tamto, ale co by byli herní velikáni bez svých charakteristických prvků?
Hugo: The Magic Oak
Pro: Design úrovní, zbraně, nepřátelé, pestré prostředí, určitá dávka taktiky
Proti: Duke Nukem, přehnaný spawn nepřátel, slabší druhá epizoda