Hned na začátek musím uvést, že Rex Rocket má překrásné úvodní menu. Častokrát jsem se přistihl, že pouze sleduji mohutný koráb S. S. Montany a vzdušná plavidla na pozadí, s větší či menší rychlostí proplouvající mrakodrapovou spletí megalopole. Je v tom něco strašně příjemného a uklidňujícího. A po spuštění nové hry dojde i na vzlet samotné Montany. Vlastně se jedná v obou případech o dohromady jedinou scénu, ale zpracována je prostě kouzelně. Po jejím prvním zhlédnutí jsem okamžitě věděl, že hru v každém případě dokončím. Přesvědčení, které bylo v průběhu hraní hned několikrát silně otřeseno…
Pokud přejdu k vlastní náplni, celý Rex Rocket silně připomíná Mega Mana X na SNES. Jako X může i Rex sjíždět po stěnách a nabíjet základní zbraň, dokonce také dostane příležitost šířit zkázu ve vlastním mechovi. Podobná je také grafika. Ať už jde o barevnou paletu nebo design přístrojů a interiérů, na Mega Mana X jsem si vzpomněl nespočetněkrát, v takřka pravidelných intervalech. Další inspirací je nepochybně Metroid, podle kterého není Rex Rocket rozdělený na levely, ale celá loď je zachycená v jediné obrovské mapě. Bohužel až na hledání skrýší a jednu dobrovolnou (a příšerně těžkou) lokaci je postup přísně lineární, přesto mě tento náběh potěšil. Jistý vliv je nutné přiřknout také Cave Story, kupříkladu možnost udržovat se ve vzduchu střílením pod sebe je jednoznačným odkazem.
Rex Rocket si však především jde vlastní cestou. Hratelnost je v nejlepší tradici plošinovek prostá a návyková. Potenciální hrozbě nudy se vždy efektivně zabrání zajímavou situací nebo nově získanou zbraní či gadgetem. Obzvláště musím vyzvednout granáty, se kterými se likvidace nepřátelských grup stane sotva více než příjemnou kratochvílí, a především teleportační přístroj. Zpočátku se mi jevil velice těžkopádný a pro bojové účely nepraktický, ale když se s ním člověk sžije, vedení soubojů projde menší revolucí. Speciálním zpestřením jsou potom bossové, kteří díky podnětným vzorcům jednání zdařile udržují optimální poměr mezi náročností a zábavou. I díky nim působí Rex Rocket tak nápaditě
Problém naopak představuje frustrace. Mnoho překážek se v obtížnosti pohybuje od velmi těžkých až po takřka nesplnitelné, což je samo o sobě zcela přijatelné. Zle se však kombinuje se zvolenou koncepcí životů a opakování. Rex Rocket dostane dvacet životů a pozici si ukládá v obnovovacích přístrojích. Pokud však o všechny přijde, objeví se na samotném začátku a posunovat se může pouze potrubím, počtem destinací trestuhodně omezeným. To občas zvyšuje adrenalin. Kupříkladu zabití bosse s posledním životem je naprosto extatická záležitost. Většinou však vede k nutnosti znovu a znovu procházet už viděnými lokacemi, nutnosti, která se ke konci stává už téměř nesnesitelným martýriem. Právě kvůli tomuto jsem hru poprvé na čas přerušil a vrátil se k ní jen z čistého hecu.
Mezi dalšími nedostatky musím uvést animaci postaviček. Lego stylizace výborně funguje na roboty, ale u lidí mi popravdě nikdy úplně neseděla. Poněkud rozpačitý jsem také z hudby. Pokud přijde čas na poklidné ambientní melodie nebo hororově těžké tóny, je všechno v nejlepším pořádku, ba přímo skvělé. Po většinu hry vás však pronásledují nepříjemně up-beat techno rytmy v nekončící smyčce, které až na výjimky spíše obtěžují.
Celkově však Rex Rocket představuje velmi kvalitní hru, v nejlepším slova smyslu navazující na letitou tradici vynikajících plošinek. Své místo mezi nimi si rozhodně zaslouží. A upřímně se těším na to, s čím přijdou v Castle Pixel příště. Po Rexi Rocketovi mají moji plnou důvěru.
Pokud přejdu k vlastní náplni, celý Rex Rocket silně připomíná Mega Mana X na SNES. Jako X může i Rex sjíždět po stěnách a nabíjet základní zbraň, dokonce také dostane příležitost šířit zkázu ve vlastním mechovi. Podobná je také grafika. Ať už jde o barevnou paletu nebo design přístrojů a interiérů, na Mega Mana X jsem si vzpomněl nespočetněkrát, v takřka pravidelných intervalech. Další inspirací je nepochybně Metroid, podle kterého není Rex Rocket rozdělený na levely, ale celá loď je zachycená v jediné obrovské mapě. Bohužel až na hledání skrýší a jednu dobrovolnou (a příšerně těžkou) lokaci je postup přísně lineární, přesto mě tento náběh potěšil. Jistý vliv je nutné přiřknout také Cave Story, kupříkladu možnost udržovat se ve vzduchu střílením pod sebe je jednoznačným odkazem.
Rex Rocket si však především jde vlastní cestou. Hratelnost je v nejlepší tradici plošinovek prostá a návyková. Potenciální hrozbě nudy se vždy efektivně zabrání zajímavou situací nebo nově získanou zbraní či gadgetem. Obzvláště musím vyzvednout granáty, se kterými se likvidace nepřátelských grup stane sotva více než příjemnou kratochvílí, a především teleportační přístroj. Zpočátku se mi jevil velice těžkopádný a pro bojové účely nepraktický, ale když se s ním člověk sžije, vedení soubojů projde menší revolucí. Speciálním zpestřením jsou potom bossové, kteří díky podnětným vzorcům jednání zdařile udržují optimální poměr mezi náročností a zábavou. I díky nim působí Rex Rocket tak nápaditě
Problém naopak představuje frustrace. Mnoho překážek se v obtížnosti pohybuje od velmi těžkých až po takřka nesplnitelné, což je samo o sobě zcela přijatelné. Zle se však kombinuje se zvolenou koncepcí životů a opakování. Rex Rocket dostane dvacet životů a pozici si ukládá v obnovovacích přístrojích. Pokud však o všechny přijde, objeví se na samotném začátku a posunovat se může pouze potrubím, počtem destinací trestuhodně omezeným. To občas zvyšuje adrenalin. Kupříkladu zabití bosse s posledním životem je naprosto extatická záležitost. Většinou však vede k nutnosti znovu a znovu procházet už viděnými lokacemi, nutnosti, která se ke konci stává už téměř nesnesitelným martýriem. Právě kvůli tomuto jsem hru poprvé na čas přerušil a vrátil se k ní jen z čistého hecu.
Mezi dalšími nedostatky musím uvést animaci postaviček. Lego stylizace výborně funguje na roboty, ale u lidí mi popravdě nikdy úplně neseděla. Poněkud rozpačitý jsem také z hudby. Pokud přijde čas na poklidné ambientní melodie nebo hororově těžké tóny, je všechno v nejlepším pořádku, ba přímo skvělé. Po většinu hry vás však pronásledují nepříjemně up-beat techno rytmy v nekončící smyčce, které až na výjimky spíše obtěžují.
Celkově však Rex Rocket představuje velmi kvalitní hru, v nejlepším slova smyslu navazující na letitou tradici vynikajících plošinek. Své místo mezi nimi si rozhodně zaslouží. A upřímně se těším na to, s čím přijdou v Castle Pixel příště. Po Rexi Rocketovi mají moji plnou důvěru.
Fallout: Sonora