Vždy když píšu retro komentář k nějaké hře, která mě po mnoho let provázela životem, těžko si lámu hlavu nad tím, jak ho napsat tak, aby skutečně vystihnul moje pocity / zážitky a svým způsobem popsal něco, co u hráče vystoupilo nad rámec herního zážitku.
Když kdekoli narazím na doslovný název tohoto titulu nebo zkráceninu "Indy 4", okamžitě se mi vybaví dlouhé letní dny strávené u počítače, nekonečnou a opakovanou konzumaci něčeho, co by jiný hráč po jednom odehrání už opustil. Těžko dnes hledám přesnou příčnu, proč mě ta hra tolik bavila, s určitostí mohu potvrdit, že to nebyly filmy, neboť tehdy jako kluk jsem je neznal vyjma pár filmových promo posterů a ústřední melodie, kterou znal skoro každý. Možná to byla okázalá různorodost hratelných prostředí, lehký neotravný humor a v neposlední řadě hudba (ne pouze hlavní motiv Johna Williamse, ale celkový hudební podklad). K tomu můžeme přičíst 3 možnosti rozdílného putování, které hru dělají zajímavou i tehdy, pokud ji člověk jednou dohraje. Záměrně neříkám zakončení, které je prakticky stejné, ale i tak jsem ocenil možnost projít si nové lokace a provádět interakci s novými postavami, kterou logicky jiná cesta, pokud se pro ní hráč rozhodne, nenabízí.
Miloval jsem ten příběh, miloval jsem vykreslenost prostředí a nenáviděl ony spindle puzzly (dokud jsem nezjistil, jak fungují). Dnes to vyzní možná směšně, ale to krásně namalované prostředí, různorodost lokací a neustálé experimentování s inventářem mě dokázalo opravdu pohltit. Člověk si možná vzpomene na The Secret of Monkey Island, nebyla náhoda, že autor hudby k Monkey Islandu složil mimo jiné i hudbu pro Indyho, z toho důvodu i hudební složka, kterou jsem jako fanoušek filmové/herní hudby miloval, i tady svým způsobem přilila oheň do celkové hratelnosti a zážitku, na který dodnes tak rád vzpomínám. Každé prostředí nebo složka měla svůj vlastní hudební motiv ať už se jednalo o hudbu, která podbarvovala nacistické tažení, uvolněnou nebo dobrodružnou atmosféru nebo prostě jen oživovala autenticitu daného prostředí (Minotaurův labyrint, Alžír, pouště, let balónem, ruiny Knossosu, srdce Atlantidy atd.).
Až s postupem času a let jsem zjistil, že autoři se inspirovali jednou z teorií, které pojednávají o tom, kde se Atlantida měla údajně nacházet (ze stovek teorií je obecně uznávaných několik a jednu z nich použili autoři jako konkrétní látku pro příběh a sice tu, že Atlantida "mohla být" ve Středozemním moři, podle čehož vypovídaly skutečné Platónovy spisy). Ale dost teoretizování.
Indiana Jones a tajemství Atlantidy (nebo spíš osud Atlantidy podle názvu) byla hrou, která obsahovala prakticky všechno, co si tehdejší hráč mohl přát. Veškeré herní aspekty jako příběh, hratelnost, zábava a poutavost - to všechno se slilo do jednoho titulu, který se později zasloužil o novější namluvenou verzi nebo nový soundtrack, který je doslovným orchestrálním remakem toho původního. S nostalgií pamatuju na knížku, kterou tehdy prodávali na pultech knihkupců a tato knížka byla literárním přepisem příběhu, který byl pro hru napsán. Dodnes bych ji možná v kopě neskutečného a dávno zapomenutého nepořádku možná našel...
Tím bych uzavřel svůj nostalgický komentář. Třešničkou na dortu bylo velké finále, které podobně nebo zdánlivě jako ve filmech zakončovala kamera snímající západ slunce podbarvená hudební suitou s motivy ze hry zakončené klasickým motivem Indiana Jonese.
Existují hráči, kteří podobně jako já jednou za řadu let opráší hru, která tolik člověku připomíná dětská léta a kteří nepovažují za ztrátu času se zas a znovu vrátit k již odehranému příběhu. Asi každý má nějaký ten seznam her, které prostě nestárnou a které, ať se stane co se stane, prostě nemají v hráčovo žebříčku nikdy odzvoněno.
Když kdekoli narazím na doslovný název tohoto titulu nebo zkráceninu "Indy 4", okamžitě se mi vybaví dlouhé letní dny strávené u počítače, nekonečnou a opakovanou konzumaci něčeho, co by jiný hráč po jednom odehrání už opustil. Těžko dnes hledám přesnou příčnu, proč mě ta hra tolik bavila, s určitostí mohu potvrdit, že to nebyly filmy, neboť tehdy jako kluk jsem je neznal vyjma pár filmových promo posterů a ústřední melodie, kterou znal skoro každý. Možná to byla okázalá různorodost hratelných prostředí, lehký neotravný humor a v neposlední řadě hudba (ne pouze hlavní motiv Johna Williamse, ale celkový hudební podklad). K tomu můžeme přičíst 3 možnosti rozdílného putování, které hru dělají zajímavou i tehdy, pokud ji člověk jednou dohraje. Záměrně neříkám zakončení, které je prakticky stejné, ale i tak jsem ocenil možnost projít si nové lokace a provádět interakci s novými postavami, kterou logicky jiná cesta, pokud se pro ní hráč rozhodne, nenabízí.
Miloval jsem ten příběh, miloval jsem vykreslenost prostředí a nenáviděl ony spindle puzzly (dokud jsem nezjistil, jak fungují). Dnes to vyzní možná směšně, ale to krásně namalované prostředí, různorodost lokací a neustálé experimentování s inventářem mě dokázalo opravdu pohltit. Člověk si možná vzpomene na The Secret of Monkey Island, nebyla náhoda, že autor hudby k Monkey Islandu složil mimo jiné i hudbu pro Indyho, z toho důvodu i hudební složka, kterou jsem jako fanoušek filmové/herní hudby miloval, i tady svým způsobem přilila oheň do celkové hratelnosti a zážitku, na který dodnes tak rád vzpomínám. Každé prostředí nebo složka měla svůj vlastní hudební motiv ať už se jednalo o hudbu, která podbarvovala nacistické tažení, uvolněnou nebo dobrodružnou atmosféru nebo prostě jen oživovala autenticitu daného prostředí (Minotaurův labyrint, Alžír, pouště, let balónem, ruiny Knossosu, srdce Atlantidy atd.).
Až s postupem času a let jsem zjistil, že autoři se inspirovali jednou z teorií, které pojednávají o tom, kde se Atlantida měla údajně nacházet (ze stovek teorií je obecně uznávaných několik a jednu z nich použili autoři jako konkrétní látku pro příběh a sice tu, že Atlantida "mohla být" ve Středozemním moři, podle čehož vypovídaly skutečné Platónovy spisy). Ale dost teoretizování.
Indiana Jones a tajemství Atlantidy (nebo spíš osud Atlantidy podle názvu) byla hrou, která obsahovala prakticky všechno, co si tehdejší hráč mohl přát. Veškeré herní aspekty jako příběh, hratelnost, zábava a poutavost - to všechno se slilo do jednoho titulu, který se později zasloužil o novější namluvenou verzi nebo nový soundtrack, který je doslovným orchestrálním remakem toho původního. S nostalgií pamatuju na knížku, kterou tehdy prodávali na pultech knihkupců a tato knížka byla literárním přepisem příběhu, který byl pro hru napsán. Dodnes bych ji možná v kopě neskutečného a dávno zapomenutého nepořádku možná našel...
Tím bych uzavřel svůj nostalgický komentář. Třešničkou na dortu bylo velké finále, které podobně nebo zdánlivě jako ve filmech zakončovala kamera snímající západ slunce podbarvená hudební suitou s motivy ze hry zakončené klasickým motivem Indiana Jonese.
Existují hráči, kteří podobně jako já jednou za řadu let opráší hru, která tolik člověku připomíná dětská léta a kteří nepovažují za ztrátu času se zas a znovu vrátit k již odehranému příběhu. Asi každý má nějaký ten seznam her, které prostě nestárnou a které, ať se stane co se stane, prostě nemají v hráčovo žebříčku nikdy odzvoněno.
