Okouzlen nenacházím slov. Zatímco Dědictví mne zahřálo u srdce, z Nevázané mám husí kůži. Gilbert je vážně mistr ve vykreslování postav, pro které pak vytváří přirozené prostředí, které dá vyniknout všem jejim přednostem, ale také stínům. Proto je druhý díl tak jiný, než ostatní. Tklivé saxofonové tóny zahalené do závoje cigaretového kouře. Již zde se nepatrně rozehrává velkolepé finále, což si člověk uvědomí opět až na konci.
Grafické zpracování mi z nějakého důvodu sedělo ze všech pěti dílů nejvíce. Možná i díky nezapomenutelným lokalitám..
V čem je Unbound ale opravdu nedostižný je soundtrack. U adventur je problém, že se občas člověk zasekne na nějakém místě, takže melodii dané lokality slyší třeba stokrát. Přiznám se, že jsem již párkrát u nějakých her sáhnul po návodu jen proto, že mi z nějaké melodie začal cukat koutek u oka. Ne tak zde. Párkrát jsem se přistihl, že jen tak koukám po místnosti, poslouchám melodii a vstřebávám atmosféru.