Never alone je sbírka krátkometrážních dokumentů, které vypráví o národu aljašských eskymáko-indiánů, Iñupiat. Dle dokumentů se jedná o přespříliš pověrčivý národ, který věří na duše zvířat, duše ledu, na Přírodu, na přízraky, na převtělování zvířat do lidí atd. Také mají velký respekt ke starším, ke své komunitě a k bubínkům. V průmyslově vyrobeném oblečení nám vypráví, jak loví, žijí skromně v chatkách a další cancy, ze kterých se vám po čtvrtém videu bude dělat šoufl. Až podesáté uslyšíte slovo "komunita" nebo "starší", patrně vás to otráví stejně jako mě. Banda brýlatých eskymáků nenápadně vštěpuje modernímu divákovi svá životní moudra. Mimochodem jedna z mluvících je montrózně obézní, asi jedla příliš velrybího tuku.

Mezi dokumenty jsou krátké herní části, které jsou přerušovány cutscénami. Ovladač do ruky skutečně vezmete jen občas. Příběh je směsicí nejrůznějších blábolů, ve které ti pověrčiví blázni věří a nejhorší je, že vám ony dokumenty vždy vyzradí, co se bude dít dál - výhodou zůstává, že si dokumenty pouštět nemusíte.

Technicky je hra neodladěná. Je to lepší než Deadlight, ale pořád to není ono. Postavy se často zaseknou, nechytí se přesně okraje propasti, sem tam něco blikne atd. V poslední fázi hry se hra za lišku kompilkuje a mění, což na tak krátkou hříčku je absolutně zbytečný počin. Nehrát to s partnerkou, tak se ukoušu nudou (a taky jsem se ukousal, když jsem to hrál sám).