Varuji předem případné fanboye: Tenhle komentář je založený výhradně na negativních emocích. Na negativních emocích, které ve mně přetrvaly od vydání hry po současnost.
Proč je NBA2k15 špatná hra?
Začne být špatná už okamžitě po spuštění. Než se vůbec dostanete do hlavního menu, nezřídka strávíte až dvě minuty civěním na loadovací obrazovky. Bez legrace. Na různých sestavách, na dvou různých připojeních.
Dlouhatánské loadingy vás budou hrou provázet pořád. POŘÁD. FURT! Nezlepší se to.
Během trpění u loadingů si pro zkrácení volné chvíle můžete představovat, že vám někdo pinzetou depiluje nohy. Jeden chloupek po druhém. Protože to vás potom přesně čeká. Dobře, možná ne přesně tohle, ale otravnější registraci profilu jsem nezažil. Nabízela by se volba: "Jdi do vole prdele, 2K. Hraju sám. Nechci se kamarádit s váma, ani s vostatníma."
Ta volba tu není. Jediná možná volba totiž je: "Jdi do vole prdele, hráči, protože máme kreténský systém mikrotransakcí (toto téma ne nepodobné análnímu fistingu si probereme později - pěkně do hloubky) a ty se ho prostě účastnit budeš! A jak ne, tak tě tahle kreténská tabulka bude votravovat každý spuštění! Každý!" ...a když náhodou hru chvíli nehrajete, musíte si udělat nový profil.
Když máte vytvořený profil, hra vás jím nepřímo navede k vytvoření hráče. Ještě jsem si ani neosahal ovládání a už si vytvářím hráče. Nestandardní. Dekadentní. Proč ne.
Editor vytváření je vcelku OK, ale... No, hra má poměrně solidně zvládnutý scénář kariérního módu (v tom smyslu, že si nevzpomenu na jinou sportovní hru se srovnatelným zážitkem) a hráč vám tak trošku přiroste k srdci. Chtěli byste ho potetovat, narazit čelenku na mullet a obout do růžových botek (což není mimochodem vtip, palubovka zrovna nekypí přehledností a hráče tak lépe poznáte). A víte kdy to můžete udělat? Zhruba tak za šest milionů herních hodin. Anebo když si zaplatíte.
...v tomto momentě jste ještě neviděli hru a už můžete cítit, jak se vám kolem řitního otvoru slévají pramínky lubrikantu.
Rozehrajete tedy kariéru s logickým předpokladem, že ostatní mody jsou navíc, až budete mít kariéru dohranou křížem krážem. Chyba lávky. Chyba podělanýho Golden Gate Bridge. Pro zachování příčetnosti vám rádím - zahrajte si alespoň dvě tři hodinky exhibici klasických 5vs5 a zvykněte si na ovládání. Jinak vám totiž pěstička v gumové rukavici zajede mezi půlky jako Kinder Překvapení (s důrazem na překvapení).
Jakmile se rozehraje mač (a vy rozehrávku nevyhrajete), zjistíte, že je překvapivě těžká obrana. K ní potřebujete obě analogové páčky (levá pro pohyb, pravá pro... mávání rukama a stínění) a dvě tlačítka (X-čtvereček k sáhnutí po balonu, Y-trojúhelníček k blokování střely). Tak, teď víte PŘESNĚ, co vám k obraně sdělí hra. To je v hajzlu, co? Jakékoli časování čehokoli obranného lze považovat za naprosto šílené a statisticky vzato lze jakýkoli obranný úspěch (váš, nikoli počítače) považovat za vědomě neopakovatelnou nehodu. A přitom by celou tuhle kravinu vyřešilo lock-on tlačítko, protože byste se nemuseli starat přímo o pohyb a mohli byste v klidu stínovat.
...ve tmě mlaskla rukavice a ozývá se slovy 2K, že tam strčí jen dva prstíčky. Už teď víte, že vám lžou.
Po zaskórování počítače se vám konečně dostane do ruky balon. A vy si všimnete toho neuvěřitelně tvrdohlavého počínání spoluhráčů. Jakákoli dynamika útoku zkrátka chybí, protože spoluhráči naběhnou jedině do těch tří míst, která jim striktně přidělil program a tam budou stát jako solný sloupy. Playmaker jste vždycky vy (prostřednictvím jakéhokoli hráče), šumafuk z jaké pozice.
Plni znechucení se vrhnete do vlastního kariérního módu. A tu se nám vyskytnou dobré zprávy! Není tu povinná draftovací animace jako v 2K14!
Konec dobrých zpráv, jedeme dál.
Váš svěřenec (pokud jste se párali se svou kopií, bude kariérní mód ještě o tolik víc ponižující!) je kopyto. Ne, jako když si v kterékoli jiné hře vytvoříte postavu, která je na začátku. Ne. Jste kopyto. Těžkopádné, pomalé, blbé a neschopné kopyto. Vaším jediným cílem v počátcích kariéry je, abyste to neposírali týmu. A tomu se nevyhnete. Máte totiž jakousi kvalitu postavy číselně vyjádřenou číslem cca 60. Další nejhorší hráč v NBA má potom asi 72. Takhle na hovno je vaše postava. Proboha, kde nechalo 2K soudnost? Proč nemůže ten hráč umět alespoň něco? Neříkám, aby byl nejlepší, ale alespoň na průměrnou hodnotu by si v některých vybraných skillech sáhnout mohl.
No, a jak tak hrajete a kurvíte nebohému týmu, jemuž se vás zželelo, sezonu, můžete si přikupovat některé skilly za body, které tu hraním vyděláte. To dává dokonalý smysl. Až na to, že tempo vydělávání bodů je k uzoufání pomalé. Ale nevěšte hlavu! Můžete si je koupit! Za 20.000 bodíků (za které si vylepšíte leda prd) si autoři žádají deset euro. Mučo fér, ne?
...a jak vám tak v konečníku rejdí 2K se záměrem vyrýžovat z vás nějaký peníz (protože si asi myslí, že ty peníze serem, ne?), začnete si uvědomovat, že jste vsadili na špatného koně, že vás vlastně celou dobu někdo vláčí za fusekli. Kariérní mód je totiž celý ovládán scénářem. Fair play? Leda prd. Opravdu se hra vyvíjí podle scénáře. Tam kde máte zazářit se otevírají útočné možnosti, o nichž se vám v jiném zápase ani nezdálo (pravda, pořád ještě nemusíte uspět) a naopak.
Jdi do prdele, 2K.
(...a zítra sem ještě doplním prostý taxativní výpis, v čem ještě dále NBA 2K15 stojí za starou bačkoru)
Další boty, bačkory, křížky po funusu - zkrátka věci, které mě vytáčely
1. Hráči mají statistiky úplně na všechno. Na V-Š-E-C-H-N-O. Schopnost skórovat ze střední vzdálenosti, schopnost si poskočit, když chce střílet ze střední vzdálenosti, schopnost postavit se ke střele ze střední vzdálenosti.
Úhelnost, rozpínavost a smrdivost větrů po čočkové párty, schopnost zvednout prdem košili. Určitě je tady i tohle, ale těch statistik je tam příliš moc, takže jsem se podíval jen na asi 10% z nich.
2. Příšerný soundtrack. Opravdu. Slovy Arnolda Rimmera: "Každá jednotlivost je v pořádku. Výsledkem je guláš, co by nežrali ani Češi s knedlíkem."
3. Neuvěřitelně nepřehledná menu. Podobně jako u statistik je tady menu na úplně všechno. Navigovat se v nich je naprosto nemožné protože, protože nic se tu nejmenuje normálně. Všechno má nějakej frikulínskej TM (c) patentovanej název. Takže deset minut před tím, než spustíte hru, čumíte do menu.
4. Těch deset minut čučení je způsobeno i tím, že přechod mezi kterýmkoli menu je odělen loadingem. Pamatujete na ty dvě minuty před spuštěním hry?
5. Hra předstírá jakousi simulaci a to stran fyzikální výbavy jedinců. Kobe je záprdek rychlý jako kyselý mlíko, LeBron má rozpětí rukou jako pterodaktyl, takže šahá úplně všude a libovolné dva metry deset vysoké, sto čtyřicet kilo tlusté hovado projde protihráči jako Mojžíš. Moje dva metry deset vysoké, sto čtyřicet kilo tlusté hovado se bez potíží nechá odstrčit skřítkem, protože nemá namaxovanou statistiku sílu.
6. Otáčení kamery. Po reboundu hra otočí kamerou. A protože po reboundu se dělá co? Především utíká, lhostejno, zda jde o offensive nebo defensive rebound. Takže zdrháte, kamera se otočí, hráč se zasekne a otočí podle toho, kam směřuje páčka v tomhle novém pohledu. Zatímco se moje tlustý a neschopný hovado točí jako poštovní holub, soupeři i spoluhráči už za sebou nechali polovinu palubovky.
7. Požadavek k trenérství je tady především lobotomie. To si takhle lobotom, toho času kouč Atlanta Hawks - týmu, jež se mě ujal, když mi bylo nejhůř - usmyslel, že bych měl bránit Kobeho Bryanta (historicky pravděpodobně nejlepší playmaker). Kobe nastřílel 26 bodů. Můj hráč nedal kolem dvaceti pokusů.
8. Naprostý požadavek na hráče v týmu je absolutní tunnel vision. "Hej, tady, jsem volnej, nahraj. Ke koši se potom můžu klidně nechat donést větrem, protože tady nikdo není!"
"Máš stát o tři metry víc vlevo a já prostě nenahraju, protože tam nestojíš a protože já ještě nepřeběhl půlicí čáru."
Takhle ve zkratce probíhají útoky.
9. Hra jako celek působí jako neplynulý soupisek miniher. Do útoku se jde jen proto, aby se stálo na půl kruhu a vyráželo dovnitř a ven se zarputilostí dobytka, co se snaží zkusit pevnost elektrického ohradníku. Obrana je zrcadlově otočená, ozvláštněná Tom-a-Jerryovským pronásledováním přiděleného hráče. Když chcete střílet, jde o to střelu pustit ve chvíli, kdy je bar naplněný v rysce. Co to je? Hra na Wii? Mario Party NBA World?
10. Grafika je nedobrá. Tady nemám co dodat, ona není hnusná. Je prostě nedobrá.
11. Nepřeskočitelné animace. Nechápu, který schizofrenik se rozhodoval, co by hráč přeskočit mohl a co už ne. Znáte ten pocit 'Ještě jeden zápas a jdu spát'? Jo? Tak tady si dáte zápas, dohrajete, počkáte na dva loadingy, abyste mohli opustit hru a... potom se spustí animace, kdy vám trenér vysvětluje, co je obrana, jak jí po vás chce a co vlastně znamená 'malý hráč'. Tak. A na to čumíte tři až čtyři povinné minuty. Pak další loading, jeden kraťoučkej a pak už hru můžete konečně vypnout.
Proč je NBA2k15 špatná hra?
Začne být špatná už okamžitě po spuštění. Než se vůbec dostanete do hlavního menu, nezřídka strávíte až dvě minuty civěním na loadovací obrazovky. Bez legrace. Na různých sestavách, na dvou různých připojeních.
Dlouhatánské loadingy vás budou hrou provázet pořád. POŘÁD. FURT! Nezlepší se to.
Během trpění u loadingů si pro zkrácení volné chvíle můžete představovat, že vám někdo pinzetou depiluje nohy. Jeden chloupek po druhém. Protože to vás potom přesně čeká. Dobře, možná ne přesně tohle, ale otravnější registraci profilu jsem nezažil. Nabízela by se volba: "Jdi do vole prdele, 2K. Hraju sám. Nechci se kamarádit s váma, ani s vostatníma."
Ta volba tu není. Jediná možná volba totiž je: "Jdi do vole prdele, hráči, protože máme kreténský systém mikrotransakcí (toto téma ne nepodobné análnímu fistingu si probereme později - pěkně do hloubky) a ty se ho prostě účastnit budeš! A jak ne, tak tě tahle kreténská tabulka bude votravovat každý spuštění! Každý!" ...a když náhodou hru chvíli nehrajete, musíte si udělat nový profil.
Když máte vytvořený profil, hra vás jím nepřímo navede k vytvoření hráče. Ještě jsem si ani neosahal ovládání a už si vytvářím hráče. Nestandardní. Dekadentní. Proč ne.
Editor vytváření je vcelku OK, ale... No, hra má poměrně solidně zvládnutý scénář kariérního módu (v tom smyslu, že si nevzpomenu na jinou sportovní hru se srovnatelným zážitkem) a hráč vám tak trošku přiroste k srdci. Chtěli byste ho potetovat, narazit čelenku na mullet a obout do růžových botek (což není mimochodem vtip, palubovka zrovna nekypí přehledností a hráče tak lépe poznáte). A víte kdy to můžete udělat? Zhruba tak za šest milionů herních hodin. Anebo když si zaplatíte.
...v tomto momentě jste ještě neviděli hru a už můžete cítit, jak se vám kolem řitního otvoru slévají pramínky lubrikantu.
Rozehrajete tedy kariéru s logickým předpokladem, že ostatní mody jsou navíc, až budete mít kariéru dohranou křížem krážem. Chyba lávky. Chyba podělanýho Golden Gate Bridge. Pro zachování příčetnosti vám rádím - zahrajte si alespoň dvě tři hodinky exhibici klasických 5vs5 a zvykněte si na ovládání. Jinak vám totiž pěstička v gumové rukavici zajede mezi půlky jako Kinder Překvapení (s důrazem na překvapení).
Jakmile se rozehraje mač (a vy rozehrávku nevyhrajete), zjistíte, že je překvapivě těžká obrana. K ní potřebujete obě analogové páčky (levá pro pohyb, pravá pro... mávání rukama a stínění) a dvě tlačítka (X-čtvereček k sáhnutí po balonu, Y-trojúhelníček k blokování střely). Tak, teď víte PŘESNĚ, co vám k obraně sdělí hra. To je v hajzlu, co? Jakékoli časování čehokoli obranného lze považovat za naprosto šílené a statisticky vzato lze jakýkoli obranný úspěch (váš, nikoli počítače) považovat za vědomě neopakovatelnou nehodu. A přitom by celou tuhle kravinu vyřešilo lock-on tlačítko, protože byste se nemuseli starat přímo o pohyb a mohli byste v klidu stínovat.
...ve tmě mlaskla rukavice a ozývá se slovy 2K, že tam strčí jen dva prstíčky. Už teď víte, že vám lžou.
Po zaskórování počítače se vám konečně dostane do ruky balon. A vy si všimnete toho neuvěřitelně tvrdohlavého počínání spoluhráčů. Jakákoli dynamika útoku zkrátka chybí, protože spoluhráči naběhnou jedině do těch tří míst, která jim striktně přidělil program a tam budou stát jako solný sloupy. Playmaker jste vždycky vy (prostřednictvím jakéhokoli hráče), šumafuk z jaké pozice.
Plni znechucení se vrhnete do vlastního kariérního módu. A tu se nám vyskytnou dobré zprávy! Není tu povinná draftovací animace jako v 2K14!
Konec dobrých zpráv, jedeme dál.
Váš svěřenec (pokud jste se párali se svou kopií, bude kariérní mód ještě o tolik víc ponižující!) je kopyto. Ne, jako když si v kterékoli jiné hře vytvoříte postavu, která je na začátku. Ne. Jste kopyto. Těžkopádné, pomalé, blbé a neschopné kopyto. Vaším jediným cílem v počátcích kariéry je, abyste to neposírali týmu. A tomu se nevyhnete. Máte totiž jakousi kvalitu postavy číselně vyjádřenou číslem cca 60. Další nejhorší hráč v NBA má potom asi 72. Takhle na hovno je vaše postava. Proboha, kde nechalo 2K soudnost? Proč nemůže ten hráč umět alespoň něco? Neříkám, aby byl nejlepší, ale alespoň na průměrnou hodnotu by si v některých vybraných skillech sáhnout mohl.
No, a jak tak hrajete a kurvíte nebohému týmu, jemuž se vás zželelo, sezonu, můžete si přikupovat některé skilly za body, které tu hraním vyděláte. To dává dokonalý smysl. Až na to, že tempo vydělávání bodů je k uzoufání pomalé. Ale nevěšte hlavu! Můžete si je koupit! Za 20.000 bodíků (za které si vylepšíte leda prd) si autoři žádají deset euro. Mučo fér, ne?
...a jak vám tak v konečníku rejdí 2K se záměrem vyrýžovat z vás nějaký peníz (protože si asi myslí, že ty peníze serem, ne?), začnete si uvědomovat, že jste vsadili na špatného koně, že vás vlastně celou dobu někdo vláčí za fusekli. Kariérní mód je totiž celý ovládán scénářem. Fair play? Leda prd. Opravdu se hra vyvíjí podle scénáře. Tam kde máte zazářit se otevírají útočné možnosti, o nichž se vám v jiném zápase ani nezdálo (pravda, pořád ještě nemusíte uspět) a naopak.
Jdi do prdele, 2K.
(...a zítra sem ještě doplním prostý taxativní výpis, v čem ještě dále NBA 2K15 stojí za starou bačkoru)
Další boty, bačkory, křížky po funusu - zkrátka věci, které mě vytáčely
1. Hráči mají statistiky úplně na všechno. Na V-Š-E-C-H-N-O. Schopnost skórovat ze střední vzdálenosti, schopnost si poskočit, když chce střílet ze střední vzdálenosti, schopnost postavit se ke střele ze střední vzdálenosti.
Úhelnost, rozpínavost a smrdivost větrů po čočkové párty, schopnost zvednout prdem košili. Určitě je tady i tohle, ale těch statistik je tam příliš moc, takže jsem se podíval jen na asi 10% z nich.
2. Příšerný soundtrack. Opravdu. Slovy Arnolda Rimmera: "Každá jednotlivost je v pořádku. Výsledkem je guláš, co by nežrali ani Češi s knedlíkem."
3. Neuvěřitelně nepřehledná menu. Podobně jako u statistik je tady menu na úplně všechno. Navigovat se v nich je naprosto nemožné protože, protože nic se tu nejmenuje normálně. Všechno má nějakej frikulínskej TM (c) patentovanej název. Takže deset minut před tím, než spustíte hru, čumíte do menu.
4. Těch deset minut čučení je způsobeno i tím, že přechod mezi kterýmkoli menu je odělen loadingem. Pamatujete na ty dvě minuty před spuštěním hry?
5. Hra předstírá jakousi simulaci a to stran fyzikální výbavy jedinců. Kobe je záprdek rychlý jako kyselý mlíko, LeBron má rozpětí rukou jako pterodaktyl, takže šahá úplně všude a libovolné dva metry deset vysoké, sto čtyřicet kilo tlusté hovado projde protihráči jako Mojžíš. Moje dva metry deset vysoké, sto čtyřicet kilo tlusté hovado se bez potíží nechá odstrčit skřítkem, protože nemá namaxovanou statistiku sílu.
6. Otáčení kamery. Po reboundu hra otočí kamerou. A protože po reboundu se dělá co? Především utíká, lhostejno, zda jde o offensive nebo defensive rebound. Takže zdrháte, kamera se otočí, hráč se zasekne a otočí podle toho, kam směřuje páčka v tomhle novém pohledu. Zatímco se moje tlustý a neschopný hovado točí jako poštovní holub, soupeři i spoluhráči už za sebou nechali polovinu palubovky.
7. Požadavek k trenérství je tady především lobotomie. To si takhle lobotom, toho času kouč Atlanta Hawks - týmu, jež se mě ujal, když mi bylo nejhůř - usmyslel, že bych měl bránit Kobeho Bryanta (historicky pravděpodobně nejlepší playmaker). Kobe nastřílel 26 bodů. Můj hráč nedal kolem dvaceti pokusů.
8. Naprostý požadavek na hráče v týmu je absolutní tunnel vision. "Hej, tady, jsem volnej, nahraj. Ke koši se potom můžu klidně nechat donést větrem, protože tady nikdo není!"
"Máš stát o tři metry víc vlevo a já prostě nenahraju, protože tam nestojíš a protože já ještě nepřeběhl půlicí čáru."
Takhle ve zkratce probíhají útoky.
9. Hra jako celek působí jako neplynulý soupisek miniher. Do útoku se jde jen proto, aby se stálo na půl kruhu a vyráželo dovnitř a ven se zarputilostí dobytka, co se snaží zkusit pevnost elektrického ohradníku. Obrana je zrcadlově otočená, ozvláštněná Tom-a-Jerryovským pronásledováním přiděleného hráče. Když chcete střílet, jde o to střelu pustit ve chvíli, kdy je bar naplněný v rysce. Co to je? Hra na Wii? Mario Party NBA World?
10. Grafika je nedobrá. Tady nemám co dodat, ona není hnusná. Je prostě nedobrá.
11. Nepřeskočitelné animace. Nechápu, který schizofrenik se rozhodoval, co by hráč přeskočit mohl a co už ne. Znáte ten pocit 'Ještě jeden zápas a jdu spát'? Jo? Tak tady si dáte zápas, dohrajete, počkáte na dva loadingy, abyste mohli opustit hru a... potom se spustí animace, kdy vám trenér vysvětluje, co je obrana, jak jí po vás chce a co vlastně znamená 'malý hráč'. Tak. A na to čumíte tři až čtyři povinné minuty. Pak další loading, jeden kraťoučkej a pak už hru můžete konečně vypnout.
Pro: Po scénáristické stránce dobře zvládnutý kariérní mód, editor ksichtu je intuitivní a má spoustu možností, můžete si zahrát dva na jednom gauči
Proti: Fixlování hry, mikrotransakce a podřízenost hry jim, příšerně nudný soundtrack, kupodivu zcela nudná grafika, zmršená obrana, nefunkční AI