Fahrenheit je jedinou hrou, kterou jsem po dohrání rozehrál okamžitě znovu. A to jsem ještě před čtrnácti dny neměl o tomto titulu žádné tušení. Po dlouhou dobu mě mrzelo, že se žánr interaktivních filmů počítačům vyhýbá jako čert kříži (Life is Strange - Episode 1: Chrysalis a hry od Telltale Games považuji spíš za interaktivní seriály). Pak jsem ale objevil Fahrenheit. Hru z roku 2005, která mě poprvé zasvětila do tajů tohoto žánru.

První věcí, která naznačí, že tu bude něco jinak, je tutorial. Z pohledu režiséra tohoto "filmu" jsou nám představeny všechny základní funkce. Už od začátku je nám tedy řečeno, že příběh není brán zas až tak vážně a někde za kamerou stojí několik chlápků, klapka a sám režisér. Ovládání mě poměrně překvapilo. Hlavně na gesta myší jsem si musel nějakou dobu zvykat. Netrvalo ale dlouho a vše se mi vrylo hluboko pod kůži. Příběh je podáván neuvěřitelně filmově (jak by se asi od filmu čekalo). Postavy jsou sympatické a uvěřitelné. Nic, nad čím by musel člověk v průběhu hraní skřípat zuby. Vy hrajete, nebo se díváte a hodiny ubíhají. Co je ale na příběhu hodně zvláštní, je, že se z mysteriózního thrilleru stává postupem času akční scifi. Já přímo miluju mysteriózní filmy a ještě víc miluju scifi. Tady se mi ale trochu zdálo, že to celé prostě nějak nefunguje. Kombinace klanů, chromy, zlatého dítěte, mayské kultury, UI a neviditelných je zajímavá, obzvlášť to s neviditelnými mi přišlo jako velice dobrý nápad, ale je toho tolik, že to do sebe nepasuje. Nic z toho mi nepřijde jako vyloženě hloupé, ale pospolu to nedrží. Asi jako když pejsek a kočička vařili dort. Akční sekvence, kdy vyťukáváte klávesy, jsou někdy až moc "akční". Někdy jsem ani nestačil sledovat, co se na scéně vlastně děje. Ke konci jsem si už ale jednotlivé barvy pamatoval natolik, že jsem mačkal směry prostě z paměti a podařilo se mi tento neduh celkem úspěšně potlačit. Od konce příběhu bych si představoval něco víc epického. I když je konců několik, furt je vlastně jen jeden. Skoro jako v Mass Effect 3. Přesto ihned jak skončily titulky, jsem rozjel příběh nanovo.

Lákalo mě hlavně zkusit udělat věci jinak, než jsem je udělal napoprvé. Výsledek byl ale takový, že jsem víceméně vedl stejné rozhovory, maximálně ale v jiném pořadí. Aktivoval pár aktivních předmětů, které jsem při prvním hraní nenašel a to mi umožnilo použít o jedno souvětí navíc v dalším rozhovoru. Pár větších věcí tady sice je, konkrétně třeba ta s Tylerem (Napoprvé jsem ho poslal se Sam na Floridu. To bylo naposledy, co jsem ho viděl. Napodruhé jsem ho nechal v NY s nadějí, že do příběhu ještě nějak zasáhne, omyl.), ale na příběh nemají žádný vliv. Sečteno podrženo hrát hru znovu mi přišlo z tohoto pohledu zbytečné. Měl jsem od znovuhratelnosti velká očekávání, věřil jsem v nějaké to výraznější větvení, ale nedočkal jsem se. Škoda.

Přesto je to hra naprosto úžasná. Klečím na kolenou a modlím se k bohu s přáním něčeho podobného jako je aktuální Until Dawn na konzole. Quick time eventy, až na ten malý neduh, že se člověk nemůže soustředit na příběh, fungují skvěle. Člověk má pocit, jako by postavu opravdu ovládal. Soundtrack mi zní v uších ještě teď. Pecky od Theory of a Deadman jsou to jedno z nejlepších, co jsem ve hrách slyšel. Grafika je na rok 2005 zdařilá. Vidět je to hlavně na mimice postav, které se tu tváří, nikoliv civí, jako v jiných hrách. Nebýt toho, že jsem se k téhle hře dostal tak pozdě, bylo by to na 95%. Doba už je ale někde jinde a mně furt něco říká: "No tak, vždyť ty chceš ještě něco trochu víc!"

Jo, a abych nezapomněl. Carlu si jednou vezmu...