Čas od času se hra potká se správnou náladou hráče a všechno do sebe zapadne, jak kdyby jeden pro druhého byli stvořeni. Mé poslední splynutí se hrou obstaralo Zmizení Ethana Cartera. Jako asi většina ostatních, jsem se samozřejmě chytil na nádhernou grafiku a hudbu, bez čehož by asi atmosféra hry značně pokulhávala. Takhle je ovšem samotné procházení světem úžasnou podívanou a i když vás neosloví zbytek hry, stojí za to si tenhle kousek alespoň vyzkoušet.
Jakmile jsem si ovšem zvykl na tu nádheru kolem sebe, začalo mě samozřejmě zajímat, o co vlastně tady jde a jestli se to taky nějak hraje. The Vanishing of Ethan Carter dokázal namíchat přesně ve správném poměru ten koktejl zajímavého příběhu, atmosférického světa a po většinu času nefrustrující hratelnosti.
Hra je v první řadě o hledání, a zde může nastat i kámen úrazu. Nenajdete-li totiž jediný kousek skládačky, může se přeci jen objevit pocit frustrace, a atmosféra hry může jít rychle do kopru. A jak autoři upozorňují hned v úvodu, hra vás za ručičku skutečně nevede. O to lepší pocit to je, když dílky do sebe postupně zapadají a odhalují zlomky jejího příběhu. Samotné hádanky a rébusy, které na nás ve hře čekají, by neměly činit zásadní problém.
Nepustím se do polemiky o tom, zda je příběh takový nebo makový, sto lidí sto chutí. Mohu jen říct, že po většinu času jsem se psychicky připravoval na stupidní konec, který nejenom že nenastal, ale zastihl mě naprosto nepřipraveného na to, co se v závěrečné scéně odehrálo, a co dalo smysl i těm věcem, které mi v průběhu hry přišly tak nějak nepatřičné. Je to přesně ten způsob vyprávění, kdy je toho hodně řečeno, ale pořád zde zůstává prostor pro vlastní fantazii a popřemýšlení o tom, co si sami z této hry vlastně odnášíme. A v takových případech je zde většinou i to riziko, že vás to neosloví. Já jsem měl tentokrát štěstí a všechno perfektně klaplo.
Jakmile jsem si ovšem zvykl na tu nádheru kolem sebe, začalo mě samozřejmě zajímat, o co vlastně tady jde a jestli se to taky nějak hraje. The Vanishing of Ethan Carter dokázal namíchat přesně ve správném poměru ten koktejl zajímavého příběhu, atmosférického světa a po většinu času nefrustrující hratelnosti.
Hra je v první řadě o hledání, a zde může nastat i kámen úrazu. Nenajdete-li totiž jediný kousek skládačky, může se přeci jen objevit pocit frustrace, a atmosféra hry může jít rychle do kopru. A jak autoři upozorňují hned v úvodu, hra vás za ručičku skutečně nevede. O to lepší pocit to je, když dílky do sebe postupně zapadají a odhalují zlomky jejího příběhu. Samotné hádanky a rébusy, které na nás ve hře čekají, by neměly činit zásadní problém.
Nepustím se do polemiky o tom, zda je příběh takový nebo makový, sto lidí sto chutí. Mohu jen říct, že po většinu času jsem se psychicky připravoval na stupidní konec, který nejenom že nenastal, ale zastihl mě naprosto nepřipraveného na to, co se v závěrečné scéně odehrálo, a co dalo smysl i těm věcem, které mi v průběhu hry přišly tak nějak nepatřičné. Je to přesně ten způsob vyprávění, kdy je toho hodně řečeno, ale pořád zde zůstává prostor pro vlastní fantazii a popřemýšlení o tom, co si sami z této hry vlastně odnášíme. A v takových případech je zde většinou i to riziko, že vás to neosloví. Já jsem měl tentokrát štěstí a všechno perfektně klaplo.
