The Evil Within měl všechno co ve hrách nesnáším.

Nesympatický hrdina, který je mi úplně fuk.
Upgrade zbraní, pro upgrade zbraní, tj. člověk musí upgradovat, aby zbraně k něčemu byly.
Upgradování revolveru ke zvětšení zásobníku (až 12 nábojů na max!).
3 vteřinový sprint na levelu 1.
Instakill nepřátele výborně doplňovaný delším nahrávacím časem.
Bossfight poskládaný z miniher.
Úseky, kdy hráč prchá, ale vidí jen za sebe a když neběží po přesně stanovené tak ho čeká instakill a load.
Úseky, kdy se naráz odehraje něco nestandardního a člověk má jen pár vteřin na to precizně zareagovat načež instakill a load.
Nemotornější ovládání.
Nepřátelé mají zbraně, které hráč nemůže získat.
Designová neucelenost.
Braní ovládání hráči.
Nemožnost provádět nějakou činnost v podřepu a automatické stoupnutí.
Mizerná práce se světlem.
Zápisky a audiology.
Chybělo mi normální otevírání dvěří, oproti tomu rychlému a super mega pomalému.
Chladné zbraně, které se rozpadnou po jednom úderu.

A stejně mě to relativně bavilo a dohrál jsem to do hořkého konce. Ne snad kvůli příběhu, ten mi byl docela putna a pak jsem ho naprosto bez zaváhání ignoroval. Ale atmosféra byla příjemná, oscilovala někde mezi Resident Evilem a Silent Hillem a byl jsem částečně zvědavý, jaká další obludnost se objeví a kde se to bude odehrávat. A to je taky jediný důvod, proč jsem to dotáhl až do konce.