V případě tak výjimečné hry, jakou je třetí díl Zaklínače, jsem překonal svou averzi k modernímu (vý)dobytku jménem DLC a podruhé rozbil prasátko ve prospěch vývojářů z CD Projektu.

Začít ale můžu s čistým svědomím tvrzením, že po drobném přimhouření oka by se dílko Hearts of Stone dalo považovat za datadisk, byť už jde dneska o značně nemoderní, ba snad až archaický výraz, odstrčený do zapomnění zaklínadly typu DLC, Season Pass, F2P, Early Access, MMORPG, MOBA, Zombie Survival, (nic proti žánrům jako takovým, ale mám pocit, že s těmito hrami nějak roztrhl pytel o rozměrech vzducholodě) a tak podobně.

O rozsáhlosti a promakanosti herního světa, stejně tak jako o skvostné grafice a o perfektním ozvučení, už jsem se až nelidsky rozepsal v recenzi na původní hru, takže přejdu rovnou k tomu, co nám naši sousedé ze severu nadělili nového.

Předně jde tedy o novou příběhovou linii, odehrávající se dílem v Oxenfurtu a okolí, dílem v nové lokaci na severovýchodě velenské části herního kosmu. Ve srovnání s původní hrou bych řekl, že děj je tentokrát zajímavější v tom, že nemáte jasně stanoveného úhlavního nepřítele (vlastně až do samého konce kloudně nevíte, s kým nebo čím máte tu čest), což je prvek, který u hry s podtitulem "Wild Hunt" celkem logicky chybí, a leckterý fanda tak došel k názoru, že mysteriózní babizny z The Crookback Bog považuje za daleko povedenější antagonisty než přízračné jezdce. (Mimochodem, při poslechu Ghost Riders in the Sky od Johnnyho Cashe jsem si nemohl nevybavit třetího Zaklínače.) Musím uznat, že na tom něco je, i když na moje gusto bylo toho záhadna, nevysvětlitelna a podivna v Hearts of Stone kapánek moc.

Na druhou stranu i v rámci tohoto minipříběhu (ve srovnání s původním) autoři pro hráče připravili nezapomenutelné momenty, kterým byla pro mě osobně svatba, jež mi atmosférou a humorem připomněla zaklínačskou pitku na Kaer Morhen, a že to byl quest jako řemen! Jediné, co mě zamrzelo, bylo to, že po zmiňované slavnosti se příběh dostane do tak hektického tempa, že končí na můj vkus přece jenom dost brzo, i když hodinově určitě nejde o nějaký štěk, jaký bychom jednou mohli zažít třeba u singleplayerové kampaně Call of Duty: Modern Warfare 85. Co herní dobu navíc trošku protahuje, jsou souboje s bossy, a právě ty jsou mým hlavním trnem v oku tohoto datadisku, přestože zase nejde o cizí těleso, které by člověka zcela oslepilo a nemohl ho sám odstranit.

Při soubojích s bossáky jsem se totiž nemohl zbavit dojmu, že jde většinou jen o to najít nějakou "glitch strategii" a opakovat ji do zblbnutí, nejlépe za pomoci těch nejnestydatějších lektvarů, jaké máte k dispozici a jaké, přiznávám, posloužily i mně například při závěrečném fightu se záporákem původní hry v módu NG+; konkrétně šlo o "Archgriffin Decoction", díky kterému se z boje nepříliš epického, ba naopak spíš táhlého jak zápis ze schůze Poslanecké sněmovny, stane záležitost na pár minut. Možná je to jen můj dojem, ale když si vybavím, jak jsem zápolil s bossy třeba v Arkham Asylum, Zaklínač by se co do zábavnosti mohl učit - bossfighty bych tady neznačil za náročné, což by nemuselo být nutně ke škodě, ale spíš zdlouhavé, což už žádná výhra není.

Kromě příběhové lajny přibyla i úhledná porce známých vedlejších kratochvil a naservírovány byly také jednohubky jako třeba runová slova, která jsou ovšem podle mého názoru celkem k ničemu, nebo nové vybavení, kde už se dají nalézt docela zajímavé kousky. Objevilo se i pár nových skillů, jež ale myslím nestojí nijak zvlášť za řeč.

Ve výsledku bych ale lhal, kdybych prohlašoval, že mě rozšíření Hearts of Stone zklamalo - byl to příjemný návrat do světa Zaklínače 3 a navnadil mě na další kousek - Blood and Wine - který by měl začátkem jara zase zkomplikovat studium nejednomu školákovi a snad i ukrást nějaký ten den dovolené nejednomu pracujícímu.