Bála jsem se. Jak příšerně jsem se bála rozbít si svou zbožštělou iluzi o twisted verzi Alenky, do které jsem se tak zamilovala jako malá. Blížila jsem se k metaforickému dvdčku (Steam mě připravil o slovní obraty, achjo) se strachem v očích několik let, ale když jsem se konečně přemohla, nelitovala jsem jediné minuty. Pravda, příběh se jevil poněkud banálnější a předvídatelnější, než by si psychopatologické zaměření hry zasloužilo, ale atmosféře, soundtracku a symbolice nemůžu vytknout ani ťuk.
Posun v hratelnosti oproti první části byl značný a jediné, co mi bránilo si hru užít naplno byl můj věčně se přehřívající notebook.
Za mě dobrý, šéfe, a prosila bych si třetí (Otherlands měla být hra. No tak.)