„Milý deníčku.
Dnes jsem opět mluvil s Miltonem. Tedy, „mluvil“, dá se to tak vůbec říct? Kovové prsty klouzaly po léty zašlých tlačítkách, a snažily jimi vysvětlit, co je vlastně život. Jako by na takový úkol existovalo dost tlačítek. A prstů.
Občas si nejsem jistý, koho ve skutečnosti neústupnou salvou dotazů adresuje, ale rozhodně mám pocit, že naše konverzace nebyla jen monochromní výplní datového prostoru, mizící bezbolestně v křemíkovém nekonečnu. Zdál se mi podrážděný.
Napadla mě zvláštní myšlenka. Jednou Milton přirovnal fungující mysl ke kalkulačce. Nebo jsem to byl já? Kdoví. Ale tak jako tak, může proměnlivá množina hodnot, funkcí se vstupy a výstupy, roj elektromagnetických impulzů a uzavřených okruhů, prostě, může taková kalkulačka pochybovat?
Poslední dobou mám pocit, že v mých obvodech krouží cosi divného. Někde možná nastal zkrat. Ale třeba si to jen moc beru, a nechávám se zbytečně rozhodit podrážděnou, uštěpačnou a drzou elektronickou databází. Myslí si, že když obsahuje veškeré kulturní dědictví lidstva, musí mít vždycky navrch.
Přesto se svého stínu nemůžu zbavit. Děsí mě to záhadné slovo, co se pomalu začíná rýsovat kdesi hluboko mezi výpočty. Snad jsem ho někde četl, snad je to zbloudilý výsledek nezdárné operace, nechtěný vjem, nicméně stále tam je. „Pravda“.
Musím to s Miltonem ještě probrat. Zdá se, že se z nějakého záhadného důvodu navzájem potřebujeme. Jen si nejsem jistý, kdo koho víc.
Snad si ho udobřím.“
Těch pár poetických večerů před monitorem, třímajíc střídavě gamepad a hrnek horkého kafe, mělo evidentně mocný, kolosální dopad na můj dekadentně chátrající mozek, až přiměl kofein a nikotin ke vzpouře proti lenosti, a dal možnost vyblít na virtuální papír zas několik těch... no, pocitů! Tak nedej bože, aby to někdo vzal moc objektivně.
The Talos Principle je dokonale vybroušené dítko Portalu a Dear Esther, kteří se sešli jednoho večera na valně rozjetém mejdanu filozofické koleje, aby po probdělé noci plné rekreačních drog a divokého sexu ulehli na rozklížené posteli okolo obouchaných stěn v propocených peřinách, a s poslední sdílenou cigaretkou nazí poklábosili o počasí, životě a nekonečnu.
Jsem si jistý, že co do gameplaye, herních mechanik a celkového zpracování je vše dost self-explanatory, takže není třeba nic extra popisovat, a na druhou stranu dostatečně pochopitelné přiblížení komplexního příběhu by vydalo na mnoho popsaných análů matičky wikiny (kdo chce, nechť googlí, tak pravil Elohim!). Ovšem ani jedno, ani druhé před prvotním spuštění nedoporučuji, protože samotné vhození nevědomého hráče doprostřed přírodou požírané antické krásy, postupné objevování principů a tajů okolního světa donutí přemýšlet, vnímat, učit se a především pochybovat, což je v podstatě nejvýraznější devizou celé hry. Poznání zde tvoří jeden ze stěžejních herních prvků, a to (stejně jako sendvič) je nejlepší neposkvrněné, že.
Prazvláštním světem Talosu lze prolítnout jak výhradním lovem logických hříček a puzzlů, tak i "pouhým" vychutnáváním veškerých poselství autorů a skvělého tvůrčího rukopisu s přeskakováním nástrah za pomoci Youtube manuálů, ale ty nejzajímavější zážitky nastávají kdesi na pomezí obou rovin, tedy logické i filozofické. Tam někde na horizontu, kde se potkají, pozdraví, vznesou se pomalinku do oblak zaklesnuté jedna do druhé, a člověk se najednou přistihne, jak nespecifikovatelnou chvíli čumí do prázdné zdi, zatímco z okna se skrz neprostupné záclony derou první ranní paprsky, budík do práce už nějakou dobu vibruje celým stolem a vám se vlastně stejně nechtělo spát. Prostě takové to domácí filozofování.
The Talos Principle má rozhodně neúprosnou moc rozčílit svou tvrdohlavou neústupností, ale vždy ví, jak pohladit na duši další dech beroucí scenérií a výživnou potravou pro budoucí intimní chvilky přemítání o nesmrtelnosti androidího chrousta. Prakticky všude se dá něco objevovat, když je vůle a chuť, a kupodivu se mu po celou dobu daří hráče vytrvale překvapovat a dostatečně motivovat k postupu až do jednoho ze „zdárných“ konců. Jak po grafické, tak i scénáristické stránce je hra malým, ale zato oslnivě zářícím chorvatským klenotem na poli pacifistických videoherních počinů, který, což je na něm možná to nejlepší, dostatečně ocení jen někteří.
Prachem věků zašlé QR kódy, vytapetované po svatyních u rozvalin starořímských amfiteátrů, impozantní egyptské monumenty na obzoru, zapomenutým bohem nedbale pohozené do rozpáleného písku, ohromné gotické síně obývané jen ozvěnou dávných chorálů a záhadné časosběrné kapsle, podávající stejně tak dojemné svědectví neodvratného ale i naději, že tohle všechno má nějaký smysl. A má? To si v závěru zodpoví každý sám.
Doporučuji.
Dnes jsem opět mluvil s Miltonem. Tedy, „mluvil“, dá se to tak vůbec říct? Kovové prsty klouzaly po léty zašlých tlačítkách, a snažily jimi vysvětlit, co je vlastně život. Jako by na takový úkol existovalo dost tlačítek. A prstů.
Občas si nejsem jistý, koho ve skutečnosti neústupnou salvou dotazů adresuje, ale rozhodně mám pocit, že naše konverzace nebyla jen monochromní výplní datového prostoru, mizící bezbolestně v křemíkovém nekonečnu. Zdál se mi podrážděný.
Napadla mě zvláštní myšlenka. Jednou Milton přirovnal fungující mysl ke kalkulačce. Nebo jsem to byl já? Kdoví. Ale tak jako tak, může proměnlivá množina hodnot, funkcí se vstupy a výstupy, roj elektromagnetických impulzů a uzavřených okruhů, prostě, může taková kalkulačka pochybovat?
Poslední dobou mám pocit, že v mých obvodech krouží cosi divného. Někde možná nastal zkrat. Ale třeba si to jen moc beru, a nechávám se zbytečně rozhodit podrážděnou, uštěpačnou a drzou elektronickou databází. Myslí si, že když obsahuje veškeré kulturní dědictví lidstva, musí mít vždycky navrch.
Přesto se svého stínu nemůžu zbavit. Děsí mě to záhadné slovo, co se pomalu začíná rýsovat kdesi hluboko mezi výpočty. Snad jsem ho někde četl, snad je to zbloudilý výsledek nezdárné operace, nechtěný vjem, nicméně stále tam je. „Pravda“.
Musím to s Miltonem ještě probrat. Zdá se, že se z nějakého záhadného důvodu navzájem potřebujeme. Jen si nejsem jistý, kdo koho víc.
Snad si ho udobřím.“
Těch pár poetických večerů před monitorem, třímajíc střídavě gamepad a hrnek horkého kafe, mělo evidentně mocný, kolosální dopad na můj dekadentně chátrající mozek, až přiměl kofein a nikotin ke vzpouře proti lenosti, a dal možnost vyblít na virtuální papír zas několik těch... no, pocitů! Tak nedej bože, aby to někdo vzal moc objektivně.
The Talos Principle je dokonale vybroušené dítko Portalu a Dear Esther, kteří se sešli jednoho večera na valně rozjetém mejdanu filozofické koleje, aby po probdělé noci plné rekreačních drog a divokého sexu ulehli na rozklížené posteli okolo obouchaných stěn v propocených peřinách, a s poslední sdílenou cigaretkou nazí poklábosili o počasí, životě a nekonečnu.
Jsem si jistý, že co do gameplaye, herních mechanik a celkového zpracování je vše dost self-explanatory, takže není třeba nic extra popisovat, a na druhou stranu dostatečně pochopitelné přiblížení komplexního příběhu by vydalo na mnoho popsaných análů matičky wikiny (kdo chce, nechť googlí, tak pravil Elohim!). Ovšem ani jedno, ani druhé před prvotním spuštění nedoporučuji, protože samotné vhození nevědomého hráče doprostřed přírodou požírané antické krásy, postupné objevování principů a tajů okolního světa donutí přemýšlet, vnímat, učit se a především pochybovat, což je v podstatě nejvýraznější devizou celé hry. Poznání zde tvoří jeden ze stěžejních herních prvků, a to (stejně jako sendvič) je nejlepší neposkvrněné, že.
Prazvláštním světem Talosu lze prolítnout jak výhradním lovem logických hříček a puzzlů, tak i "pouhým" vychutnáváním veškerých poselství autorů a skvělého tvůrčího rukopisu s přeskakováním nástrah za pomoci Youtube manuálů, ale ty nejzajímavější zážitky nastávají kdesi na pomezí obou rovin, tedy logické i filozofické. Tam někde na horizontu, kde se potkají, pozdraví, vznesou se pomalinku do oblak zaklesnuté jedna do druhé, a člověk se najednou přistihne, jak nespecifikovatelnou chvíli čumí do prázdné zdi, zatímco z okna se skrz neprostupné záclony derou první ranní paprsky, budík do práce už nějakou dobu vibruje celým stolem a vám se vlastně stejně nechtělo spát. Prostě takové to domácí filozofování.
The Talos Principle má rozhodně neúprosnou moc rozčílit svou tvrdohlavou neústupností, ale vždy ví, jak pohladit na duši další dech beroucí scenérií a výživnou potravou pro budoucí intimní chvilky přemítání o nesmrtelnosti androidího chrousta. Prakticky všude se dá něco objevovat, když je vůle a chuť, a kupodivu se mu po celou dobu daří hráče vytrvale překvapovat a dostatečně motivovat k postupu až do jednoho ze „zdárných“ konců. Jak po grafické, tak i scénáristické stránce je hra malým, ale zato oslnivě zářícím chorvatským klenotem na poli pacifistických videoherních počinů, který, což je na něm možná to nejlepší, dostatečně ocení jen někteří.
Prachem věků zašlé QR kódy, vytapetované po svatyních u rozvalin starořímských amfiteátrů, impozantní egyptské monumenty na obzoru, zapomenutým bohem nedbale pohozené do rozpáleného písku, ohromné gotické síně obývané jen ozvěnou dávných chorálů a záhadné časosběrné kapsle, podávající stejně tak dojemné svědectví neodvratného ale i naději, že tohle všechno má nějaký smysl. A má? To si v závěru zodpoví každý sám.
Doporučuji.
Horizon Zero Dawn
Pro: Dovoluje kouřit a žít. Vejde aniž by ublížil, a když ublíží, tak hezky. Nic nedá zadarmo, a vypadá krásně.
Proti: Občas přehnaná obtížnost, spoustu ukrytých "pokladů" by nenašel ani Ferda Mravenec. Způsobuje bezesné noci a prosněné dny. Před hraním pozorně přečtěte varování ministerstva filozofie na štítku!