Bioshock je střílečka z donucení. Kdyby nebyl střílečkou, ale hrou na způsob Penumbra nebo Amnesia: The Dark Descent, líbil by se relativně velkému množství hráčů, ale v mainstreamu by propadl. Takto byl velice úspěšný a svoji nekvalitní akci a herní náplň zastíral celkem zajímavým příběhem.
Mezi to zajímavější, na co jsem v Bioshocku narazil, patří souboje s Big Daddym, které byly hlavně na začátku hry hodně intenzivní a náročné. No a to je skoro všechno. O nekvalitě akčních sekvencí napovídá i to, že jsem od poloviny hry až do konce bojoval hlavně s hasákem. Tedy se zbraní, která nepotřebuje náboje a nezdržuje tak neustálým nabíjením a přehazováním typu střeliva, které ve výsledku moc velký rozdíl nepřinášelo. Prostě jsem na splicery naběhl a umlátil jsem je čtyřmi pěti rychlými údery. Střílející zbraně jsem používal opravdu jen v soubojích s Big Daddym. A taky se závěrečným bossem.
Co mělo být na Bioshocku zajímavé bylo používání mutantních schopností (už si po týdnu vážně nepamatuji jak se to jmenovalo), ty jsem používal jen pro deaktivaci elektrických zařízení a rozmražení ledu. Víc nic, nebylo to potřeba.
[/spoiler] Co se boss fightů týče, tak nejzajímavější byl ten s Ryanem. Po dlouhé době jsem byl nadšený z toho, že hlavní záporák není třímetrový mutant/robot, ale normální starý chlapík, se kterým si povykládám a pak to nějak vyřeším. Jenže, jak se dalo čekat, on ten Ryan nebyl nezápornější záporák. Po něm přišel ještě ten naprosto zbytečný třímetrový mutant. Zase. V kolika dalších střílečkách už jsem viděl takového záporáka? Zaměnitelný hňup, kterého jsem upižlal na první pokus a kterého už si skoro nepamatuju, protože se mi plete se záporáky ze série Arkham apod. (která je ale mladší). [/spoiler]
A co se toho slavného příběhu týče, byl zajímavý, vcelku originální a výborně ladil s herním prostředím. Sice byl závěrečný zvrat očekávatelný už cca od druhé hodiny hraní, ale v rámci brakového žánru se to dá předpokládat.
Co mi ale na Bishocku vadilo nejvíc byla samotná herní náplň. Nebo lépe herní vata. Neustálé najdi 5 věcí X, 4 věci Y a dones je na místo A, kde potom budeš muset najít další 4 věci Z a odnést je na místo B. Tato herní vata byla hodně vyčítaná The Elder Scrolls V: Skyrim, ale u Bioshocku to nikomu nevadí, nebo jsem si nevšiml, že by to někomu vadilo. Ke konci hry, kdy jsem už po několikáté měl najít hromadu všelijakých věcí, tentokrát k opravě jakési bomby, mi to přišlo naprosto zoufalé. A to jsem se pro ty věci musel vracet, protože jsem je předtím minul, ale nebyly aktivní. Tady už asi autoři dostali zadání, musí to mít 15 hodin herní doby, tak se snažte. Ale oni se moc nesnažili. Možná kdyby dostali zadání, zkraťte to na 7 hodin a ať to šlape, stačilo by jen vypustit obtěžující sbírání nesmyslů. Ke konci už jsem si připadal jako zoufalec, který to chce dohrát, protože už tady musí být konec. A furt jsem jak hňup hledal jakýchsi 5 drátů nebo co.
Ale abych Bioshock jen nehaněl. Prostředí, atmosféra, příběh, zvuky (hudby jsem si ve hře nevšiml) a na svou dobu i grafické ztvárnění jej držely lehce nad vodou. Jenže, co je to platné, když nedokázal udržet moji pozornost déle než na jednu hodinu. Proto mi dohrání do konce, s velkými přestávkami, trvalo bezmála šest let! A na konci jsem si jen zklamaně řekl: „No konečně.“
Mezi to zajímavější, na co jsem v Bioshocku narazil, patří souboje s Big Daddym, které byly hlavně na začátku hry hodně intenzivní a náročné. No a to je skoro všechno. O nekvalitě akčních sekvencí napovídá i to, že jsem od poloviny hry až do konce bojoval hlavně s hasákem. Tedy se zbraní, která nepotřebuje náboje a nezdržuje tak neustálým nabíjením a přehazováním typu střeliva, které ve výsledku moc velký rozdíl nepřinášelo. Prostě jsem na splicery naběhl a umlátil jsem je čtyřmi pěti rychlými údery. Střílející zbraně jsem používal opravdu jen v soubojích s Big Daddym. A taky se závěrečným bossem.
Co mělo být na Bioshocku zajímavé bylo používání mutantních schopností (už si po týdnu vážně nepamatuji jak se to jmenovalo), ty jsem používal jen pro deaktivaci elektrických zařízení a rozmražení ledu. Víc nic, nebylo to potřeba.
[/spoiler] Co se boss fightů týče, tak nejzajímavější byl ten s Ryanem. Po dlouhé době jsem byl nadšený z toho, že hlavní záporák není třímetrový mutant/robot, ale normální starý chlapík, se kterým si povykládám a pak to nějak vyřeším. Jenže, jak se dalo čekat, on ten Ryan nebyl nezápornější záporák. Po něm přišel ještě ten naprosto zbytečný třímetrový mutant. Zase. V kolika dalších střílečkách už jsem viděl takového záporáka? Zaměnitelný hňup, kterého jsem upižlal na první pokus a kterého už si skoro nepamatuju, protože se mi plete se záporáky ze série Arkham apod. (která je ale mladší). [/spoiler]
A co se toho slavného příběhu týče, byl zajímavý, vcelku originální a výborně ladil s herním prostředím. Sice byl závěrečný zvrat očekávatelný už cca od druhé hodiny hraní, ale v rámci brakového žánru se to dá předpokládat.
Co mi ale na Bishocku vadilo nejvíc byla samotná herní náplň. Nebo lépe herní vata. Neustálé najdi 5 věcí X, 4 věci Y a dones je na místo A, kde potom budeš muset najít další 4 věci Z a odnést je na místo B. Tato herní vata byla hodně vyčítaná The Elder Scrolls V: Skyrim, ale u Bioshocku to nikomu nevadí, nebo jsem si nevšiml, že by to někomu vadilo. Ke konci hry, kdy jsem už po několikáté měl najít hromadu všelijakých věcí, tentokrát k opravě jakési bomby, mi to přišlo naprosto zoufalé. A to jsem se pro ty věci musel vracet, protože jsem je předtím minul, ale nebyly aktivní. Tady už asi autoři dostali zadání, musí to mít 15 hodin herní doby, tak se snažte. Ale oni se moc nesnažili. Možná kdyby dostali zadání, zkraťte to na 7 hodin a ať to šlape, stačilo by jen vypustit obtěžující sbírání nesmyslů. Ke konci už jsem si připadal jako zoufalec, který to chce dohrát, protože už tady musí být konec. A furt jsem jak hňup hledal jakýchsi 5 drátů nebo co.
Ale abych Bioshock jen nehaněl. Prostředí, atmosféra, příběh, zvuky (hudby jsem si ve hře nevšiml) a na svou dobu i grafické ztvárnění jej držely lehce nad vodou. Jenže, co je to platné, když nedokázal udržet moji pozornost déle než na jednu hodinu. Proto mi dohrání do konce, s velkými přestávkami, trvalo bezmála šest let! A na konci jsem si jen zklamaně řekl: „No konečně.“
Pro: atmosféra, zvuky, příběh
Proti: zoufale nudná a opakující se herní náplň