V rámci jistého oživení fenoménu Star Wars novou trilogií, cítím povinnost napsat komentář na hru, která je z tohoto univerza nejen mou nejoblíbenější ale zároveň se staví do čela mnoha mých žebříčků. Prožil jsem si s ní totiž hned několik „poprvé“. Prvky, které již měly hry předtím, ale mě byly představeny teprve KOTORem.

První poprvé: společníci

Nehrál jsem staré izometrické RPG hry a tak moje první překvapení bylo budování vztahů s mými společníky. To byl ten moment, kdy se pro mě Bioware stali tvůrci číslo 1 a drželi si ten status až… no v podstatě možná z nostalgie si jej drží stále, jen si to nechci přiznat. Ale sper to ďas, přiznávám. Ta hra ve mně probudila empatii, dozvěděl jsem se, že nejsem schopen páchat zlo a to ani ve hrách. Pasáže kdy se setkávám s arogantní Bastilou, která časem měkne a stává se ze vztahu k ní regulérní romance, která definuje konec hry. No z dnešního pohledu strašně povrchní, jednoduché a hloupé (asi jako Anakinovo dvoření Padmé) ale ono to prostě funguje. To je můj numero uno moment herní historie. Mezi čestná místa bych také zařadil lámání Juhani ke světlé straně, plačku Cartha (používaného charakteru ve všech následujících hrách od Bioware), cynického HK-47, kterého si stejně nedokážu pořádně užít, protože nemám to srdce nechat mou starou dobrou bandu v lodi. To jsou ty časy kdy Bioware psali postavy, se kterými jste chtěli hrát a ne postavy, kde uvažujete, která z nich vás irituje míň (DA:I).

Druhé, třetí a čtvrté poprvé: volby, světlá/temná strana, charisma

Ano, nehrál jsem předtím ani žádnou hru, která jaksik umožňovalo vícero řešení, vážně ani v těch nejmenších náznacích a když mi kamarád vyprávěl, jak si může hráč vybrat, jestli místnost vystřílí, zaplynuje nebo přetíží obvody a zelektrizuje, měl jsem v hlavě jen jedinou myšlenku „zas kecá blbec, vytahuje se, to takhle být nemůže, jak by to udělali?“ KOTOR mě mnohokrát nechal zírat na dění na obrazovce s ústy dokořán a volba (včetně té závěrečné) mezi světlou a temnou stranou byly něco neskutečně úžasného. Nutilo mě to hrát znovu, ač díky mé povaze stále stejně. A navíc poprvé jsem se setkal s charismatem ve hře a ty pocity, kdy se mi podařilo někoho ukecat… dnes to zní humorně, lidi co hráli ty promakané RPG to berou jako samozřejmost a novodobí hráči nechápou k čemu je to dobré, když pif pif je větší legrace.

Několik dalších poprvé patří menším věcem (jako skládání světelného meče, volné lítání mezi planetami, chuť objevovat každý hloupý dům, také dabing všech postav byl na úrovni) a tak tím popisováním skončím, ono hráči co hráli, stejně vědí, a nových lidí, co to teprve hrát budou, už moc nebude.

Hra je na pomezí dvou různých směrů kudy se hry vydávají. Jsou v ní prvky z daleko větvenějších izometrických RPGček, ale postrádají hloubku, zároveň to vše vypadá graficky pěkně a hraje se to příjemně, avšak k dokonalosti také mnoho chybí, protože engine je prostě špatný. Tím ale vznikla hra na pomezí, která funguje skrz drobné nedostatky výborně a obstojí v dnešní době tak i tak.

Ono je lehké říct, že to byly zlaté časy kdy Bioware ještě uměli, ale nedokážu s čistým srdcem vyloučit, že se mi ten jejich mustr jen ohrál, příběh a postavy zevšedněli a romance se mnou už nedělají to, co kdysi. Hrát třeba některé novější tituly dřív než KOTOR, hodnotil bych jinak. Troufám si ale tvrdit, že ne. Vždyť Bastila…