Larian má za sebou už několik titulů ze světa Rivellon, ale teď je to poprvé, co mi jejich hra sedla. Ne že by předchozí kousky byly špatné hry, spíš se mi do nich z nějakého důvodu nechtělo a třeba takový Divinity 2: Ego Draconis jsem nadobro opustil po 15 hodinách. Prostě tomu něco chybělo. Divinity: Original Sin je pravý opak. Neskutečně chytlavé, zábavné, vtipné a hlavně tahové!
Příběh je sice v jádru klasický (záchrana světa), ale po vypravěčské stránce skvěle zvládnutý, napínavý a spletitý a samozřejmě obsahuje i pro tvůrce typický humor. Právě humor celou hru příjemným způsobem oživuje, vedle vážněji pojatých úkolů se najdou i takové, které hru odlehčí. Vedlejších questů je hodně a co bylo velmi dobrým zjištěním, nikdy nezačnou nudit. Každý jeden je v něčem unikátní a mnohým nechybí ani originalita (to je ta věc, o které si v současnosti nechávají v Bioware jen zdát :))
Textu je samozřejmě hodně, to by pak nebyl žádný "oldschool", ale zároveň nepřekračuje nějakou maximální hranici, takže hra odsýpá dobře. Dialogy jsou navíc velmi povedené a čtivé. I družiníci jsou kladem hry, mají svůj vlastní názor a často s hlavní postavou nesouhlasí, což může vést dokonce k ukončení spolupráce.
Co se mi však na Divinity: Original Sin líbilo úplně nejvíc, je tahový systém soubojů. Důležitým prvkem je zde práce s elementy a prostředím. Ohrožují vás střelci? Stačí na vodní povrch seslat ohnivou kouli, díky vzniklé páře se sníží viditelnost a střelci jsou na pár kol ze hry. Je všude kolem nezdravě mnoho plamenů? Stačí seslat déšť. A když už jsou všichni promáčení, docela by se hodilo seslat blesk, ale opatrně, ať neomráčíme i své bojovníky! Kombinací je mnoho a dávají dohromady velkou škálu strategií.
O kladech bych mohl napsat ještě několik odstavců, ve kterých bych zmínil grafiku, hudbu, rozmanitost světa a mnoho dalšího, ale to by nezbylo místo na zápory, a popravdě se tu najde pár drobností, které mi pijí krev.
Tou první je malý zoom, což vadí hlavně při soubojích, nejvíc pak při tom se závěrečným bossem celé hry, který svou velikostí zabírá podstatnou část obrazovky.
Několikrát se mi stalo, že jsem při souboji nějakým kouzlem zasáhnul svého spoludružiníka, což je v bitevní vřavě normální. Pokud ale efekt trval i po konci souboje (například led nebo jed, popřípadě i mimo souboj po použití kouzla teleport), družiník opustil partu. Otravné.
Neskutečně otravné je také neustálé opravování předmětů, prakticky po každém druhém až třetím souboji, zvlášť v pozdější fázi hry.
No a to hlavní, co mi pilo krev a co už nikdy v žádné hře nechci vidět, byla minihra, jež byla součástí konfrontace protivníka při rozhovorech - kámen-nůžky-papír. Většinu loadování jsem při hře zažil právě po téhle kravině, protože jsem se chtěl vyhnout souboji (po prohře většinou následoval souboj). Tohle je jediná vážnější věc, ze které mi při hře vážně tekly nervy.
Celkově je ale Divinity: Original Sin špičkovou záležitostí a druhý díl se tak stává jednou z mých nejočekávanějších her.
Příběh je sice v jádru klasický (záchrana světa), ale po vypravěčské stránce skvěle zvládnutý, napínavý a spletitý a samozřejmě obsahuje i pro tvůrce typický humor. Právě humor celou hru příjemným způsobem oživuje, vedle vážněji pojatých úkolů se najdou i takové, které hru odlehčí. Vedlejších questů je hodně a co bylo velmi dobrým zjištěním, nikdy nezačnou nudit. Každý jeden je v něčem unikátní a mnohým nechybí ani originalita (to je ta věc, o které si v současnosti nechávají v Bioware jen zdát :))
Textu je samozřejmě hodně, to by pak nebyl žádný "oldschool", ale zároveň nepřekračuje nějakou maximální hranici, takže hra odsýpá dobře. Dialogy jsou navíc velmi povedené a čtivé. I družiníci jsou kladem hry, mají svůj vlastní názor a často s hlavní postavou nesouhlasí, což může vést dokonce k ukončení spolupráce.
Co se mi však na Divinity: Original Sin líbilo úplně nejvíc, je tahový systém soubojů. Důležitým prvkem je zde práce s elementy a prostředím. Ohrožují vás střelci? Stačí na vodní povrch seslat ohnivou kouli, díky vzniklé páře se sníží viditelnost a střelci jsou na pár kol ze hry. Je všude kolem nezdravě mnoho plamenů? Stačí seslat déšť. A když už jsou všichni promáčení, docela by se hodilo seslat blesk, ale opatrně, ať neomráčíme i své bojovníky! Kombinací je mnoho a dávají dohromady velkou škálu strategií.
O kladech bych mohl napsat ještě několik odstavců, ve kterých bych zmínil grafiku, hudbu, rozmanitost světa a mnoho dalšího, ale to by nezbylo místo na zápory, a popravdě se tu najde pár drobností, které mi pijí krev.
Tou první je malý zoom, což vadí hlavně při soubojích, nejvíc pak při tom se závěrečným bossem celé hry, který svou velikostí zabírá podstatnou část obrazovky.
Několikrát se mi stalo, že jsem při souboji nějakým kouzlem zasáhnul svého spoludružiníka, což je v bitevní vřavě normální. Pokud ale efekt trval i po konci souboje (například led nebo jed, popřípadě i mimo souboj po použití kouzla teleport), družiník opustil partu. Otravné.
Neskutečně otravné je také neustálé opravování předmětů, prakticky po každém druhém až třetím souboji, zvlášť v pozdější fázi hry.
No a to hlavní, co mi pilo krev a co už nikdy v žádné hře nechci vidět, byla minihra, jež byla součástí konfrontace protivníka při rozhovorech - kámen-nůžky-papír. Většinu loadování jsem při hře zažil právě po téhle kravině, protože jsem se chtěl vyhnout souboji (po prohře většinou následoval souboj). Tohle je jediná vážnější věc, ze které mi při hře vážně tekly nervy.
Celkově je ale Divinity: Original Sin špičkovou záležitostí a druhý díl se tak stává jednou z mých nejočekávanějších her.
Pro: Soubojový systém, svět, grafika, úkoly, pěkně podaný příběh
Proti: Malý zoom, otravná minihra, pár menších drobností