Pojednání o Zaklínači 3 (z blogu Hráče 0)
S příchodem dlouho očekávaného třetího dobrodružství Sapkowskiho světa, se linula světem internetu taková masážní vlna, že by všem trollům narovnala jejich skoliózy. Je to efekt, který ve mně vyvolal spíše negativní pocity, jelikož jsem se bál, že za všemi těmi trailery a gameplay bude nakonec velké zklamání. Jak hloupé toť uvažování, plné zbytečných předsudků.
K trojce se váže již dospělý a vyrovnaný přístup mé hráčské duše. Ačkoliv jsem se opravdu výsostně těšil na onen titul a samozřejmě ho v dostatečném předstihu předobjednal (ovšem až po ustálení věčně odsouvajícího se data vydání), tak půlnoční prodej minul mé fanouškovské zapálení. Nakonec i den, kdy jsem tuto záležitost dřímal ve svých pažích, nebyl dnem prvního dlouhého hraní. S kamarádem jsem vyrazil na jedno chlazené, zatímco moje drahá a k mým koníčkům ohleduplná žena, měnila DVD nosiče při domácí instalaci. V mírně nachmeleném stavu po návratu z restauračního zařízení, má nepříliš pohybově jistá ruka konečně spustila onu věc.
Každý start nového zaklínače je něčím magickým. Logo sem, logo tam, intro v tradičním omalovánkovém stylu a meditující Geralt v menu. S pošetilostí mě vlastní, jsem nastavil všechny grafické hodnoty na max a spustil hru. Je až s podivem, jak se věci opakují. Samozřejmě, že hodnota framerate nebyla podle mých představ a snad i na chvíli jsem si říkal, ono to zas tak zázračně nevypadá. Tento pocit mě provází nejen u Zaklínačů. A už tolikrát se stalo, že prvotní nemastnost, neslanost, se posléze proměnila v lásku na první (druhý) pohled. A naštěstí se tak stalo i u třetího pokračování Zaklínače. Aktualizace grafických ovladačů, nastavení nejrůznějších vyfikundátů (listoví, vlasy, krajina atd.), kdy zprvu nevíte, co vlastně znamenají jednotlivé posuvníky a jak ovlivní samotný vizuál a nějaký ten patch, nakonec stabilizovali hru natolik, že jí více méně hraji na max a jsou to orgie.
Bez jakéhokoliv nátlaku mohu říci, že je to to nejhezčí, co jsem zatím hrál. Atmosféra prostředí je natolik démonicky pohlcující, vše žije a tetelí se, lidé okolo Vás mají svá trápení a žijí si životy strastiplnými i veselými. Takhle vypadá svět ve světě. Jak se pozná změna k lepšímu ve smyslu změny konceptu hry? Jednoduše, nepocítíte jí, ona je tam tak samozřejmá, že ji přijmete a víte, že je to tak dobře. Je to jako s herními prvky. Jednou Vám hra naservíruje něco, co jste předtím neviděli a vy si na to tak zvyknete, že to příště musíte mít zas. A tak se dělá pokrok. Otevřený svět byl skvělý krok vpřed. Jestli je hnacím motorem současných her jejich příběh, tak Geralt a jeho svět v třetím pokračování, má pod kapotou motor z Ferrari. Nejde snad ani o příběhovou linku, jako o dokonalou propletenost všech těch malých velkých epizod dějících se všude kolem. Není malých rolí a není malých příběhů. Tak nasycený svět se vidí málokdy. Obrovský kus práce stojí za scénáristy třetího Zaklínače a já jim za to děkuji. Je to hra, která si zaslouží koupit a nezaslouží ilegálně stáhnout.
Hrací dobou je to obrovské dílo nekonečných rozměrů, které není nijak uměle natahováno, ono jen žije v ohromném měřítku, o kterém by si mohly konkurenční tituly nechat jen zdát. Jestliže odehraji dvacet hodin a mám stále pocit, že jsem na začátku, klobouk dolů mistři vývojáři. Nemá cenu mluvit o českém dabingu (proč proboha), nemá cenu mluvit o všech těch prvcích, které máme rádi, jsou tu a jsou skvělé, nemá cenu mluvit o Klepně, ano je tu a já vím, že je to tak dobře, má cenu mluvit o těch nadpozemsky uhrančivých momentech, kdy se otíráte o pocit virtuální reality, protože tomu všemu věříte a dřímáte v rukou něco, co není dětskou hrou.
Rozhovory, postavy, drobné niance odehrávající se v zdviženém obočí či tónu hlasu, Vás ujišťují, že existuje ve vesmíru svět, který Vy prostřednictvím herního média, můžete alespoň na chvilku ovládat. Když při rozhodování, co odpovím osobě, která je mi ve hře blízká se s pocitem nejistoty rozhoduji tak, abych toho posléze nelitoval, nebo pokud se mě pohne koutek úst vzhůru při dvojsmyslném laškování Geralta s nějakou jeho oblíbenou čarodějkou, jsou to momenty, kdy se posouvá hranice her na úroveň filmů a seriálů. Věříme jejich postavám a příběhům, což je největší čest pro toto médium.
PS. Tento text vznikl léta páně 2015 během tropického léta a byl psát na listy starého sešitu na nejrůznějších místech Orlické přehrady. Sloužil jako povinnost Hráče 0, sdělit světu jeho názor na jednu z nejúžasnějších her, které měl čest hrát. Celý text týkající se všech zaklínačů naleznete na blogu Hráč 0.
S pozdravem Hráč 0
S příchodem dlouho očekávaného třetího dobrodružství Sapkowskiho světa, se linula světem internetu taková masážní vlna, že by všem trollům narovnala jejich skoliózy. Je to efekt, který ve mně vyvolal spíše negativní pocity, jelikož jsem se bál, že za všemi těmi trailery a gameplay bude nakonec velké zklamání. Jak hloupé toť uvažování, plné zbytečných předsudků.
K trojce se váže již dospělý a vyrovnaný přístup mé hráčské duše. Ačkoliv jsem se opravdu výsostně těšil na onen titul a samozřejmě ho v dostatečném předstihu předobjednal (ovšem až po ustálení věčně odsouvajícího se data vydání), tak půlnoční prodej minul mé fanouškovské zapálení. Nakonec i den, kdy jsem tuto záležitost dřímal ve svých pažích, nebyl dnem prvního dlouhého hraní. S kamarádem jsem vyrazil na jedno chlazené, zatímco moje drahá a k mým koníčkům ohleduplná žena, měnila DVD nosiče při domácí instalaci. V mírně nachmeleném stavu po návratu z restauračního zařízení, má nepříliš pohybově jistá ruka konečně spustila onu věc.
Každý start nového zaklínače je něčím magickým. Logo sem, logo tam, intro v tradičním omalovánkovém stylu a meditující Geralt v menu. S pošetilostí mě vlastní, jsem nastavil všechny grafické hodnoty na max a spustil hru. Je až s podivem, jak se věci opakují. Samozřejmě, že hodnota framerate nebyla podle mých představ a snad i na chvíli jsem si říkal, ono to zas tak zázračně nevypadá. Tento pocit mě provází nejen u Zaklínačů. A už tolikrát se stalo, že prvotní nemastnost, neslanost, se posléze proměnila v lásku na první (druhý) pohled. A naštěstí se tak stalo i u třetího pokračování Zaklínače. Aktualizace grafických ovladačů, nastavení nejrůznějších vyfikundátů (listoví, vlasy, krajina atd.), kdy zprvu nevíte, co vlastně znamenají jednotlivé posuvníky a jak ovlivní samotný vizuál a nějaký ten patch, nakonec stabilizovali hru natolik, že jí více méně hraji na max a jsou to orgie.
Bez jakéhokoliv nátlaku mohu říci, že je to to nejhezčí, co jsem zatím hrál. Atmosféra prostředí je natolik démonicky pohlcující, vše žije a tetelí se, lidé okolo Vás mají svá trápení a žijí si životy strastiplnými i veselými. Takhle vypadá svět ve světě. Jak se pozná změna k lepšímu ve smyslu změny konceptu hry? Jednoduše, nepocítíte jí, ona je tam tak samozřejmá, že ji přijmete a víte, že je to tak dobře. Je to jako s herními prvky. Jednou Vám hra naservíruje něco, co jste předtím neviděli a vy si na to tak zvyknete, že to příště musíte mít zas. A tak se dělá pokrok. Otevřený svět byl skvělý krok vpřed. Jestli je hnacím motorem současných her jejich příběh, tak Geralt a jeho svět v třetím pokračování, má pod kapotou motor z Ferrari. Nejde snad ani o příběhovou linku, jako o dokonalou propletenost všech těch malých velkých epizod dějících se všude kolem. Není malých rolí a není malých příběhů. Tak nasycený svět se vidí málokdy. Obrovský kus práce stojí za scénáristy třetího Zaklínače a já jim za to děkuji. Je to hra, která si zaslouží koupit a nezaslouží ilegálně stáhnout.
Hrací dobou je to obrovské dílo nekonečných rozměrů, které není nijak uměle natahováno, ono jen žije v ohromném měřítku, o kterém by si mohly konkurenční tituly nechat jen zdát. Jestliže odehraji dvacet hodin a mám stále pocit, že jsem na začátku, klobouk dolů mistři vývojáři. Nemá cenu mluvit o českém dabingu (proč proboha), nemá cenu mluvit o všech těch prvcích, které máme rádi, jsou tu a jsou skvělé, nemá cenu mluvit o Klepně, ano je tu a já vím, že je to tak dobře, má cenu mluvit o těch nadpozemsky uhrančivých momentech, kdy se otíráte o pocit virtuální reality, protože tomu všemu věříte a dřímáte v rukou něco, co není dětskou hrou.
Rozhovory, postavy, drobné niance odehrávající se v zdviženém obočí či tónu hlasu, Vás ujišťují, že existuje ve vesmíru svět, který Vy prostřednictvím herního média, můžete alespoň na chvilku ovládat. Když při rozhodování, co odpovím osobě, která je mi ve hře blízká se s pocitem nejistoty rozhoduji tak, abych toho posléze nelitoval, nebo pokud se mě pohne koutek úst vzhůru při dvojsmyslném laškování Geralta s nějakou jeho oblíbenou čarodějkou, jsou to momenty, kdy se posouvá hranice her na úroveň filmů a seriálů. Věříme jejich postavám a příběhům, což je největší čest pro toto médium.
PS. Tento text vznikl léta páně 2015 během tropického léta a byl psát na listy starého sešitu na nejrůznějších místech Orlické přehrady. Sloužil jako povinnost Hráče 0, sdělit světu jeho názor na jednu z nejúžasnějších her, které měl čest hrát. Celý text týkající se všech zaklínačů naleznete na blogu Hráč 0.
S pozdravem Hráč 0
Far Cry: Primal