Češi uměli dělat hry, ne že ne. Není v tom žádné vlastenectví, když řeknu, že svého času jsme byli herní velmocí, alespoň po stránce stříleček. Je škoda, že tahle doba už je pryč, ale české herní klenoty pořád nejsou tak staré, aby upadly v zapomnění.
Vietcong je považován za herní klasiku, která jako jedna z mála FPS zobrazuje válku ve Vietnamu a nebojí se do toho jít zostra. Tak zostra, až musí být na krabičce nálepka +18. Takovéto hodnocení samozřejmě nikoho nezajímá a tak VC hrají lidé nejrůznější věkové kategorie. Jenomže… hloupý dvanáctiletý harant, co hraje Vietcong, na něm neuvidí tu ultrabrutálně černobílou tlačenici směrem do zadků USA, ale zbaští tu iluzi boje dobra a zla. Pravda, tu iluzi zbaští kolikrát i dospělí, ale na děti obecně to má větší vliv. A tak na nich hra něco zanechá - minimálně následující představu: ‚Komouši jsou prasata!‘ Mluvím tu i o sobě, neboť tím harantem jsem tehdy byl a považoval jsem Severní Vietnam div ne za semeniště zla. Pamatoval jsem si řadu hlášek hlavních hrdinů a věřil, že nebyly pronášeny jen tak do větru, ostatně o druhé straně mince vám ani učebnice dějepisu nic nepoví. Bože, jaký já byl idiot! Jsem rád, že dnes pro mě není Vietcong hra objektivně a reálně sledující konflikt ve Vietnamu, ale proamerická a antikomunistická podivnost, co bestiím z USA dává nálepku mírotvůrci a zapomíná na všechna svinstva, co tehdy provedli. Tím se nesnažím stranit druhé straně konfliktu, jen říkám, že svinstva se páchala na obou stranách barikády. Většina her vám neukáže USA byť jen v trochu špatném světle, ale to neustálé zesměšňování a kopání do druhé strany je ve Vietcongu mnohem ostřejší než u jiných válečných her, dokonce ostřejší než u ‚made in USA‘ her. Chápu, že hra, kde bude vaším úkolem přijít jakožto Američan do vesnice My Lai, znásilnit ženy a civilisty postřílet, by se těžko mohla v nějaké ‚západní‘ zemi vydávat, ale když už čeští tvůrci tak vehementně plivou na severní Vietnam, bylo by od nich férové říci, že druhá strana nebyla o nic lepší. Takhle autoři oblbují blbce a při vzpomínce na to stádo tupců ze ZŠ musím říct, že dost úspěšně.
Tak, tím bych si odbyl pár slov, které jsem zkrátka musel říct a i když si za ně dost možná vysloužím řadu mínusů, je mi to jedno. Zpátky ke hře jako takové. Ta sleduje příběh jistého Steva Hawkinse. Tenhle upovídaný chlapík, co rád komentuje vše kolem sebe, je převelen na základnu Nui Pek, kterážto se stane styčným bodem všech misí, neboť je to místo, kde se zúčastníte brífinků, kde si můžete zvolit zbraně na misi, pročíst deníky a třeba si pustit rádio, odkud vycházejí nejen dobové písničky ale i zprávy o válce (samozřejmě jednostranné zprávy o válce, ale to je vzhledem k Americkému vysílání očekávatelné). VC není hra jen o střílení a nabízí klidné, odpočinkové úseky, jež jsem si velice oblíbil. Vždycky jsem se těšil na pauzu mezi misemi, abych se mohl prohrabat novými stránkami deníku, zjistit, jestli do zbrojnice přibyly nové zbraně, pročíst si záznamy o nové technice a taky abych se ze statistik dozvěděl, jak jsem si vedl v zabíjení nepřátel.
Hra samozřejmě stojí a padá na bojových misích, které jsou poměrně rozsáhlé, je jich celkem dvanáct a povětšinou se odehrávají v nepřehledné džungli. Mise bývají různě dlouhé. Některé v sobě zahrnují jedinou úroveň, jiné jich mají třeba pět. Některé sfouknete za 15 minut, jiné vám zaberou dvě hodiny. Celkem je ve VC zhruba 30 úrovní, což je pořádný nášup. Náplň mise obvykle představuje vyčistit část území od Vietcongu, nicméně jsou tu i promyšlenější mise typu osvobození rukojmí, podminování mostu, jízda džípem, či průnik tunely. Vietcong rozhodně není zběsilou akcí, neboť úrovně jsou mnohdy nepřehledné, nepřátelé jsou dobře ukrytí, hrdina nevydrží mnoha zásahů a korunku tomu nasazují typické pasti. Hráč se tak neustále musí rozhlížet kolem sebe a bedlivě pozorovat okolí, které ani po těch letech nepůsobí vyloženě ošklivě. Vždycky říkám, že hra, která je X let stará, pořád může vypadat pěkně, pokud nemá opravdu hnusnou grafiku a to VC nemá. Označil bych ji za takovou nadčasovku, která v dnešní době sice oku nelahodí, ale když se do hry ponoříte, grafika vám herní zážitek nepokazí.
Co se různorodosti nepřátel týče, tak zde není moc o čem mluvit. Vietnamci mají široký arzenál zbraní, ale protože jsme vázání prostředím a dobou, můžete zapomenout na nějakou opravdu kvalitní výzbroj či výstroj. Polonazí chlapíci je to, co budete potkávat od začátku do konce, a o technice si budete moci jen zdát, ačkoli… sny se vám nakonec přeci jen vyplní.
Až doteď se může zdát, že je VC poctivou propracovanou střílečkou, kterých však tehdy bylo mnoho, jenomže to, co ho povznáší hodně vysoko je přítomnost kolegů vojáků, s nimiž se zúčastníte téměř všech misí. Každý z nich má svůj charakter, je perfektně nadabován (CZ verze) a má řadu nezapomenutelných (pro někoho vtipných) hlášek, které však opakuje nezdravě často. Každý kámoš má v terénu svoji funkci a díky tomu se stávají nepostradatelnou součástí mise. Co zamrzí je jejich časté zasekávání se o překážky a celkově nepříliš vydařená umělá inteligence, která je minimálně u průvodce dost žádaná. Naštěstí se na to dá zvyknout.
Naši hrdinové:
Nhut plní úlohu průvodce, který dokáže upozornit na pasti a nalézt vhodnou cestu k cíli mise. A nemyslete si, že najít cestu je jen tak, protože některé lokace jsou nejen rozlehlé, ale i nepřehledné a ne vždy přesně víte kudy se vydat (a to navzdory mapě). Jak bylo u tehdejších her krásné, když jste mohli zabloudit…
Ve hře sice existuje systém lékárniček, jež jsou navíc přenosné a dají se použít, když jsou nejvíce zapotřebí, ale krom toho se o léčení stará i doktor Crocker. Když je doktor po ruce, je to způsob, jak šetřit lékárny, ale ani on nedokáže vyléčit zranění na max. Ano, pokud hrajete na vyšší obtížnosti, maximální hodnota zdraví se s každým zraněním snižuje a to až do doby než skončí mise. Tahle vychytávka je prostě skvělá a vy si díky tomu nemůžete říct: ‚vběhnu na ně, doktor mě pak dá dokupy.‘ Ne, ne, takhle to prostě nefunguje a to je bod k dobru.
Máme tu dvě základní sady zbraní – Americké a Vietnamské (respektive Sovětské) a protože drtivá většina operací se odehraje na ryze nepřátelském území, můžete zapomenout na to, že v terénu seženete byť jen jeden zásobník do M16 - nikde žádné univerzální bedny, žádné sklady US munice uprostřed tábora Vietcongu, prostě nic. Až vystřílíte náboje, nezbude než se poohlédnout po jiných zbraních, přičemž nijak výrazně netratíte, neboť ani jedna ze stran nemá ve výzbroji přílišnou převahu. Pokud však máte po ruce Bronsona, můžete si zažádat o US munici a tím si hračku západní výroby ponechat o něco déle.
Defort je radista který se stará o spojení jednotky s velitelstvím a protože se VC snaží zobrazovat válku pokud možno věrohodným způsobem, nejste osamělý vlk, ale člen armády a tak máte ne zrovna příjemnou povinnost hlásit každý zajímavý šutr, co cestou minete. Možná to teď zní, že si na tento aspekt hry stěžuji, ale ve skutečnosti mi to přišlo jako hodně dobrý nápad, který sice na jednu stranu zdržuje, ale na stranu druhou to vypadá, že se snažíte přežít a vyhrát válku jako tým, nikoli jen kopat za sebe.
Hornster, to je hrdina tak trochu do počtu, neboť jeho doménou je jen a pouze kulomet, kterým mnohdy netrefí ani náklaďák. Pokud však hrozí boje na menší vzdálenosti, najde své uplatnění.
---
Hráč má tým na starosti a je nemyslitelné, aby některý z hrdinů padl. Možnost volat hrdiny k sobě mě potěšila, je fajn, že můžete kolegům rozkázat, aby se hnali vpřed, za vámi anebo aby ustoupili, ovšem když pak není možné jednotlivé kolegy poslat na nějaké místo a naplánovat tak třeba obyčejný přepad nepřátelské hlídky, je to smutné, neboť je zde jasně patrné, že od ‚obyčejné‘ střílečky k taktické akci stačí jeden jediný krůček. Tenhle krůček nebo spíše skok přinesl až HaD, ovšem VC bohužel ne a to je škoda.
Protože multiplayer v zásadě nehraju, prakticky už nemám o čem hovořit, ačkoli VC přináší jeden zajímavý nápad, kterak prodloužit hratelnost a tím jsou samostatné operace. V průběhu SP odemykáte jednotlivé mapy a zbraně do tohoto modu, který umožňuje vybrat stranu (US či VC), navolit spojence i počty nepřátel a pustit se do boje na mapách, které odpovídají multiplayerovým mapkám. Na chvíli mě tahle možnost zabavila, ale opravdu jen na chvíli.
O VC mohu s klidným svědomím říci, že je to nejlepší akce z Vietnamské války, kterou jsem kdy hrál. Ono jich vlastně moc není, ale i na poměry FPS obecně jde o velmi dobrou, navíc silně atmosférickou válečnou akci, jejíž výsledný dojem v mém případě výrazně kazí pouze ta divadelní opona s pruhy a hvězdami.
Vietcong je považován za herní klasiku, která jako jedna z mála FPS zobrazuje válku ve Vietnamu a nebojí se do toho jít zostra. Tak zostra, až musí být na krabičce nálepka +18. Takovéto hodnocení samozřejmě nikoho nezajímá a tak VC hrají lidé nejrůznější věkové kategorie. Jenomže… hloupý dvanáctiletý harant, co hraje Vietcong, na něm neuvidí tu ultrabrutálně černobílou tlačenici směrem do zadků USA, ale zbaští tu iluzi boje dobra a zla. Pravda, tu iluzi zbaští kolikrát i dospělí, ale na děti obecně to má větší vliv. A tak na nich hra něco zanechá - minimálně následující představu: ‚Komouši jsou prasata!‘ Mluvím tu i o sobě, neboť tím harantem jsem tehdy byl a považoval jsem Severní Vietnam div ne za semeniště zla. Pamatoval jsem si řadu hlášek hlavních hrdinů a věřil, že nebyly pronášeny jen tak do větru, ostatně o druhé straně mince vám ani učebnice dějepisu nic nepoví. Bože, jaký já byl idiot! Jsem rád, že dnes pro mě není Vietcong hra objektivně a reálně sledující konflikt ve Vietnamu, ale proamerická a antikomunistická podivnost, co bestiím z USA dává nálepku mírotvůrci a zapomíná na všechna svinstva, co tehdy provedli. Tím se nesnažím stranit druhé straně konfliktu, jen říkám, že svinstva se páchala na obou stranách barikády. Většina her vám neukáže USA byť jen v trochu špatném světle, ale to neustálé zesměšňování a kopání do druhé strany je ve Vietcongu mnohem ostřejší než u jiných válečných her, dokonce ostřejší než u ‚made in USA‘ her. Chápu, že hra, kde bude vaším úkolem přijít jakožto Američan do vesnice My Lai, znásilnit ženy a civilisty postřílet, by se těžko mohla v nějaké ‚západní‘ zemi vydávat, ale když už čeští tvůrci tak vehementně plivou na severní Vietnam, bylo by od nich férové říci, že druhá strana nebyla o nic lepší. Takhle autoři oblbují blbce a při vzpomínce na to stádo tupců ze ZŠ musím říct, že dost úspěšně.
Tak, tím bych si odbyl pár slov, které jsem zkrátka musel říct a i když si za ně dost možná vysloužím řadu mínusů, je mi to jedno. Zpátky ke hře jako takové. Ta sleduje příběh jistého Steva Hawkinse. Tenhle upovídaný chlapík, co rád komentuje vše kolem sebe, je převelen na základnu Nui Pek, kterážto se stane styčným bodem všech misí, neboť je to místo, kde se zúčastníte brífinků, kde si můžete zvolit zbraně na misi, pročíst deníky a třeba si pustit rádio, odkud vycházejí nejen dobové písničky ale i zprávy o válce (samozřejmě jednostranné zprávy o válce, ale to je vzhledem k Americkému vysílání očekávatelné). VC není hra jen o střílení a nabízí klidné, odpočinkové úseky, jež jsem si velice oblíbil. Vždycky jsem se těšil na pauzu mezi misemi, abych se mohl prohrabat novými stránkami deníku, zjistit, jestli do zbrojnice přibyly nové zbraně, pročíst si záznamy o nové technice a taky abych se ze statistik dozvěděl, jak jsem si vedl v zabíjení nepřátel.
Hra samozřejmě stojí a padá na bojových misích, které jsou poměrně rozsáhlé, je jich celkem dvanáct a povětšinou se odehrávají v nepřehledné džungli. Mise bývají různě dlouhé. Některé v sobě zahrnují jedinou úroveň, jiné jich mají třeba pět. Některé sfouknete za 15 minut, jiné vám zaberou dvě hodiny. Celkem je ve VC zhruba 30 úrovní, což je pořádný nášup. Náplň mise obvykle představuje vyčistit část území od Vietcongu, nicméně jsou tu i promyšlenější mise typu osvobození rukojmí, podminování mostu, jízda džípem, či průnik tunely. Vietcong rozhodně není zběsilou akcí, neboť úrovně jsou mnohdy nepřehledné, nepřátelé jsou dobře ukrytí, hrdina nevydrží mnoha zásahů a korunku tomu nasazují typické pasti. Hráč se tak neustále musí rozhlížet kolem sebe a bedlivě pozorovat okolí, které ani po těch letech nepůsobí vyloženě ošklivě. Vždycky říkám, že hra, která je X let stará, pořád může vypadat pěkně, pokud nemá opravdu hnusnou grafiku a to VC nemá. Označil bych ji za takovou nadčasovku, která v dnešní době sice oku nelahodí, ale když se do hry ponoříte, grafika vám herní zážitek nepokazí.
Co se různorodosti nepřátel týče, tak zde není moc o čem mluvit. Vietnamci mají široký arzenál zbraní, ale protože jsme vázání prostředím a dobou, můžete zapomenout na nějakou opravdu kvalitní výzbroj či výstroj. Polonazí chlapíci je to, co budete potkávat od začátku do konce, a o technice si budete moci jen zdát, ačkoli… sny se vám nakonec přeci jen vyplní.
Až doteď se může zdát, že je VC poctivou propracovanou střílečkou, kterých však tehdy bylo mnoho, jenomže to, co ho povznáší hodně vysoko je přítomnost kolegů vojáků, s nimiž se zúčastníte téměř všech misí. Každý z nich má svůj charakter, je perfektně nadabován (CZ verze) a má řadu nezapomenutelných (pro někoho vtipných) hlášek, které však opakuje nezdravě často. Každý kámoš má v terénu svoji funkci a díky tomu se stávají nepostradatelnou součástí mise. Co zamrzí je jejich časté zasekávání se o překážky a celkově nepříliš vydařená umělá inteligence, která je minimálně u průvodce dost žádaná. Naštěstí se na to dá zvyknout.
Naši hrdinové:
Nhut plní úlohu průvodce, který dokáže upozornit na pasti a nalézt vhodnou cestu k cíli mise. A nemyslete si, že najít cestu je jen tak, protože některé lokace jsou nejen rozlehlé, ale i nepřehledné a ne vždy přesně víte kudy se vydat (a to navzdory mapě). Jak bylo u tehdejších her krásné, když jste mohli zabloudit…
Ve hře sice existuje systém lékárniček, jež jsou navíc přenosné a dají se použít, když jsou nejvíce zapotřebí, ale krom toho se o léčení stará i doktor Crocker. Když je doktor po ruce, je to způsob, jak šetřit lékárny, ale ani on nedokáže vyléčit zranění na max. Ano, pokud hrajete na vyšší obtížnosti, maximální hodnota zdraví se s každým zraněním snižuje a to až do doby než skončí mise. Tahle vychytávka je prostě skvělá a vy si díky tomu nemůžete říct: ‚vběhnu na ně, doktor mě pak dá dokupy.‘ Ne, ne, takhle to prostě nefunguje a to je bod k dobru.
Máme tu dvě základní sady zbraní – Americké a Vietnamské (respektive Sovětské) a protože drtivá většina operací se odehraje na ryze nepřátelském území, můžete zapomenout na to, že v terénu seženete byť jen jeden zásobník do M16 - nikde žádné univerzální bedny, žádné sklady US munice uprostřed tábora Vietcongu, prostě nic. Až vystřílíte náboje, nezbude než se poohlédnout po jiných zbraních, přičemž nijak výrazně netratíte, neboť ani jedna ze stran nemá ve výzbroji přílišnou převahu. Pokud však máte po ruce Bronsona, můžete si zažádat o US munici a tím si hračku západní výroby ponechat o něco déle.
Defort je radista který se stará o spojení jednotky s velitelstvím a protože se VC snaží zobrazovat válku pokud možno věrohodným způsobem, nejste osamělý vlk, ale člen armády a tak máte ne zrovna příjemnou povinnost hlásit každý zajímavý šutr, co cestou minete. Možná to teď zní, že si na tento aspekt hry stěžuji, ale ve skutečnosti mi to přišlo jako hodně dobrý nápad, který sice na jednu stranu zdržuje, ale na stranu druhou to vypadá, že se snažíte přežít a vyhrát válku jako tým, nikoli jen kopat za sebe.
Hornster, to je hrdina tak trochu do počtu, neboť jeho doménou je jen a pouze kulomet, kterým mnohdy netrefí ani náklaďák. Pokud však hrozí boje na menší vzdálenosti, najde své uplatnění.
---
Hráč má tým na starosti a je nemyslitelné, aby některý z hrdinů padl. Možnost volat hrdiny k sobě mě potěšila, je fajn, že můžete kolegům rozkázat, aby se hnali vpřed, za vámi anebo aby ustoupili, ovšem když pak není možné jednotlivé kolegy poslat na nějaké místo a naplánovat tak třeba obyčejný přepad nepřátelské hlídky, je to smutné, neboť je zde jasně patrné, že od ‚obyčejné‘ střílečky k taktické akci stačí jeden jediný krůček. Tenhle krůček nebo spíše skok přinesl až HaD, ovšem VC bohužel ne a to je škoda.
Protože multiplayer v zásadě nehraju, prakticky už nemám o čem hovořit, ačkoli VC přináší jeden zajímavý nápad, kterak prodloužit hratelnost a tím jsou samostatné operace. V průběhu SP odemykáte jednotlivé mapy a zbraně do tohoto modu, který umožňuje vybrat stranu (US či VC), navolit spojence i počty nepřátel a pustit se do boje na mapách, které odpovídají multiplayerovým mapkám. Na chvíli mě tahle možnost zabavila, ale opravdu jen na chvíli.
O VC mohu s klidným svědomím říci, že je to nejlepší akce z Vietnamské války, kterou jsem kdy hrál. Ono jich vlastně moc není, ale i na poměry FPS obecně jde o velmi dobrou, navíc silně atmosférickou válečnou akci, jejíž výsledný dojem v mém případě výrazně kazí pouze ta divadelní opona s pruhy a hvězdami.
Hugo: The Magic Oak
Pro: Prostředí, atmosféra, charakter hrdinů (i hlavního hrdiny), spojenci, zajímavé herní prvky (omezené léčení, stopař, podávání hlášení), klidné pasáže na základně, navzdory jedné lokaci pestré prostředí (bažiny, džungle, řeka, chrámy, tunely...), CZ dabing
Proti: Bídná AI spojenců, opakování hlášek, těžká propaganda USA